Kam oči, tam hlava

Autorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.

Kam oči, tam hlava. Foto NAMU

Experimentálně laděná kritika současného stavu jak veřejného prostoru, tak mysli zaplavené kvantitou informací různorodé kvality je uměleckým výstupem autorčiny dizertační práce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Skrze experimenty s knihou, formátem billboardu a výběrem motivů Kinterová pojednává o dystopii postkapitalismu a v textové části se zamýšlí nad tím, jaká je dnešní zkušenost s veřejným prostorem. V jakých kontextech uvažuje Kinterová v dok.revue o své nové knize?
--

Můžeme nějak narušit jednosměrnou podobu vizuálního smogu? Je utopií reagovat na něj autorskou knihou? To jsou hlavní otázky, jež mne dlouhodobě vedly na místa, která bych jinak nechala bez povšimnutí. Vylézt si na betonový patní sloup megabillboardu u dálnice a pozorovat jeho strukturu, monumentálnost, usazení v „zeleni“ a ruch v jeho blízkosti je iniciační zážitek a také poměrně zásadní změna perspektivy.

Kam oči, tam hlava. Oko do duše okno. Přísloví, která měla zájem o lidskou duši, zatímco marketingové strategie se na tento diagram dívají odlišně. Oko chápou jako díru, za níž se nachází tunel do mozku, který je schopen ovládat peněžní tok. Tento moment směny se v online prostředí nazývá konverzí. Přeměna návštěvníka v zákazníka. Pro oko je potřeba chystat vydatné a pravidelné porce. Kaloricky vizuálně nenáročné, kvalitativně jak kdy, ale důraz musí být na kvantitu a častou frekvenci. To, že výsledkem je mléčná dráha čehokoliv, kupodivu vůbec nevadí. Rozptýlení pozornosti funguje víc než dobře, oko těká, mysl je nesoustředěná, a tím víc se uchyluje ke spontánním rozhodnutím a archetypálním emocím. Duše je v této rovnici na úrovni čtvrté dimenze neboli zcela abstraktního pojmu, což je určitě zajímavá úvaha ke kontemplativnímu zamyšlení. Člověk se ale ani po pokání či meditaci nemůže vyhnout pocitu, že sílící zájem o spiritualitu všeho druhu nijak neovlivňuje rostoucí investice do developerských projektů, které mají podobu chrámů.
 

Kam oči, tam hlava. Foto NAMU

Společnost permanentních adolescentů 

Fenomén veřejných prostranství v soukromém vlastnictví (tzv. POPS, privately owned public space) v sobě už v principu obsahuje zásadní rozpor toho, jaké služby nebo praktické cíle tyto prostory mají poskytovat, a panuje v tomto ohledu celosvětově jakési neukotvení a řada nejasností. Střet zájmů je evidentní, a to nejen při pohledu na jejich globalizovanou homogenní podobu, ale i při pohledu na náplň funkcí, které mají, ať už přímo, či zprostředkovaně, vybízet primárně ke spotřebnímu chování. Nejvíce kritizovaným faktem je soustava pravidel, která krom vytváření dominantních nástrojů kontroly za účelem ochrany soukromého majetku skrze dohled bezpečnostních agentur nepřímo vybízí k exkluzi určitých sociálních skupin a dalším sporným důsledkům, jako jsou zákazy sdružování a veřejné produkce. Omezení vyplývá i z tzv. hostilní architektury, jež má odrazovat určité skupiny obyvatel od pobytu v daném prostoru skrze sofistikované tvarosloví nepohodlného designu a další psychologické prostředky. Tato exkluze rizikových skupin a důraz na preferenci užívání prostor potenciálními a ovlivnitelnými spotřebiteli koresponduje se stavem, kdy je trh globálně ovládán zájmy úzké menšiny investorů namísto hájení širších zájmů veřejnosti.

Pohyb městem je něco mezi sportovní aktivitou a exhibicí zahalenou do normality, aby co největší počet účastníků byl schopen se ve vyznačené škále komfortně pohybovat – aby introverti měli možnost se dostatečně zahalit a extroverti nebyli příliš nápadní. V období puberty tam, kde nás neznají, nechceme vyčnívat, protože chceme splynout, ale v přirozeném komorním prostředí toužíme být extrovertem kladně ohodnoceným za své úspěchy. Pohyb veřejným prostorem z nás činí jakési permanentní adolescenty, jak před padesáti lety poznamenal sociolog Richard Sennett.
 

Kam oči, tam hlava. Foto NAMU
 

Procházíme jako společnost procesem kolektivní halucinace. To, čím jsme se rozhodli obklopovat nejen sami sebe, ale i segmenty všech věkových kategorií a diverzit názorů a přesvědčení, musí být určitě smyšlené. Hegemonie konzumu spolu s hegemonií vládnoucí třídy je fikce, na kterou by jinak měla silný účinek opozice, usilující o zachování svobodného a kritického myšlení jednotlivce bez stále sílící potřeby cokoliv mediálně manipulovat. A usilující rovněž o zachování udržitelnosti života na Zemi, což zmiňuji až v druhém pořadí, protože to tak odpovídá posloupnosti příčiny a následku.

Veřejný prostor není kulisa

Podoba věcí okolo nás není jen kulisou, kterou je potřeba projít, ale otiskem nánosů mnoha souvislostí, kdy každá má svou vlastní genezi, vztah k celku a také k nám samotným. Vizualita prostoru je zrcadlem úrovně kultury a jasnou proklamací společenských priorit. Komercializace veřejného prostoru je problém, který v budoucnu bude nutné řešit. Pokud je reklamní plochou sprchový kout veřejného koupaliště, stůl v restauraci, zadní strana jídelního lístku a podavač toaletního papíru, je zřejmé, že prostředí s touto zátěží bude z mnoha důvodů problematické.

Většina reklam je koncipována jako inzerce v časopise. Chodec prochází městem jako obřím magazínem. Vnímám podobnost mezi městským prostředím a zážitkem z tiskoviny. Uvědomění si měřítka jednotlivých ploch i míry jejich zahlcení vizuálním smogem ovlivňuje mou orientaci v prostoru města, hledám a testuji strategie, jak to vizuálně sdělit. Nemusím se ubírat optimální cestou, ale vydávám se směrem totální utopie. Opatrně sejmout jeden billboard (zrovna s motivem české pokleslé komedie) v celistvém, nepoškozeném kuse za podmínek ideální vlhkosti, kdy klíh a papír umožní manipulaci a zároveň zůstává spojen. Z daného formátu dojít k lidskému měřítku přiměřeně manipulovatelné knihy, což vede při patřičném „vysložkování“ neboli rozřezání plochy o dané tloušťce a tvrdosti materiálu a vhodné vazbě přibližně k formátu A3. Mění se měřítko, přibližuje se detail tiskového zrna, jiná je i pohledová vzdálenost a osa, časová dotace diváka, rytmus prohlížení a těkání oka, haptický vjem...
 

Kam oči, tam hlava. Foto NAMU
 

Jaké gesto rezistence přijímatelům vizuálních sdělení zbývá? Je to tzv. opoziční čtení (dle Stuarta Halla), kdy příjemce hegemonii výkladu dané informace odmítá, uvědomuje si zkreslenost reality podávané médii a podrobuje je kritickým úvahám. Celá situace je tak ponechána v rovině osobní zodpovědnosti zcela úměrně tomu, jakou měrou neoliberální kapitalismus podporuje občanskou společnost a kritické postoje. Pokud je schéma vysílatel–zpráva–přijímatel využíváno pouze jednosměrně, dostává uživatele prostoru do slepé uličky. Nemožnost se z této slepé ulice kamkoliv dovolat se v rámci každodenní zkušenosti většině z nás daří vytěsnit. A daří se nám přesvědčit sami sebe, že tento balast nevnímáme. Jak ale vysvětlit dítěti, například dívce, že společnost považuje za obhajitelnou extrémní sexualizaci ženských znaků pro účel zvýšení prodeje nějakého produktu, která je k vidění pro všechny bez rozdílu věku či náboženského přesvědčení? 

Věřím, že velká část společnosti zažívá toto opoziční čtení v pseudoveřejném prostoru v pozici adolescenta s rozptýlenou pozorností, i když fáze uvědomění si a pojmenování tohoto stavu je u každého jiná. Ovšem exkluze neperspektivního chodce se týká mnohem více vyloučených skupin společnosti. O to více je potřeba ustanovit těmto jevům perspektivu, která nebude souviset s aktem spotřeby, ale obrazně řečeno s čímkoliv jiným, co nebude sloužit zájmům ekonomiky a státu a klamné představě o domnělé neutralitě prostoru.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

3.20Festivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška Bláhová
dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová

starší články

.DOK.REVUE
16. 03. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue