Korejské pohyby v hlavě

Recenze filmu Lídy Jablonské Vítejte v KLDR!

Vítejte v KLDR!

Cesta je ideální kostrou dokumentárního filmu – je to jistota i nejistota zároveň. Nabízí pevné vypravěčské vodítko, takže se v materiálu neztratí autor ani diváci, a k tomu předem zaručuje zážitek dobrodružství, protože není snad cesty, na níž se něco nesemele. Přinejmenším, je-li úplně nejhůř, se dá spoléhat na to, že „na cestě“ se proměňují charaktery cestujících, kteří při setkávání s relativním neznámem musejí přehodnocovat či bránit vlastní před-porozumění. Režisérka Linda Jablonská si ve filmu Vítejte v KLDR! vyzkoušela známý rámec cesty během šestidenního výletu do Severní Koreje. Setkání s komunistickým prostředím starého stalinistického stylu nabízelo dvojí exotiku. Především Kimův režim je mimořádně uzavřený a turisté se sem dostávají zřídka, takže jen málokdo ví, jak to tam skutečně vypadá („je to asi poslední režim tohohle typu, a může to tu rychle skončit, takže to může být jedna z posledních šancí, jak to vidět,“ vysvětluje svou motivaci jedna z účastnic českého zájezdu). A potom: když obyvatelé bývalé komunistické země vyrážejí na takovou cestu, je to něco jako výlet do vlastní minulosti, cesta proti času.

První exotická rovina se ve filmu často prolíná s druhou nebo na sebe přirozeně narážejí. Výletníci jsou nuceni neustále srovnávat předváděnou korejskou „realitu“ s tím, co kdysi bylo i „ u nás doma“, vidí síť tajných, odhalují propagandu, pozorují, jak komunisté zvládají „ochranu“ turistů před skutečným životem v Severní Koreji. Skrze toto omezení jen tu a tam vystoupí obecnější úvaha, třeba když si jeden z turistů stěžuje, že je komunisté odřízli od skutečného života; zatímco oni sami se spokojeně baví, za plotem luxusního resortu se tře bída s nouzí. Ale ani to není nic nového, to je přece starý známý půdorys většiny cest západních turistů do zemí méně rozvinutého světa v Africe, Asii nebo Jižní Americe…

Filmaři se snaží využít každé příležitosti k rozhovorům s lidmi, ale jak se ukáže, jsou to vždy hovory omezené předchozím stranickým brífinkem. Režisérka i kamera se setkávají s Korejci, kteří prošli ideologickým školením, a jehož hranice nikdo žádným způsobem nenarušuje. Kolorit „kontrolované cesty“ byl až příliš očekávaný, představy o fungování režimu Velkého bratra se naplnily. Stačily malé náznaky – uprázdněný chodník, u něhož zastavil autobus s turisty, silnice bez aut, ulice bez lidí – zbytek si každý domyslí sám, protože Velký bratr pracuje s představivostí a paranoií potenciálně ohrožených. Pozornost se tak přirozeně stáčí na názory a proměny nálad v cestovatelské miniskupině. I Linda Jablonská se nakonec dopracovává k jediné platné mantře všech cestovatelů, totiž – že největším dobrodružstvím cest jsou pohyby v hlavě.

Ty korejské jsou pozoruhodně málo sebeironické. Převládá suverénní sebejistota, a to i ve chvíli, kdy se všichni z povinné úcty k hostitelům klaní Kim Ir-senově soše. „Nechtěl jsem, ale nakonec jsem to kvůli nim udělal,“ vysvětluje motivaci ke kompromisu vášnivý turista-kameraman-fotograf. Čeští cestovatelé většinou více vědí a méně objevují. A jen naprosto výjimečně se nechají unést pochybnostmi a city – to když tančí dokonale secvičení pionýři nebo když si přece jen připustí, že jejich průvodkyně, nesoucí stejné příjmení jako vůdce Kim, je osoba s lidskými emocemi a že si ona k nim a oni k ní možná vytvořili nějaký drobný vztah.

Vítejte v KLDR!

Záběry pusté a prázdné země s širokými dálnicemi bez aut, obrovskými stavbami, mezi nimiž nežijí lidé, s turistickou radostí, která se nijak neliší od ostatních (památky, hotely, oslavy pití, jídla a folkloru), vyvolávají depresivní úzkost. Avšak z této prázdnoty se ve Vítejte v KLDR! nevynořuje nějaké nové myšlení, nýbrž prostý návrat k naší dobré existenciální jistotě ve světě relativních demokratických svobod. Výlet do Kimova komunistického ráje se tak v závěru proměňuje v obyčejnou exkurzi do zoo (tou byl ale film od počátku, jen to z kraje nebylo tak dobře vidět jako z konce). Jaká radost, že se vracíme domů, kde si můžeme dál namlouvat, že právě tady prožíváme ty pravé, svobodné pohyby v hlavě…





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

1.9DOK.REVUE
16. 03. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.