Korejské pohyby v hlavě

Recenze filmu Lídy Jablonské Vítejte v KLDR!

Vítejte v KLDR!

Cesta je ideální kostrou dokumentárního filmu – je to jistota i nejistota zároveň. Nabízí pevné vypravěčské vodítko, takže se v materiálu neztratí autor ani diváci, a k tomu předem zaručuje zážitek dobrodružství, protože není snad cesty, na níž se něco nesemele. Přinejmenším, je-li úplně nejhůř, se dá spoléhat na to, že „na cestě“ se proměňují charaktery cestujících, kteří při setkávání s relativním neznámem musejí přehodnocovat či bránit vlastní před-porozumění. Režisérka Linda Jablonská si ve filmu Vítejte v KLDR! vyzkoušela známý rámec cesty během šestidenního výletu do Severní Koreje. Setkání s komunistickým prostředím starého stalinistického stylu nabízelo dvojí exotiku. Především Kimův režim je mimořádně uzavřený a turisté se sem dostávají zřídka, takže jen málokdo ví, jak to tam skutečně vypadá („je to asi poslední režim tohohle typu, a může to tu rychle skončit, takže to může být jedna z posledních šancí, jak to vidět,“ vysvětluje svou motivaci jedna z účastnic českého zájezdu). A potom: když obyvatelé bývalé komunistické země vyrážejí na takovou cestu, je to něco jako výlet do vlastní minulosti, cesta proti času.

První exotická rovina se ve filmu často prolíná s druhou nebo na sebe přirozeně narážejí. Výletníci jsou nuceni neustále srovnávat předváděnou korejskou „realitu“ s tím, co kdysi bylo i „ u nás doma“, vidí síť tajných, odhalují propagandu, pozorují, jak komunisté zvládají „ochranu“ turistů před skutečným životem v Severní Koreji. Skrze toto omezení jen tu a tam vystoupí obecnější úvaha, třeba když si jeden z turistů stěžuje, že je komunisté odřízli od skutečného života; zatímco oni sami se spokojeně baví, za plotem luxusního resortu se tře bída s nouzí. Ale ani to není nic nového, to je přece starý známý půdorys většiny cest západních turistů do zemí méně rozvinutého světa v Africe, Asii nebo Jižní Americe…

Filmaři se snaží využít každé příležitosti k rozhovorům s lidmi, ale jak se ukáže, jsou to vždy hovory omezené předchozím stranickým brífinkem. Režisérka i kamera se setkávají s Korejci, kteří prošli ideologickým školením, a jehož hranice nikdo žádným způsobem nenarušuje. Kolorit „kontrolované cesty“ byl až příliš očekávaný, představy o fungování režimu Velkého bratra se naplnily. Stačily malé náznaky – uprázdněný chodník, u něhož zastavil autobus s turisty, silnice bez aut, ulice bez lidí – zbytek si každý domyslí sám, protože Velký bratr pracuje s představivostí a paranoií potenciálně ohrožených. Pozornost se tak přirozeně stáčí na názory a proměny nálad v cestovatelské miniskupině. I Linda Jablonská se nakonec dopracovává k jediné platné mantře všech cestovatelů, totiž – že největším dobrodružstvím cest jsou pohyby v hlavě.

Ty korejské jsou pozoruhodně málo sebeironické. Převládá suverénní sebejistota, a to i ve chvíli, kdy se všichni z povinné úcty k hostitelům klaní Kim Ir-senově soše. „Nechtěl jsem, ale nakonec jsem to kvůli nim udělal,“ vysvětluje motivaci ke kompromisu vášnivý turista-kameraman-fotograf. Čeští cestovatelé většinou více vědí a méně objevují. A jen naprosto výjimečně se nechají unést pochybnostmi a city – to když tančí dokonale secvičení pionýři nebo když si přece jen připustí, že jejich průvodkyně, nesoucí stejné příjmení jako vůdce Kim, je osoba s lidskými emocemi a že si ona k nim a oni k ní možná vytvořili nějaký drobný vztah.

Vítejte v KLDR!

Záběry pusté a prázdné země s širokými dálnicemi bez aut, obrovskými stavbami, mezi nimiž nežijí lidé, s turistickou radostí, která se nijak neliší od ostatních (památky, hotely, oslavy pití, jídla a folkloru), vyvolávají depresivní úzkost. Avšak z této prázdnoty se ve Vítejte v KLDR! nevynořuje nějaké nové myšlení, nýbrž prostý návrat k naší dobré existenciální jistotě ve světě relativních demokratických svobod. Výlet do Kimova komunistického ráje se tak v závěru proměňuje v obyčejnou exkurzi do zoo (tou byl ale film od počátku, jen to z kraje nebylo tak dobře vidět jako z konce). Jaká radost, že se vracíme domů, kde si můžeme dál namlouvat, že právě tady prožíváme ty pravé, svobodné pohyby v hlavě…





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

1.9DOK.REVUE
16. 03. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková