Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivitu

S Adélou Komrzý o filmu Viva video, video viva

Letos v ji.hlavské České radosti soutěží rekordní počet 21 snímků. Mezi nimi i film Viva video, video viva dokumentaristky Adély Komrzý, která v něm mapuje začátky videoartu u nás, jež jsou spjaty s jeho průkopníkem Radkem Pilařem, který byl Adéliným dědečkem. Jak se pracuje s tak osobním námětem a jak se z televizního dokumentu stane filmový? Viva video, video viva bude promítnut dnes v 18 hodin v DKO I.

Točit film, kde je jedním z hlavních subjektů váš dědeček, výtvarník Radek Pilař, s sebou nese řadu potenciálních problémů. Jak jste toto osobní napojení a téma zvládala ukočírovat?
Jde spíš o osobní napojení, než o osobní téma. Námět ke mně doputoval po řadě peripetií vlastní cestou, a to ze strany České televize. Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli a jak ho uchopit. Jak moc v něm mám zahrnout samu sebe? Jak se vyhnout vyzdvihování vlastního dědy? Považovala jsem za nutné udržet si odstup. Nakonec jsem uvěřila, že mám klíč k dobrému filmu, nebo že se o něj přinejmenším mohu pokusit s čistým svědomím.

Nezvažovala jste možnost, že nebudete v dokumentu přítomná?
To by mi zase přišlo neupřímné. Pořád točím dokument, ve kterém děda hraje silnou roli, a naše příbuznost je jednak důvodem, že se ke mně ten projekt dostal, a jednak nemohu popírat, že to hrálo roli v mém rozhodnutí ten film dělat. Hned zkraje práce na filmu jsem začala pátrat po něčem, co by nás dva konkrétně spojovalo, a našla jsem jen jediný videozáznam. Kazetu, na kterou mě zaznamenal ještě coby mimino, a během natáčení ke mně mluvil – jde o naše nejfyzičtější spojení. Záznam na kazetě na mě hluboce zapůsobil a stál na začátku mojí cesty s tímto filmem. Všechny emoce, které jsem cítila, jsem nemohla jen tak smazat a předstírat, že tu nejsou.

Pomohla vám osobní spřízněnost s Radkem Pilařem i u dalších respondentů?
Rozhodně – přistupovali ke mně jako k jakési stopě dědovy existence a vnímali mě přirozeně jako blízkou osobu, i když jsme se třeba osobně do té doby neznali. Určitě se mnou komunikovali jinak, než kdybych je oslovila jako úplně cizí osoba.
 

Viva video, video viva
 

Položím hypotetickou otázku. Mnoho lidí udělalo v minulém režimu něco, na co nejsou hrdí, a snaží se, aby to zůstalo neveřejné. Kdybyste zjistila o svém dědečkovi něco, co by ho veřejně diskreditovalo, zahrnula byste to do dokumentu, nebo byste cítila potřebu ho ochránit?
V dokumentaristice je potřeba maximální otevřenost. Myslím si, že jsem se jí nevzdala. Nic hrozného jsem nezjistila, ale kdyby ano a kdyby to patřilo k tématu, pevně věřím, že bych se k tomu postavila čelem. Nedovedu si představit, co bych se musela dozvědět, abych zvažovala možnost to skrývat, nebo cenzurovat.

Není tedy nějaká hranice, kdy má realita přednost před filmem?
Nevidím ji na úrovni sdělování informací. Kdyby se před kamerou začalo odehrávat náhlé neštěstí, samozřejmě, že kameru odložím a půjdu pomoct. K historii a realitě by se však měl dokumentarista stavit nepředpojatě. Nerada ale dávám takhle definitivní odpověď – člověk musí přemýšlet nad každou situací a být připravený i na věci, které ho zaskočí. Kdybych měla nějaké informace, jejichž zveřejnění by mohlo někoho v nějakém smyslu ohrozit, asi bych přemýšlela, jakým způsobem je zpracovat. Pokud mám mít čisté ruce, nemohu něco zatajovat nebo lhát. Jinak nemá dokumentaristika význam.

Jaké bylo zpovídání respondentů? Veronika Janatková mi nedávno ohledně svého dokumentu Lístek na měsíc říkala, že byla nemile překvapena, když zjistila, že její respondenti se do minulosti nevraceli s takovým nadšením, jak doufala.
S tím jsem problém neměla. Snad proto, že moji respondenti jsou lidé z uměleckého prostředí, kteří na nějaké rovině stojí o pozornost a jsou zvyklí komunikovat. Naopak jsem nabyla dojmu, že jsou rádi za příležitost se sejít a připomenout si svou práci a své názory. Šlo pro ně ostatně o relativně pozitivní období života, kdy dělali něco, co milovali, a projevovali svou osobní svobodu. I tady asi hrálo roli to, že jsem je zpovídala právě já, potomek jejich kamaráda a kolegy.

Kolik jste natočila materiálu?
S každým hlavním respondentem jsme strávili asi dva dny natáčení. Mým cílem bylo, aby se neopakovaly předpřipravené, dopředu rozmyšlené teze, ale aby se respondenti dostali do stavu rozpomínání nejen na data, ale i na emoce, a to v co největší úplnosti. Takže rozhovor musel chvíli trvat, aby se protagonisté vymluvili a vyšli trochu ze své komfortní zóny. Nechtěla jsem pokládat konkrétní otázky a získávat jednoznačné odpovědi, to by k ničemu nebylo. Chtěla jsem se přiblížit zkušenosti. Získat správnou atmosféru nejde na povel. Navíc jsme pracovali s velkým množstvím archivů, a to jak dobových, tak jednotlivých tvůrců, které jsme museli hledat a přepisovat, a leckdy jsme narazili na opravdové poklady.
 

Viva video, video viva
 

Jak dlouho projekt vznikal?
Poměrně krátce – necelé dva roky. Jak říká pan profesor Karel Vachek, musíte chtít a zároveň nechtít. K celému procesu jsme se se štábem stavěli s lehkostí a radostí. Dokážu na sebe být hodně přísná, tady jsem však i sobě nechávala dost prostoru – pro možnosti, interpretace, možnosti interpretací. Nechávala jsem se překvapovat.

Jak se vám pracovalo se štábem?
Měla jsem velkou radost ze souhry, jaké se nám všem podařilo dosáhnout. Oslovila jsem kameramana Jakuba Halouska, protože jsem znala jeho práci, a diskutovala jsem s ním výtvarnou stránku a přístup. Velký vliv na mě měl i střihač Šimon Hájek. S ním jsem řešila tvar vyprávění, jestli vyprávět příběhy jednotlivých respondentů v kapitolách, nebo jinak. Šimon je hodně vytížený, tak se muselo pracovat na sladění harmonogramu, ale stálo to za to. Důležitý pro mě byl v procesu i kurátor Martin Mazanec, se kterým jsme hledali souvislosti, jezdili za videisty a vedli neustálý dialog.

Kolik věcí z filmu bylo dáno dopředu a kolik se tvarovalo v průběhu natáčení?
Věděli jsme, že rámem filmu bude výstava, kterou jsme pořádali, a ta musí být dominantním prvkem – vše ostatní bylo otevřeno diskuzi a naší reakci na konkrétní situace. Podle natočeného materiálu jsme poznali, že bude lepší, když jednotliví lidé nebudou mít oddělené segmenty, ale budou na sebe navazovat, vést dialog či se popírat, a střihem se tak navzájem rozvíjet. Šlo o poměrně snadný rozhodovací proces, povaha materiálu byla celkem zřejmá.

Proč pro vás bylo tak důležité pořádat výstavu Den videa 1989/2018, která film rámuje?
Nechtěla jsem dědu a jeho umění představit jen jako neživou věc minulosti, považovala jsem za nutné vytvořit nějaký hmatatelný kontakt s dneškem. Pořádat výstavu, které by se mohlo podařit oslovit nové lidi, se mi zdálo jako nejpřímější cesta k navázání diskuze mezi videoartem a aktuální uměleckou sférou. I proto jsme se s kurátorem výstavy Den videa 1989/2018 Martinem Mazancem a umělcem a současně architektem výstavy Dominikem Gajarským rozhodli nepoužít v instalacích dobové technologie, ale aplikovat ty současné. Právě pro rozvíjení dialogu mezi minulostí a současností.

Co předcházelo? Film, nebo výstava? Nebo byly navzájem provázané?
První byla idea filmu, ale umím si to představit i naopak, kdyby byly okolnosti trochu jiné. Začala jsem nejdřív pracovat na dokumentu, a pak jsem přišla s nápadem výstavy. Tu ale už nosil v hlavě i Martin Mazanec, a tak se vše přirozeně propojilo.
 

Viva video, video viva
 

Byly oba projekty rozdělené i finančně, nebo vznikaly z jednoho rozpočtu?
Byly oddělené. Sice se navzájem podporovaly, nicméně na každý projekt jsme měli vlastní partnery a žádali jsme o podpory příslušné instituce. Zásadní byl například grant Ministerstva kultury, o nějž na výstavu žádala produkce GPO Platform, jež nám hodně pomohla. Co se týče filmu, původně mělo jít o televizní formát se stopáží 52 minut, ale během produkce se ukázalo, že materiál je silnější. Zažádali jsme tedy o podporu u Státního fondu kinematografie, kterou jsme získali.  Producentem se stalo studio UPP a vzhledem k původní podobě byla na naší straně od začátku i Česká televize.

