Korejské pohyby v hlavě

Recenze filmu Lídy Jablonské Vítejte v KLDR!

Vítejte v KLDR!

Cesta je ideální kostrou dokumentárního filmu – je to jistota i nejistota zároveň. Nabízí pevné vypravěčské vodítko, takže se v materiálu neztratí autor ani diváci, a k tomu předem zaručuje zážitek dobrodružství, protože není snad cesty, na níž se něco nesemele. Přinejmenším, je-li úplně nejhůř, se dá spoléhat na to, že „na cestě“ se proměňují charaktery cestujících, kteří při setkávání s relativním neznámem musejí přehodnocovat či bránit vlastní před-porozumění. Režisérka Linda Jablonská si ve filmu Vítejte v KLDR! vyzkoušela známý rámec cesty během šestidenního výletu do Severní Koreje. Setkání s komunistickým prostředím starého stalinistického stylu nabízelo dvojí exotiku. Především Kimův režim je mimořádně uzavřený a turisté se sem dostávají zřídka, takže jen málokdo ví, jak to tam skutečně vypadá („je to asi poslední režim tohohle typu, a může to tu rychle skončit, takže to může být jedna z posledních šancí, jak to vidět,“ vysvětluje svou motivaci jedna z účastnic českého zájezdu). A potom: když obyvatelé bývalé komunistické země vyrážejí na takovou cestu, je to něco jako výlet do vlastní minulosti, cesta proti času.

První exotická rovina se ve filmu často prolíná s druhou nebo na sebe přirozeně narážejí. Výletníci jsou nuceni neustále srovnávat předváděnou korejskou „realitu“ s tím, co kdysi bylo i „ u nás doma“, vidí síť tajných, odhalují propagandu, pozorují, jak komunisté zvládají „ochranu“ turistů před skutečným životem v Severní Koreji. Skrze toto omezení jen tu a tam vystoupí obecnější úvaha, třeba když si jeden z turistů stěžuje, že je komunisté odřízli od skutečného života; zatímco oni sami se spokojeně baví, za plotem luxusního resortu se tře bída s nouzí. Ale ani to není nic nového, to je přece starý známý půdorys většiny cest západních turistů do zemí méně rozvinutého světa v Africe, Asii nebo Jižní Americe…

Filmaři se snaží využít každé příležitosti k rozhovorům s lidmi, ale jak se ukáže, jsou to vždy hovory omezené předchozím stranickým brífinkem. Režisérka i kamera se setkávají s Korejci, kteří prošli ideologickým školením, a jehož hranice nikdo žádným způsobem nenarušuje. Kolorit „kontrolované cesty“ byl až příliš očekávaný, představy o fungování režimu Velkého bratra se naplnily. Stačily malé náznaky – uprázdněný chodník, u něhož zastavil autobus s turisty, silnice bez aut, ulice bez lidí – zbytek si každý domyslí sám, protože Velký bratr pracuje s představivostí a paranoií potenciálně ohrožených. Pozornost se tak přirozeně stáčí na názory a proměny nálad v cestovatelské miniskupině. I Linda Jablonská se nakonec dopracovává k jediné platné mantře všech cestovatelů, totiž – že největším dobrodružstvím cest jsou pohyby v hlavě.

Ty korejské jsou pozoruhodně málo sebeironické. Převládá suverénní sebejistota, a to i ve chvíli, kdy se všichni z povinné úcty k hostitelům klaní Kim Ir-senově soše. „Nechtěl jsem, ale nakonec jsem to kvůli nim udělal,“ vysvětluje motivaci ke kompromisu vášnivý turista-kameraman-fotograf. Čeští cestovatelé většinou více vědí a méně objevují. A jen naprosto výjimečně se nechají unést pochybnostmi a city – to když tančí dokonale secvičení pionýři nebo když si přece jen připustí, že jejich průvodkyně, nesoucí stejné příjmení jako vůdce Kim, je osoba s lidskými emocemi a že si ona k nim a oni k ní možná vytvořili nějaký drobný vztah.

Vítejte v KLDR!

Záběry pusté a prázdné země s širokými dálnicemi bez aut, obrovskými stavbami, mezi nimiž nežijí lidé, s turistickou radostí, která se nijak neliší od ostatních (památky, hotely, oslavy pití, jídla a folkloru), vyvolávají depresivní úzkost. Avšak z této prázdnoty se ve Vítejte v KLDR! nevynořuje nějaké nové myšlení, nýbrž prostý návrat k naší dobré existenciální jistotě ve světě relativních demokratických svobod. Výlet do Kimova komunistického ráje se tak v závěru proměňuje v obyčejnou exkurzi do zoo (tou byl ale film od počátku, jen to z kraje nebylo tak dobře vidět jako z konce). Jaká radost, že se vracíme domů, kde si můžeme dál namlouvat, že právě tady prožíváme ty pravé, svobodné pohyby v hlavě…





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

1.9DOK.REVUE
16. 03. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue