Jak jsme dělali Život alebo film

Naše omezení:

Termíny odevzdání a smluvně stanovená minutáž projektu
Protagonista
Tvrdohlavost
Schematické znázornění vnějších znaků procesu tvorby filmu:
Ty říkáš: takhle!
Já říkám: jinak!
Ty říkáš: Ne!
Já říkám: Ano!
Ty říkáš: ...nebo...
Já říkám: ...nebo, nebo...
Ty a Já: Takhle to dopadlo, dopadlo!
Já a Ty: Výborně, dobře!

Vnitřní motivace a záměry:

Oba máme rádi Hanákovy filmy, především ty, které vznikly v 70. letech. Myslíme si, že jeho tvorba z tohoto období je crème de la crème slovenské kinematografie. (Francouzské slovo crème převzala maďarština jako krémes – krémový. Z maďarštiny se výraz v období Rakouska-Uherska dostal do slovenštiny jako krémeš.) Krémeš v našem případě proto sehrával (vysokou a velmi důležitou!) roli kompenzačního mechanismu při snižování mezilidského a tvůrčího napětí (ham, ham).

Ve filmu jsme chtěli archeologicky odkrývat Hanákovy tvůrčí metody. Oba jsme chtěli vidět ty zázračné poznámkové notesy uložené v nesčetném množství krabic v jeho pracovně, do kterých si zapisoval postřehy. Nebo, jak on říká, fragmenty ze života, které potom přenesl do života filmového. Oba nás tedy zajímal jeho proces přemýšlení a způsob práce, které daly vzniknout přesvědčivému filmovému tvaru. Zároveň nás zajímal dobový kontext. Někdy to připomínalo investigativu. Kdo, kdy, proč, s kým, o čem, jak… A důkazy.

Proces:

Důležité je, že jsme se nehádali o meritu věci. Ale hodně energie jsme spálili na řešení nepodstatných (i podstatných!) konfliktů. Na tom jsme si smlsli (ham, ham).

Marek nad krémešem takhle vzpomíná:

Po práci na filmu Prezidentka jsem si chtěl odpočinout. V té době mi Dušan Hanák pouštěl své první nahrávky hry na kytaru. Hanák není profesionální hudebník, ale přesto bylo v tom úsilí cosi okouzlujícího. Vynořila se mi v mysli představa krátkého filmu o tom, jak jeden z nejvýraznějších režisérů slovenské kinematografie nahrává hudební album a přitom vypráví o hudbě, životě a filmu. Navštěvoval jsem ho, začal jsem domlouvat hudební studio, pořídil jsem si s ním první zvukové nahrávky rozhovorů. Zažili jsme spolu pár milých chvil. 

Hanák je sečtělý a vnímavý člověk se zvláštním humorem a já jsem uvěřil, že by se mi neformálnost našich setkání mohla podařit zachytit ve filmu s pracovním názvem „Dušan Hanák starého světa“. Uvažoval jsem o jednoduché struktuře a živém natáčení, které by mohlo zachytit jeho nutkavou potřebu tvořit i po osmdesátce, ale také náš vztah studenta a učitele. Potom se tento malý projekt překlopil do celovečerní metráže, koncept jsem obohatil o živé situace, v nichž s Hanákem rozmlouvají i další mladí autoři a autorky, kteří/é mají jeho filmy rádi. Bavilo mě hledat generační přesahy. 

Po začátku natáčení se však důvěrná atmosféra vytratila. Dušan Hanák byl čím dál nervóznější z volného „nestrukturovaného“ natáčení, obával se setkání s novými lidmi, měl potřebu určovat, co se má natočit, a propadl zvláštní paranoie. Nebylo to nic příjemného, cítil jsem se svázaný. Poprosil jsem paní producentku, jestli můžeme vrátit finanční podporu a film nerealizovat. To už však nebylo možné, nahrávání hudby a první dny natáčení pohltily část rozpočtu. Ve snaze naplnit požadovanou metráž jsme poprosili kamaráda a režiséra Juraje Johanidese, jestli by nám s dokončením filmu nepomohl. Juraj před časem natočil 22 hodin rozhovorů s Dušanem Hanákem, ve kterých se věnoval jednotlivým filmům, a tento materiál se následně stal základem finálního tvaru filmu. A tak se z krátkého filmu pro radost stal film, který je potřeba udělat. A já jsem se z režiséra stal především střihačem filmu.

Juraj nad krémešem takhle vzpomíná:

Někdy v roce 2018-19 mě oslovil Peter Dubecký, jestli bych nenatočil pro Slovenský filmový ústav oral history s režisérem Dušanem Hanákem o jeho filmech.

Byl přesvědčený, že jsem pro tento úkol ten „pravý“, protože budu umět vytvořit při rozhovorech přátelskou atmosféru, jelikož Hanák natočil svůj slavný debut 322 na motivy povídky mého otce, spisovatele Jána Johanidese. Dostal jsem tzv. „pohádkovou nabídku, která se neodmítá“, už i proto, že to byl právě otec Petera Dubeckého, kdo nám během komunistické totality v bratislavském filmovém klubu zprostředkovával „trezorové“ filmy, mezi nimiž byl i Hanákův film 322. Jestli si dobře pamatuju, tak možná titulek se jménem mého otce v tomto filmu ve mně vzbudil první myšlenku stát se filmařem. Film Dušana Hanáka byl tedy pravděpodobně iniciačním zážitkem na mé cestě k filmařině.

Rozhovory s Dušanem jsem vedl víc než týden. Hierarchie byla dodržena obrazně i filmovým obrazem. Přátelský rozhovor jsem jako jeho správný obdivovatel vedl spolu se 2 kameramany z podhledu. Dušan seděl na vyvýšeném pódiu ve svém bytě, před svou knihovnou plnou knih a artefaktů. Trémy jsem se díky Dušanovi v úvodu zbavil rychle, ale když jsem náhodou zvolil nesprávnou otázku, případně byla naivně formulovaná, dal mi pocítit, že jsem se nad její podstatou a formulací měl lépe zamyslet. Tréma se mi pak okamžitě vrátila. 

Ostražitosti nikdy nebylo dost. Po rozhovorech se mě také zmocnily pochybnosti, jestli jsem pořídil dostatečně dobrý záznam o Dušanově tvorbě. Cítil jsem se opravdu vyčerpaný. Dušan mě však na závěr ujistil, že se mu náš rozhovor opravdu moc líbil a myslí si, že by mohl být dobrým základem pro dokumentární film o něm a jeho tvorbě. Krátce po našem natáčení mě bohužel můj zdravotní stav „zaměstnal“ natolik, že všechno ostatní šlo na delší dobu do pozadí kvůli lékařskému doporučení „hlavně se vyhýbejte stresu“. Při náhodných společných setkání se však Dušan vždy vrátil k myšlence na dokument o sobě a já jsem to cítil jako svůj dluh vůči němu. Proto jsem byl moc rád, když mi Marek, se kterým jsem spolupracoval na jiných svých krátkých projektech, řekl o nápadu na zamýšlený dokument o Hanákově neutuchající vůli umělecky vyjadřovat svůj názor na svět kolem sebe prostřednictvím jiných médií. Po čase jsem se však z obou táborů dozvěděl o diskrepanci představ obou režisérů, a tak jsem se rozhodl přistoupit jako další režisér s názorem..

Moje prvotní jednoduchá představa byla, že dodatečně Hanákovi položíme všechny otázky, které kladou jeho postavy v jeho filmech. Po delší debatě jsme dospěli k závěru, že to nebude fungovat, a tak jsem přemýšlel nad jiným způsobem. Marek měl se mnou nejprve trpělivost, ale když jsem přicházel s novými nápady, které někdy vyžadovaly i náročné natáčení, a zahlcoval jsem ho stále novým a novým materiálem, praskly mu nervy (s odstupem přiznávám, že se mu nedivím!). 

Jak jsme v úvodu ve zkratce naznačili, nervozitě neprospěl ani termín odevzdání filmu Slovenské televizi, který jsme se společně s producentkou Barbarou Floglovou-Janišovou marně snažili oddálit. Ve zkráceném řízení: Točil jsem rozhovory a Marek je do noci stříhal a tvořil osu, na které jsme byli víceméně dohodnutí. Jeho střihová montáž, znalost kontextu a vtip jsou pro tento film rozhodující. Moje energie pomohla film znovu nakopnout a Markova vytrvalost ho úspěšně dokončit. Snědli jsme pro uklidnění našeho vztahu hodně krémešů (i léků) a spolupráci nakonec přežili ve zdraví, protože jako v každé správné pohádce ze života: „zazvonil zvonec a filmu byl konec“.