Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Guerilla film jako krajní poloha autorského filmuBydlet proti všem

Speciál Jednoho světa

Guerilla film jako krajní poloha autorského filmu

12. 5. 2021 / AUTOR: Tomáš Hlaváček

Jak vznikal dokument Bydlet proti všem, který získal zvláštní uznání na letošním festivalu Jeden svět?

Ačkoli jsem dokument Bydlet proti všem začal natáčet v roce 2016, jeho kořeny sahají až do roku 2014. Tehdy jsem se totiž rozhodl dokumentárně sledovat vznik a překvapivý úspěch původně satirické občanské iniciativy Žít Brno (spojené v té době s ještě nenápadnými Piráty) ve volbách. Právě tato událost sehrála v mnohém dění klíčovou roli a svým způsobem stvořila hlavního protagonistu mého dokumentu Bydlet proti všem. Ale ještě zpět do roku 2014. Tehdy jsem si jako student filozofie a dokumentarista amatér stanovil jasný cíl, točit dokumenty z vlastní iniciativy a nebýt v tvorbě závislý na institucionální podpoře. Vycházel jsem z naivní představy, že o vážných věcech, které nesnesou odkladu, by přece měl být každý pravý dokumentarista schopen točit tady a teď, bez ohledu na to, že nemá žádný rozpočet či štáb. Jelikož jsem tehdy ještě nestudoval dokumentaristiku na FAMU, neměl jsem takřka žádné zázemí (a to nemluvím ani o tom, s čím a na co jsem natáčel). Ale říkal jsem si tehdy, že důležitá témata si přece najdou k podpoře a k publiku vždy cestu. To jsem však ještě vůbec neměl potuchy o nějaké dokumentární industry, o pitchování, o tom, že existuje Státní fond kinematografie, který není přítelem roztočených dokumentů. Představa, že pro rozjetý dokument neznámého tvůrce tzv. z ulice a bez štábu lze sehnat podporu, finance či silnou produkci, byla jednou z největších mýlek v mém životě. Napadlo mě tehdy oslovit Víta Klusáka (dnes už mého učitele na FAMU) a nabídnout mu téma pro Český žurnál, jenže jakmile zjistil, že nemám štáb a nejsem z FAMU, zájem strmě klesl. A tento vzorec se opakoval. Opřít jsem se vždy mohl o podporu své sestry, se kterou dlouhodobě spolupracuji a s níž jsem v roce 2015 natočil dokument Když máš práci, máš všechno o opomíjené kapitole života Romů v době socialismu v Československu. S její pomocí jsem se rozhodl dál točit dokumenty na vlastní pěst. Množství energie, které člověk musí věnovat takto doslovnému pojetí „autorského filmu“, je nepopsatelné. Být režisérem, kameramanem, zvukařem a střihačem celovečerního filmu je kapitola sama o sobě. Sice díky tomu vznikl skvělý materiál pro dokument Bydlet proti všem a jiné příbuzné dokumenty, ale současně se dostavila i velká psychická únava a několik fází vyhoření. Tedy až do chvíle, než mě zachránil dokumentarista, pedagog a producent Vít Janeček, který se po zhlédnutí prvního střihu pro dokument, respektive závažnost tématu nadchnul a vzal mě pod svá producentská křídla.

Tímto radikálním tvůrčím přístupem autorské soběstačnosti, kterou ve filmech označuji nálepkou „guerilla film“, stačila vzniknout volná brněnská trilogie, jíž je film Bydlet proti všem součástí. Zachycuje jednu politickou generaci a společenský stav věcí na příkladu jednoho města – Brna. A ačkoli se jedná o rozdílné příběhy, všechny propojují protagonisté související s politickým hnutím Žít Brno a s rokem 2014.

Když toto nepřehlédnutelné, leč čistě facebookové satirické uskupení oznámilo, že vstoupí do boje o vedení města, a vytklo si za cíl porazit do té doby popularitou neohroženého, ale kontroverzního primátora Romana Onderku z ČSSD, bylo jasné, že ať už tato ambice dopadne jakkoli, musím ji natáčet. Jako brněnský rodák a tehdy ještě aktivní občan jsem to vnímal jako svůj dokumentární rajón. Přes rok jsem tak s kamerou sledoval tuto spanilou jízdu, jež dopadla nečekaným úspěchem, který Žít Brno spolu s Piráty dostal do vedení města a umožnil jim odeslat opařeného Onderku do opozice (a následně z Brna do celostátní politiky). Tehdy, v roce 2015, se po desetiletí vládnutí lokální kmotrovské kliky ODS/ČSSD v celém městě absolutně změnilo klima a v nastalé euforii a nadšení vznikl pocit, že všechno, co doposud nešlo, nyní může jít. Postupně jsem si začal uvědomovat, že ještě zajímavější než téma úspěšné protestní občanské kampaně zespodu bude to, co někteří představitelé tohoto hnutí jakožto politici následně uskuteční. První – na Brno typicky výstřední – lidovou akcí bylo šílenství kolem fotbalového stadionu Za Lužánkami. Tehdy jeden z Pirátů a „ŽítBrňáků“, brněnský fotbalový patriot Marek Fišer (dnes už zastupitel a radní pro brněnskou kulturu), přesvědčil celé město, že když si opraví svůj milovaný, leč už polorozpadlý a nefunkční fotbalový stadion vlastníma rukama, přesvědčí investory a město, ať do obnovy investují. Celá akce vedla k neuvěřitelným výsledkům, odrážela tehdejší atmosféru Brna a já ji po dvou letech natáčení zhodnotil v dokumentu Stadion. Sotva ale tato celoměstská událost začala doznívat, město rozrušila další zpráva, že jakýsi politik z Žít Brno chce prý rozdávat lidem v bytové nouzi byty zadarmo. Tím politikem byl Martin Freund, student psychologie, inteligentní a empatický aktivista, který předtím spolu s jiným aktivistou Matějem Hollanem několik let bojovali proti hazardní lobby, než se spolu probojovali do lokální politiky.

Diagnóza bídy, intolerance a populismu

Právě díky intenzivnímu a dlouhodobému natáčení hnutí Žít Brno, navíc metodou blízkou tradici cinema direct, přirozeně vznikla mezi mnou a některými osobnostmi hnutí jistá důvěra. Ta mi umožnila sledovat utváření nové politiky města de facto zevnitř. Nejvíce mě zajímala postava Martina Freunda, kterého jsem sledoval už v době úspěšně kampaně (což diváci v dokumentu i uvidí). Když se Freund stal politikem, podařilo se mu, respektive koaličnímu týmu Žít Brno získat do gesce mimo jiné oblast sociální politiky, které se většina politiků vyhýbala. Jak mi bylo později řečeno, je běžné, že se politické strany rády perou o křesla, kde je možné něco tzv. trhnout, třeba oblast majetku či investic, mezi něž sociální politika rozhodně nepatřila. Avšak pro Freunda, který napsal volební program sociální politiky Žít Brno (a o jehož okopírování ho měla prý později požádat jedna místní buňka ČSSD), to byla skutečná politická výzva.

Při postupném osahávání problémů města se brzy ukázalo, ostatně jako dnes ve většině městech po celém světě, že jedním z nejzávažnějších problémů je bytová krize a z ní vyplývající bytová nouze, ať už v podobě jedinců žijících na ulici, či vyloučených rodin v krizových podmínkách ubytoven. A do toho obchod s chudobou. Cestu, jak přehlíženou situaci řešit, našel Freund ve chvíli, kdy se úzce propojil s Platformou pro sociální bydlení. Ta razila po nizozemském vzoru inovativní program Housing First. Princip daného přístupu vychází z předpokladu, že lidem v existenční krizi a dluhové pasti, kteří jsou většinou vyloučeni z běžného života na okraj společnosti, je třeba napřed poskytnout dostupné a stabilní bydlení, aby se mohli tzv. postavit na vlastní nohy a začít řešit další problémy. Výsledky tohoto programu dosahovaly nebývale vysoké úspěšnosti ve městech, kde už byly realizovány (například v Amsterdamu). Tento model se značně liší od tradičního a v České republice s oblibou užívaného tzv. prostupného bydlení, které je postaveno na principu zásluhovosti, a výzkumy prokázaly, že lidé v něm většinově propadávají a úspěšnost je podprůměrná. Natáčení dokumentu mi však odhalilo zajímavý fakt, že o čísla a úspěšnost v lokální politice příliš nejde, důvody prosazování a udržování modelu prostupného bydlení jsou mnohdy spíše ideologické. Prostě většina politiků tzv. klasického střihu je přesvědčena, že takto je to „spravedlivé“ a člověk by neměl mít právo na stabilní domov, pokud si to prostě dostatečně nezaslouží. Hlubší analýza toho, jak měřit takovou zásluhu či jaké je sociální pozadí jednotlivých lidí, kteří nemají ani kde žít, nikoho příliš nezajímá. Většina argumentů je postavena na dojmologii a předsudcích. Každopádně Freund se spolu se svým týmem rozhodl tento program prosadit a první velkou zkouškou měly být dva dvouroční pilotní programy – Rapid Rehousing pro rodiny s dětmi a Housing First pro jedince bez domova. Jako první se měl realizovat Rapid Rehousing, proto jsem si ho vybral ke zfilmování.

<b><i>Bydlet proti všem</i></b>

"Slušní" lidé vs. Žít Brno

Film jsem na počátku koncipoval za běhu jako tradiční mozaikový příběh postavený na průběžném sledování vybraných (v daném případě vylosovaných) rodin a záznam jejich „návratu“ do běžného života a všech příkoří či překážek, které tato cesta v reálném životě obnáší. Představa byla udělat čistou etnografickou sondu do života rodin pocházejících z vyloučených lokalit a žijících desetiletí na ubytovnách, a to v rámci časosběru. Jenže velice brzy přišel první výrazný dramaturgický posun, protože se ukázalo, že jen cesta k realizaci a prosazení pilotního programu a získání 50 bytů na městských částech pro zabydlení prvních 50 rodin bude velký problém a nečekaně velké téma. A tak předtím, než jsem se dostal k daným rodinám, jsem už skrze politický přístup Freunda a sociálních pracovníků Honzy Miloty a Mariky Ferencové, kteří byli pro projekt vybráni, sledoval v něčem neuvěřitelný politický a společenský boj o obhájení projektu, boj o obhájení práva na důstojné a stabilní bydlení. Odpor k projektu, který se městem rozlil, byl mezi nízkopříjmovými skupinami obyvatel živen nejen jejich vlastní neutěšenou situací a mnohými etnickými předsudky, ale následně politickým populismem vedení radnic městských částí. Paradoxně i ze strany těch, kterým by měl tento přístup být z podstaty věci blízký, tím myslím levicové strany. Naopak, boj proti projektu se stal najednou jakousi svatou obranou před multikulturní, neomarxistickou hrozbou. Je třeba brát v potaz, že v roce 2016 a 2017 mezi lidmi doznívala jistá hysterie z uprchlické krize. Mnohé politické strany se tyto události či spíše jejich dezinterpretace snažily dát do spojitosti a rétoricky obratně střídaly obraz strašáka jednou v podobě uprchlíků, jednou v podobě Romů. Není náhoda, že právě program Rapid Rehousing vedl ke vzniku krajně pravicového, fašizujícího uskupení Slušní lidé, kteří de facto okopírovali všechny postupy, jimiž se občanskou cestou dostalo nahoru hnutí Žít Brno, a snažili se prezentovat, že oni jsou tím skutečným, autentickým hlasem občanů města Brna, které teď brání před neomarxistickou hrozbou. Rozdíl byl v tom, že svými názory cílili mnohdy na nejnižší pudy a svá řešení stavěli na asociální bázi, kterou obhajovali disonantním mixem křesťanských hodnot, konzervatismu a rasismu. Pro mě samotného byla zajímavá společenská dynamika, kdy každý akt vyvolá protiakt. Slušní lidé vznikli jako nějaký zákonitý antagonista hnutí Žít Brno. Později vyšlo najevo, že do tohoto hnutí, jehož hlavním programem byla negace iniciativy Žít Brno, proudily peníze z ODS, která před volbami usilovala (nikoli jako jediná) o diskreditaci tohoto hnutí. Ale zpět k dokumentu.

Ačkoli jsem se nakonec dostal ke čtyřem vybraným rodinám, což samo o sobě z důvodu jejich ochrany znamenalo složité, zprostředkované vyjednávání o natáčení, a tyto rodiny jsem následně dva roky navštěvoval, čím dál více se ukazovalo, že linka politického vyjednávání je v příběhu dokumentu klíčová. Zrcadlilo se v ní víc, než jsem sám očekával. Rozhodnutí postavit příběhový oblouk na ní samozřejmě znamenal, že jsme museli zásadně redukovat to, co z osudu rodin vybrat, a do finálního střihu jsme se rozhodli pracovat pouze se dvěma rodinami. Vše to ale pomohlo kompaktnosti a síle výsledného tvaru. Zásadně nám v tom pomohla česká verze dok.incubatoru, kam byl dokument vybrán a kde jsme stáli před zásadní otázkou, jak problematiku vyprávět, aby byla srozumitelná mimo kontext České republiky. Z dok.incubatoru vyšel ještě jeden požadavek, totiž přijmout do týmu ještě střihače. A tak jsme s Vítem do týmu přijali střihačku Varvaru Šatunovou, se kterou jsem spolupracoval na dokumentu Jsme epicentry zemětřesení a která do utváření filmové skladby vnesla potřebný odstup. Je třeba říct, že celkového natočeného materiálu bylo kolem 200 hodin.

Na jedné straně jsme byli příjemně překvapeni, že podstata rozebíraného problému je většině zúčastněných decision makerů po celé Evropě známá a srozumitelná, bydlení a jeho nedostupnost je dnes globální problém. Avšak současně jsme po jisté době odhalili, že některé zdánlivě samozřejmé a pro nás klíčové aspekty předkamerové reality dramaturgové „inkubátoru“ či festivalů ze zemí mimo bývalý východní blok vůbec nevstřebávají. Například některé formy obchodu s chudobou či systém exekucí, které jsou u nás vnímány jako legitimní či jako tzv. normální, pro ně byly příliš bizarní, než aby je chápali tak, jak jsou ve filmu zachyceny. Jak je třeba možné z pokuty v městské hromadné dopravě dostat člověka do insolvence? Právě toto zjištění nás přimělo k tomu, najít v dokumentu prostředek sdělení jakéhosi informačního minima, které by divákovi pomohlo pochopit některé aspekty systému, jež jsou třeba z našeho hlediska patologické. Tak jsme dospěli k jistému vyprávěcímu systému skrze pravidelný text, který skrýval i informativní rovinu.

I proto doufám, že způsob vyprávění našeho dokumentu pomůže mnohým divákům přiblížit nezáviděníhodný svět lidí a rodin v bytové nouzi a výrazně reflektovat pohled na to, že mít domov na ubytovně či na ulici není tzv. normální. Možná si mnozí po zhlédnutí uvědomí to, co mi celá zkušenost s natáčením tohoto dokumentu umožnila pochopit, totiž že systém, který nenachází solidaritu pro ty nejhůře postižené, ji poté z principu věci nemůže najít ani pro nikoho jiného.

---

Projekce a diskuze s režisérem Tomášem Hlaváčkem a odborníkem na sociální bydlení Martinem Freundem proběhne v rámci festivalu Jeden svět 14. května od 20 hodin.