Klaus ztuhnul do monolitu, který ovšem nebudí úctu

Blog Kamila Fily

Na jihlavském festivalu jste natolik v jednom kole, že ani nestíháte sledovat volby. Zato sledujete filmy o našich bývalých i současných politicích, a dokonce si s nimi můžete popovídat. V jistém smyslu si ovšem při představování toho, jak to na tomto festivalu vypadá, připadám už pár let jako kolovrátek, který jen nabírá na obrátkách.

Zaprvé – získáte tu nezdolný dojem, že čeští dokumentaristé jsou mnohem schopnější, vnímavější a aktuálnější než filmaři věnující se hrané tvorbě. Přesně to, co chybí českým hraným filmům, které se v posledních letech dostaly za hranice koukatelnosti, respektive uvízly v jakémsi neonormalizačním pohodovém bahýnku, kde se předstírá, že sledujeme současnou realitu

České dokumenty svou drzostí a přímostí jdou po tom, co se právě děje, ale přesahují svým náhledem rozměr televizních zpráv. Jdou za pouhou povinnost informovat a zachytit – snaží se i něco vyprovokovat, rozpohybovat podívat se „za oficiální verzi“, donutit aktéry společenského a politického života, aby vystoupili ze svých psychologických bublin.

Zadruhé – festival dokumentárních filmů v Jihlavě se stále více politicky vyhraňuje jako platforma „mladých českých levičáků“, kteří nechtějí mít nic společného s bolševickými pohrobky v dnešní KSČM a zároveň v současné politické nabídce obtížně nalézají identifikační body: kolísají někde mezi liberálním křídlem ČSSD, Zelenými, Změnou a Piráty. A třeba i tajně sní o nějaké nové straně, která by neměla nevýhody těch stávajících. Navenek se to rozhodně neprojevuje nějakým velkým aktivismem, jde to spíše vycítit z odmítání současné nabídky a zálibě v zesměšňování velkých patriarchálních figur uplynulého čtvrtstoletí, tedy Václava Klause a Miloše Zemana.

Soutěž v „dissování Klause“ vyvrcholila na promítání dokumentárního cyklu Ex-Premiéři, kde byly představeny tři díly z devíti. Podle námětu Apoleny Rychlíkové a v produkci Kamily Zlatuškové z ČT vzniklo působivé, zčásti hravé a uvolněné, zčásti superkritické panorama naší vládnoucí garnitury. K vidění byl portrét premiéra první nekomunistické vlády Petra Pitharta od studenta FAMU Jaroslava Kratochvíla, dále portrét Vladimíra Špidly od Jana Látala a na závěr portrét Václava Klause od Petry Nesvačilové.

Příznačné je, že ze všech bývalých devíti premiérů pouze Václava Klause nebylo možné přesvědčit ani k natáčení, ani k tomu, aby poté přišel na diskusi, a vznikl tak film o něj bez něj. Diskuse po společném promítání se pak stočila právě na Klause a jeho naprostou neochotu konfrontovat se s jakýmkoli jiným názorem, než má on sám. Přítomný Petr Pithart jen suše a trochu smutně poznamenal, že toto vyhýbání se diskusi u Klause souvisí i s tím, že „už není ve formě, nejspíš to o sobě ví, a také ví, že už se do formy nikdy nedostane“.

I z letmého pozorování reakcí publika na všechny filmy byla cítit ze vzduchu jakási až radostná škodolibost nad tím, kdykoli se zmínila zpackaná kupónová privatizace, opoziční smlouva, televizní stávka nebo prezidentská volba – Klaus všude figuruje jako negativní figura, ztělesnění všeho špatného na polistopadovém vývoji. Zvláštní ale je, že už nepůsobí démonicky či nesympaticky, ale vyloženě směšně – jako karikatura sebe sama. Každé gesto, pohled i zahájení věty vyvolává ve zdejším publiku salvy smíchu, přesně v tom duchu, jak působí patriarchální figury, které pozbyly moc a autoritu; psychoanalyticky řečeno, ztratily symbolický falus a stávají se čistým falem.

