Hlasy z Neptunu

Pájaro De la Hoz v novém dokumentu zachycuje nezhojenou ránu moderních dějin Latinské Ameriky. Konflikt, v němž proti sobě po desetiletí stály levicové gerily, krajně pravicové polovojenské oddíly a vládní armáda, proměnil nucená zmizení v nástroj zastrašování. Počet pohřešovaných — okolo 100 tisíc — přitom převyšuje počet pohřešovaných za vojenských diktatur v Chile, Argentině a Brazílii dohromady.

Dokument se vrací především k odkazu armádního skandálu známého jako falsos positivos neboli falešná pozitiva. Vládní vojáci tehdy pod příslibem zaměstnání odváželi chudé mladíky z periferních čtvrtí na venkov, kde je chladnokrevně zavraždili, oblékli do partyzánských maskáčů a vykázali jako zlikvidované nepřátele, aby získali peněžní odměny a povýšení. Právě o těchto synech a jedné dceři, kteří jednoho dne odešli z domu a už se nikdy nevrátili, vyprávějí ve filmu jejich matky.

Experimentální zpracování bez děje

Režisér Leinad Pájaro De la Hoz si vybudoval mezinárodní renomé krátkometrážním snímkem Un pájaro voló, za nějž získal zvláštní cenu mezinárodní poroty na Berlinale. Už v něm zkoumal téma nepřítomnosti a truchlení, když se vyrovnával s náhlou smrtí vlastního otce. V Hlasech z Neptunu, svém prvním celovečerním filmu, se vydává radikálnější experimentální cestou.

Ta se projevuje především ve způsobu, jakým dílo vystavěl. Matky obětí se na plátně během celých 86 minut ani jednou fyzicky neobjeví. Ženy nehovoří na kameru, jak je v dokumentech běžné. Jejich těla jsou divákovi odepřena a jejich výpovědi se snášejí odkudsi shůry jako komentář mimo obraz. Režisér jejich hlasům nepřiřazuje konkrétní tváře, a dokonce i jejich skutečná jména odhaluje až v závěrečných titulcích.

V obraze se mezitím neodehrává žádný tradiční děj. Střídají se zdánlivě náhodně poskládané záběry ulic, opuštěných mořských pobřeží, periferních rozcestí, prachu, abstraktních barevných skvrn nebo chvějícího se ohně. Obraz neodvádí naši pozornost od vyprávění, takže se můžeme beze zbytku soustředit na příběhy a domýšlet si kontury tragédie ve vlastní představivosti.

Pájaro De la Hoz se svým kameramanem Davidem Garcíou natočil film na 16mm filmový materiál a střídá černobílé záběry s barevnými. Zrnitost analogového pásu, organické kazy a nestabilita světla dodávají obrazu hmatatelný ráz. Film působí až překvapivě křehce a intimně. Obraz jako by se drolil společně se vzpomínkami pozůstalých.

Jedním z nejnáročnějších momentů vyprávění je zhruba půlhodinová pasáž přibližně v polovině stopáže, kdy film zcela utichne. Zvuková stopa, kterou Pájaro De la Hoz vytvořil spolu se skladatelem Manuelem Escorihuelou, se odmlčí a divák sleduje jen prázdná prostranství a místy dokonce úplně černé plátno.

Jde možná o nejpřesnější vyjádření podstaty nuceného zmizení. Pro rodiny obětí neznamená ztráta jen smrt, ale i stav trvalé nejistoty. Samy ženy mluví o tom, že bez těla a bez hrobu nedokážou proces truchlení uzavřít. Půlhodina ticha nutí publikum v sále fyzicky prožít nesnesitelnou prázdnotu a bezčasí, v němž tyto ženy žijí po desetiletí.

A masakry přesto pokračují

Zatímco sama čtu film především skrze jeho existenciální a smuteční rozměr, Leinad Pájaro De la Hoz do něj promítá svou politickou skepsi. Bývalý fotoreportér z kolumbijské Barranquilly, zvyklý na syrovou realitu každodenní práce v terénu, se odmítá připojit k oficiálním oslavám kolumbijského mírového procesu. „Něco vám řeknu. Jedině Bůh to může změnit. Kolikrát už podepsali mírové dohody? A přesto masakry pokračují,“ konstatuje Pájaro De la Hoz.

Tato slova pojmenovávají propast mezi politickými deklaracemi a skutečným životem na okraji společnosti. Zatímco mezinárodní instituce vítaly podpis mírových dohod jako definitivní tečku za minulostí, Pájaro De la Hoz konstatuje, že pro obyčejné lidi na venkově se nezměnilo téměř nic. Násilí nezmizelo, mocenské vakuum zaplnily nové ozbrojené skupiny a lidé mizí dál. Svým filmem chce připomenout tragédii, která stále není minulostí.