Jak natočit film bez světla? Pod ochranou noci

Výraz gaulana znamená v baskičtině, tedy v jazyce, který je vlastní místu, kde byl film natočen, „noční práce“. Zároveň odkazuje na pašeráky, kteří v Pyrenejích překračovali hranici mezi Francií a Španělskem. Snímek je v podstatě filmovým dílem vytvořeným ve tmě. 

Projekt vznikl na základě pozvání Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Punto de Vista v Navarře, který mě v rámci programu X Films 2025 vyzval ke spolupráci. Program představuje tvůrčí rámec, v jehož rámci festival působí jako producent a podporuje vznik filmových děl spojených s daným územím.

Na začátku roku 2025 jsem se na dva měsíce přestěhoval do Iruñi (Pamplony) v Navarře, abych zahájil uměleckou rezidenci v Centru současného umění v Huarte. Mé předchozí filmy jsou úzce spjaty s územím a identitou Asturie, místa, kde jsem vyrostl a kde žiji. Pozvání od Punto de Vista znamenalo přemístit kameru do jiného prostoru. Tento krok ve mně vyvolal úvahy o vzdálenosti, pozici a právu dívat se na určité území.

Filmový kritik, dramaturg a producent Martín Pawley mi několik týdnů předtím představil pojem světelné znečištění. Pawley, který se zároveň věnuje popularizaci astronomie, mě upozornil na exponenciální nárůst světelných zdrojů, k němuž přispívá LED technologie, a na jeho nepříznivé důsledky. Řada vědeckých studií se zabývala škodlivými účinky tohoto jevu na živé organismy a ukázala, že narušení přirozených světelných cyklů ovlivňuje vývoj živočichů i rostlin a mimo jiné zasahuje také do cirkadiánního rytmu člověka.

Jedním z organismů, které jsou touto skutečností poškozovány, jsou světlušky. Stále obtížněji se nám naskýtá příležitost spatřit jejich bioluminiscenci. Naše umělá světla vytlačují jejich světlo přirozené.

Pouliční lampy, výlohy, displeje mobilních telefonů, podsvícené reklamní tabule a světla vozidel proměnily tmu v nedostatkové zboží městského prostředí. Snaha zajistit viditelnost ve jménu bezpečnosti vedla k nekontrolovanému nárůstu osvětlení, aniž by existovala jeho regulace, která by zohledňovala dopady na přírodní prostředí a lidské zdraví. Tato nerovnováha narušuje přirozené cykly a souvisí s problémy se spánkem i fyziologickými poruchami. Chceme-li dnes pozorovat hvězdnou oblohu, musíme se od městský oblastí vzdálit několik kilometrů. V roce 2016 žilo 80 % světové populace pod oblohou znečištěnou umělým světlem. Najít naprostou tmu je stále obtížnější.

Vzpomínám si, jak jsem na stěnu ateliéru během rezidence pověsil list papíru, na který jsem napsal otázku: Jak natočit film bez světla? Film jsem začal promýšlet v rovině tří témat, která mi v té době ležela v hlavě: světelného znečištění, politické paměti a hranice. Poté jsem začal procházet místa, kde se noc a politika v prostoru mého nového působiště důvěrně prolínaly.

Výchozím bodem filmového výzkumu je útěk z pevnosti Ezkaba v Pamploně v květnu 1938. Uprostřed španělské občanské války uprchlo z vojenské pevnosti 795 vězňů s úmyslem dosáhnout za tmy francouzských hranic. Podařilo se to pouze třem z nich. Tato událost patří k největším zdokumentovaným útěkům z vězení. Pod ochranou noci odtud vytváří souvislosti s dalšími přesuny v průběhu času: s exily, útěky a migracemi. Různá těla procházejí stejným územím v odlišných historických kontextech, avšak čelí téže logice kontroly a vyloučení. Někdy jedním směrem, jindy opačným. Vždy v noci.

Tyto příběhy nejsou ve filmu uspořádány zcela chronologicky, ale překrývají se a vytvářejí jakýsi rozšířený čas, v němž minulost a přítomnost existují vedle sebe a vzájemně se prolínají. Namísto lineárního vývoje se projekt skládá postupným vrstvením materiálů, pohledů a obrazů, které vytvářejí jakousi konstelaci. Noc se tak stává společnou podmínkou. Nejen vizuálním kontextem, ale také politickým prostorem.

Po formální stránce Pod ochranou noci pracuje s napětím mezi viděním a neviděním, mezi tím, zda jsme viděni, či nikoli. Obraz vzniká na hranici viditelnosti a nutí diváka přizpůsobit se šeru. Film se v některých okamžicích nesnaží ani tak něco ukázat, jako spíš nabídnout samotnou zkušenost vnímání. Právě proto si přeji a považuji za nezbytné, aby byl film promítán v kině. Temný a sdílený prostor promítacího sálu tvoří součást samotného příběhu na narativní i formální rovině. Pro každý vyprávěný příběh jsem hledal odpovídající způsob filmového snímání. Výsledkem je, že film zároveň představuje soubor možností, jak natáčet noc.

Pod ochranou noci neusiluje o vytvoření uzavřeného obrazu paměti, chce otevřít prostor vztahů, které se utvářejí v přítomnosti. Touží uvažovat o hranici jako o prostoru prostoupeném historickými vrstvami lidských osudů, jejichž nositelé opakují tatáž gesta útěku a hledání lepšího místa k životu. A pokračují v tom dodnes, stále pod stejným nočním nebem. 

Ve světě, který je čím dál více osvětlený a v němž světlo slouží jako nástroj dohledu, zůstává tma prostorem možností. Bezpečným místem, ve kterém se lze pohybovat, aniž by nás někdo viděl. Kéž naše společnost podpoří také omezení osvětlení, které by nám vrátilo možnost obdivovat hvězdy a nechat se jimi vést, a obnoví naději, že znovu spatříme světlušky.