Je potom i poměrně těžké rozlišit, zda za tuto reprezentaci může třeba přímo střihová skladba filmů, neboť směšnou postavičku lze udělat z kohokoli, pokud se náležitě „vytrhává“ z kontextu, nebo zda za to může už jakási obecná nálada a předsudky – a také, kdo tyto předsudky vytváří. Jenomže pátráme-li hluboce v mediální minulosti, zjistíme, že od určité chvíle (od dob tzv. sarajevského atentátu) se už Klausovi nikdy nepovedlo udržet si v médiích důstojný obraz. Nějak to s nimi zkrátka přestal umět, zakopal se ve válečné pozici, ztuhnul do monolitu, který ovšem nebudí úctu.

Cílem tohoto postřehu není hodnotit Václava Klause jako politika s jistými názory a činy, ale jako mediální personu. K porovnání můžou sloužit právě Pithart se Špidlou. Pithart ve svém „medailonu“ cituje z dotazníků, které dal svým poradcům a kde se jich mj. ptá na věci jako „Jak si myslíte, že chci působit na veřejnosti“ a „Jak na lidi podle vás opravdu působím“. Míra jeho sebereflexe je záviděníhodná i v tom, že si dovede přiznat, že jeho touha být „politikem intelektuálního typu“ dostala v očích veřejnosti spíše podobu „slabocha a nerozhodného měkkýše“. Přitom i tento obraz je v rozporu s některými zásadními činy jako byla záchrana české Škodovky díky prodeji německému Volkswagenu (čímž se zabránilo vytunelování firmy při domácí kuponové privatizaci) či zastavení těžby hnědého uhlí na Mostecku a priorita obnovit zdejší krajinu.

Špidlovi pak v jeho půlhodinovém portrétu dělá hned v úvodu tvrdou, až zničující oponenturu komentátor deníku DNES Karel Steigerwald („Slušný člověk s příšernými, nebezpečnými názory, o to nebezpečnějšími, čím slušněji se chová“). Špidla nepůsobí vyloženě trapně, ani když se prochází v romském ghettu, kde se ukáže, že auto s kamerou, jež ho frontálně sleduje při chůzi, tlačí Romové – což by mohlo i naznačovat cosi o falešnosti ideálů sociálního státu. Špidla toto ustojí, respektive ukráčí - a dovede si později argumentačně a bez pocitů zahořklosti obhájit svou politiku i přiznat porážku a nutný odchod z funkce. Zároveň se přitom vymezí vůči nepolitické (nestranické) politice Václava Havla a jasně vysvětlí, jak se názorově rozešel s Milošem Zemanem.

Jak v případě Pitharta, tak Špidly máme co do činění s přiznaně omylnými lidmi, kteří ale věří širší debatě a jsou ochotni slyšet na většinový názor. Pithart prý ve vládě nedával hlasovat o návrzích, ale jednání ukončil, až když cítil, že se víceméně všichni shodují. Špidla zase vyzdvihoval dodržování stranické disciplíny, i když právě stranická nedisciplinovanost při prezidentské volbě ho připravila o autoritu.

U filmu Petry Nesvačinové o Klausovi naproti tomu narážíme neustále na hradbu mlčení a odmítání. Za celý rok nebylo možné domluvit si přes osobního asistenta ani desetiminutovou schůzku – slyšíme jen výmluvy a výmluvy, které po čase, jak se neustále opakují, nevyznívají ani trochu věrohodně. Lidé, kteří pak o Klausovi mluví (Václav Bělohradský, Jiří Pehe, Petr Fischer, Tomáš Ježek, Ivan Pilip, Jan Ruml) pak zase znovu a znovu nezávisle na sobě dokládají hypotézu, že existují minimálně dva Václavové Klausové. Jeden inspirativní politik na počátku 90. let, který nechtěl měnit lidi, ale systém (což bylo pragmaticky prozíravé) - a druhý zahořklý, do sebe uzavřený muž mluvící jen s těmi, kteří mu poklonkují.

Sám přístup Petry Nesvačinové by sice mohl být označen za narcistický, neboť autorka ráda natáčí sama sebe s vědomím své ženské atraktivnosti, která jí samozřejmě snadno otevírá dveře a srdce u všech starších pánů; a stejně tak bychom mohli namítnout, že vyzpovídáním Klausových oponentů těžko získáme vyvážený obraz. Ale i tak její medailon nepřímo dokládá, že vyvážený medailon sestavit nelze, protože nekomunikativní je primárně strana Václava Klause.

A poznání, že hlavními hybateli našich polistopadových dějin byli dva solipsisté, už je natolik smutné, že úsměv tuhne na tváři.




f3.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue