Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jedna zeď, dvojí vězení - Koudelka fotografuje Svatou zemiKoudelka fotografuje Svatou zemi (Koudelka Shooting Holy Land, Gilad Baram, 2015)

Blog

Jedna zeď, dvojí vězení - Koudelka fotografuje Svatou zemi

14. 4. 2016 / AUTOR: Janis Prášil

„Koudelka odhaluje za destruktivní silou betonu zrůdnost a nebezpečí systému, jenž takové bariéry staví. I v takovém prostředí se umělec před kamerou vyjadřuje v kategoriích spirituality a zázraku,“ píše Janis Prášil

Může se zdát, že pro emigranta a ateistu je Svatá země příliš vzdálená. Právě člen proslulé mezinárodní agentury Magnum Photos Josef Koudelka, po čtyřiceti letech od svého odchodu z okupovaného Československa  znovu otevírá téma hranic a jejich překračování. Ve svých krajinářských fotografiích zachycuje kulturně i geograficky vzdálený region Izraele a Palestiny. V uhrančivých a chladně distancovaných záběrech na zdi a ostnaté dráty dělící město, zemi, národ a náboženství vystihuje paradoxní symbiózu vězení a svobody. Debutující izraelský režisér Gilad Baram ve svém dokumentu Koudelka fotografuje Svatou zemi, jenž byl uveden na letošním filmovém festivalu Jeden svět, podrobuje Koudelkovy fotografie dvojímu vidění. Oba umělci překonávají hranice různých médií i kultur aby odhalili, že na obou stranách zdi se nachází totéž.

Putování Josefa

Betonové panely rozeseté po nekonečně pusté krajině nikoho, nebo ostnatý drát přetínající pohled na nebe jsou motivy, které paradoxně působí zároveň jako estetické i symbolické objekty se silnou výpovědní hodnotou. Zdi připomínající náhrobky představují tichou hrozbu a přítomnost boje o hranice a odkazují na dvojsečnost řešení konfliktu prostřednictvím izolace znepřátelených stran. Dělicí čáry, bariéry, železné opony, berlínské a jiné zdi vznikají pod záminkou bezpečí jako ochrana vůči vnějšímu nepříteli, ale ve výsledku plní funkci vězení. Koudelka odhaluje za destruktivní silou betonu, který se po krajině šíří jako nemoc, zrůdnost a nebezpečí systému, jenž tyto bariéry staví. Je proto přinejmenším překvapivé, že i v tomto prostředí se umělec na kameru vyjadřuje v kategoriích spirituality a zázraku.

Ještě více šokující je skutečnost, že sám fotograf vzpomíná na vlastní minulost spojenou s okupací vlasti s pocity extrémního štěstí a prožitku zázraku. Pokud se však na příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Československa podíváme z jeho úhlu pohledu, získávají historické a politické události nečekaně třetí rozměr. Koudelka totiž poukazuje v souvislosti s konfliktem na něco, co nás přesahuje, na náhlou změnu myšlení lidí, okamžik transformace, překonání bariér různých politických přesvědčení a sjednocení národa proti společnému nepříteli. Podobný paradox vyvstává, když Koudelka mluví o štěstí, které nalezl v exilu, o svobodě vykoupené ztrátou rodiny a domova. Takovéto okamžiky rozporu nebo narušení běžného chodu společnosti boří představu o logickém a rozumově uchopitelném světě. Okamžiky narušení, nesouvislosti, paradoxu či trhliny odhalují nepředvídatelnou a nestálou povahu skutečnosti a upozorňují na existenci čehosi nepostižitelného. Na disparitu světa a neuchopitelnou proměnlivost dějin a času.

Muž s fotoaparátem

Koudelka nikdy nezachycuje násilí a sám odmítá vměšování se do záležitostí, které se ho jako Evropana netýkají a které sám nijak neovlivní. Je však očividné, že již samotná přítomnost fotografa a kameramana v politicky citlivém regionu působí rozruch a znepokojuje zástupce jak izraelské tak palestinské strany. Distancované vylidněné záběry na krajinu a fotografa v akci tak sousedí s okamžiky střetu jedince a systému, jež výmluvně vystihují absurditu skutečnosti. V kafkovské scéně se například z megafonu ozývá anonymní hlas, který napomíná Koudelku, aby se nepřibližoval k vysokému plotu, jako by neozbrojený fotograf představoval ohrožení pro vojenský komplex střežený hlídkou se samopaly. Ještě absurdnější je rozhovor s vojákem, jenž vysvětluje funkci univerzální makety města v životní velikosti, jež armáda vytvořila podle satelitních fotek. Postavila budovy určené pro vojenská cvičení, domy, v nichž se nikdy nebude žít. Z těchto okamžiků vyplývá, že Koudelka následuje poslání umělce, pro něhož je důležité nepřizpůsobovat se, zůstat cizincem, který znepokojuje svou odlišností, uchovává si zdravou míru vzteku a upozorňuje na projevy systému a na to, že řešením není bariéry stavět, ale překonávat je.