Přišly s těmito penězi nějaké podmínky, které bylo potřeba dodržet a jež ovlivnily výslednou podobu filmu?
Nemyslím si – nenapadá mě, že by mě něco omezovalo a musela bych se přizpůsobovat nějakým nárokům. Snad jediným momentem aktivnější diskuze byl název snímku – v České televizi si jím nebyli jisti, ale to mi zpětně přijde jen úsměvné. Název jsem si obhájila.

Máte ambice přesahující Česko? Nějaké festivaly?
Budu moc ráda, pokud něco vyjde, jsme ve fázi jednání. České distribuce se chopí Aerofilms a sama jsem zvědavá, jak snímek zarezonuje. Distribuční projekce budou od konce ledna 2020 probíhat kromě kin i v rámci různých galerií, kam budou chodit diváci se zájmem o toto téma.

Takže eventová distribuce?
Určitě. Je jasné, že tomuto filmu bude slušet tematické uvádění s následným setkáním s lidmi, nebo v prostředí, kde pak budou k vidění například další díla videoartu.

Jsem zvědavý na zahraniční účast snímku. Přece jen jde na první pohled o celkem lokální téma – film o české výstavě na motivy českého umělce.
Snad se přece jenom podařilo najít nějakou spojnici mezi místním a mezinárodním prostředím. Videoart byl fenomén – a daleko rozvinutější – především na západě a třeba osobnost Woodyho Vasulky je velmi zásadní ve světovém kontextu. I proto jsem ráda za svérázně konfrontační setkání, které se nám s ním v Americe podařilo natočit. Zajímavé také může být téma cesty uměleckého vyjádření v předrevoluční společensko-politické bublině, což na západě rezonuje. Jak velký zájem o film v zahraničí bude, samozřejmě nemohu odhadnout, nicméně první nabídky a zájem z uměleckých kruhů v zahraničí už máme.
 

Viva video, video viva
 

Projevuje se téma videoartu i v audiovizuální podobě snímku?
Snažili jsme se pracovat s dobovou technikou, typickou pro jednotlivé respondenty. Pracujeme s véháeskami, šestnáckou, high osmičkou – všemi kanonickými nástroji videoartu. Chtěla jsem například sehnat titulkovací zařízení, které bylo tehdy dostupné jen v televizi a videoartisté s jeho pomocí vytvořili zajímavé koláže. Ten přístroj se sice ve skladu podařilo nalézt, ale bohužel nikoli zprovoznit. Zároveň ale nejde o pokus přesně rekonstruovat tehdejší postupy, ale spíš ponechat prostor pro dialog formátů, z nichž každý má svá specifika a odkazuje k určité estetice i podstatě sebe sama. Například fakt, že filmová surovina je sled rámečků a oproti tomu video má řádky, přináší úplně jinou zkušenost vnímání i chápání pohyblivého obrazu a jeho vytváření.

Jaký máte vztah k publiku? Mezi širokou veřejností v Česku stále panuje poptávka po objektivitě, což je asi zapříčiněno mediální negramotností ohledně jazyka dokumentaristiky.
Ano, především u svého filmu Výchova k válce (z cyklu Český žurnál) jsem se s tím setkávala. Můžeme jen zdůrazňovat, že jde o autorský dokument, který jako takový obsahuje subjektivní pohled tvůrců, v čemž je jedinečný. Asi nemá moc smysl se trápit a přemýšlet nad tím, co v tom filmu udělat tak, aby to diváka očekávajícího objektivitu navedlo správným směrem. Naopak mi leckdy přijde strašidelnější se za objektivitu schovávat. V případě filmu Viva video nejde ostatně o edukativní film, který by byl vyčerpávající encyklopedickou učební pomůckou.

Je projekt nějak napojen na FAMU?
Můj dědeček Radek Pilař na FAMU založil katedru zabývající se prací s elektronickým obrazem. Jedním z prvních absolventů této katedry byl Ondřej Anděra, který dělal k našemu filmu hudbu. Jiné napojení tam ale není. Musela jsem odsunout ukončení studia, protože jsem nemohla začít pracovat na absolventském filmu, dokud jsem připravovala tento snímek.

Proč nejde o váš absolventský film?
Protože na něm spolupracuji s lidmi, kteří už mají školu vystudovanou, a absolventské filmy FAMU musejí splňovat určité povinnosti ohledně účasti stávajících studentů. Pro mě bylo důležitější pracovat s konkrétními lidmi. Navíc jsem tento film ani nediskutovala s vyučujícími v dílnách – nepřišlo by mi proto vhodné jím končit školu, když vznikl mimo FAMU. 

Jaký tedy bude váš absolventský film?
Má pracovní název Jednotka intenzivního života a pojednává o rozvíjející se paliativní péči v jedné nemocnici v Česku. Pracuju na něm s Nutprodukcí, také už mám zajištěnou účast Státního fondu kinematografie a České televize. Teď už bude na čase se do toho naplno ponořit.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas

starší články

F1.19DOK.REVUE
25. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková