Globální home esej

Můj taťka si vždycky věděl rady. Když jsem si v dětství urazila zub, opracoval mi jej v dílně rašplí. Když rodina potřebovala stůl, slepil ho ze zbylých parket. Když ho trápilo, že moc protopí, postavil si pasivní dům, odkud teplo neutíká, a svůj stavební směr nazval optimalismus. Dosud všechno zvládal sám. Když se před více než deseti lety zamýšlel nad tím, jak pomoci planetě a účinně zmírnit produkci CO₂, došlo mi, že je to možná poprvé, co to sám nezvládne. Jiří není mladý aktivista, ani klimatolog, a tudíž nedostává prostor psát ani mluvit v médiích, přestože se o to dlouhodobě a opakovaně pokouší. Jeho prostá a férová idea jednotné celosvětové uhlíkové daně a stoprocentní dividendy totiž potřebuje spolupráci všech.

Tati, co navrhuješ?

Chceme-li rychle snížit emise CO₂, musíme rychle přestat využívat fosilní paliva (uhlí, ropa, zemní plyn). Spalováním uhlíku v nich obsaženém CO₂ vzniká. Přestat s tím se ale nikomu moc nechce, protože jsou stále velmi levná. Je tedy třeba najít jednoduchý a spravedlivý způsob, jak přiřadit emisím cenu, a začít hledáním hlavního pachatele. Tím je uhlík ve fosilních palivech! Víme, kolik procent uhlíku obsahuje uhlí, ropa a zemní plyn.  Víme, že z jedné tuny uhlíku spálené kdekoliv vzniknou čtyři tuny CO₂ vypuštěného do společné atmosféry, která už toho moc nesnese.

Zpoplatnění uhlíku není nová myšlenka, v čem je ta tvá jiná, ptám se táty. Navrhuji zdanit uhlík přímo při jeho těžbě, opáčí. A to jednotně na celém světě. Těžaři (těžařských společností je asi sto na světě) by daň přičetli k prodejní ceně fosilního paliva, a ta by se pak na celém světě promítla do cen všech produktů a služeb přesně podle jejich uhlíkové stopy! Jednoduché, spravedlivé a přesné, bez jakýchkoli výpočtů a složité administrativy!

Jakou by měla mít daň výši? ptám se dál.  - Daň, která by byla zprvu nízká, by se zvyšovala podle předem známého odsouhlaseného scénáře. Daně by shromažďoval k tomuto účelu zřízený celosvětový fond (něco podobného, jako je Green Climate Fund). Peníze z fondu by se formou stoprocentní dividendy rozdělovaly zpět všem lidem na světě. Každému (Američan, Afričan, Evropan…), prostě všem dospělým na hlavu stejně. Pravidelně vyplácená dividenda by tak pokryla zvyšující se ceny uhlíkových výrobků a služeb.

Takže zelené dotace by nebyly potřeba? divím se. Ano, přirozeně a bez dotací by se začaly prosazovat a vyvíjet technologie a výrobky s nejnižší uhlíkovou stopou. Lidé by dál nakupovali to, co je pro ně výhodné, a tím by chránili planetu. Propočty ukazují, že by se podařilo ve shodě se závazky klimatických summitů velmi rychle snížit emise CO₂. Většina lidí na světě (kteří se nechovají emisně zhýrale) by na tom vydělala. Přivřely by se celosvětové sociální nůžky, obyvatelé rozvojových zemí by mohli zůstat ve svých domovech a získali by prostředky na předcházení klimatickým katastrofám a na jejich kompenzaci. 

Natočíme film!

„A proč to tak ještě není?!“ zeptala se nás jedna paní na Zelňáku. Taťouchu, je potřeba dělat víc než psát odborné články! Pojď, natočíme spolu dokument. Objedeme s kamerou experty, politiky a aktivisty a zjistíme, proč by to tak, jak navrhuješ, nemohlo jít! V  únoru roku 2019, v posledním půlroce na rodičovské, v době vrcholících studentských stávek za klima, jsem přišla do Gnomon Production s námětem na film a s prosbou o radu, jak sama obstarat úsporné natáčení. Rozmluvili mi recyklaci analogové kamery, modelu z roku 2000, a pomohli vybrat novou, vhodnou pro ženy, která sama ostří na tváře. Povzbuzena zvládnutím základního nastavení jsem začala s otcem na vlastní pěst natáčet. Zajímalo mne, jestli je taťkova idea životaschopná. Hledala jsem příležitosti, kde by mohla jeho myšlenka vyvolat plodnou diskuzi. Navštívili jsme setkání aktivistů Extinction Rebellion a Fridays for Future, mluvili jsme s klimatology napříč Českem a otec svými názory naboural mnohé besedy o klimatickém rozvratu. Vedle toho byl taťka ochoten si nasadit slamák, postavit si stánek na Zelňáku a prodávat ovoce z budoucnosti. Mimo tyto plánované aktivity na veřejnosti snímám ve filmu i náš osobní život: taťka doma zatahuje topení, neohřívá si jídlo a odmítá dávat a přijímat vánoční dárky jako projev nezodpovědné rozmařilosti. Nejsilnější momenty našeho spiklenectví, které mnohdy unikají zachycení, zhudebňuji a ve filmu se objeví v podobě písní.

Sám proti všem

Kdo ještě o otcově ideji ví? Družinářka z Dolní Cerekve, všichni naši svatebčané, Ministerstvo životního prostředí, Ilona Švihlíková, český zástupce IPCC panelu Radim Tolasz, angažovaný vědec a bývalý ředitel Goddardova institutu pro kosmický výzkum James E. Hansen, James Grabert z OSN, redakce časopisu Nature, Arnold Schwarzenegger, Bill Gates, princ William a dopis se nám podařilo nacpat i Gretě... … a Jeho Svatost papež František. Ale tomu dopis raději vytiskneme.

– Tati, a tohle píšeš komu?
– Františkovi.
– Někdo z vojny?
– Papeži Františkovi.
 

Ani v nejhorším scénáři mne nenapadlo, jak může být ignorace velká a situace zaseklá. Jiří se ve filmu se svojí ideou jednotné celosvětové daně z těžby fosilních paliv a její stoprocentní dividendy pro všechny ocitá v situaci sám proti všem. S konceptem uhlíkově daně naráží, kam se hneme, vypadá to, že svět považuje tento plán pouze za projev Jiříkova vidění. A tím se vlastně stává i samotný film, který svéráznou perspektivu Jiřího zpřítomňuje.

Jiří ale není žádný blouznivec, nýbrž mezinárodně etablovaný vědec z Ústavu fyziky materiálů Akademie věd ČR, RNDr. Jiří Svoboda, CSc., DSc., který bádá v oblasti slitin materiálů i v kooperaci s experty ze zahraničí, kde byl nedávno za svoji práci také oceněn. Jeho superslitina by měla odolat nejvyšším možným teplotám. A jakou nejvyšší teplotu snese lidstvo? „S tak heterogenním materiálem se těžko pracuje…“

A proč, k mé radosti, spolupráci přijal dramaturg Jan Gogola ml.? Řekl k tomu:

„Za slitinu můžeme považovat Jiřího příběh samotný. A to v tom smyslu, že jeho dlouhodobé úsilí o prosazení ideje uhlíkové daně z Jiřího činí slitinu osobního a globálního rozměru života. Rýsující se tvar globální home eseje odpovídá oscilování mezi vysokým a nízkým, univerzálním a osobním, summitem a rodinou u kuchyňského stolu. Těkavá ruční kamera s jednoduchým záběrováním zpřítomňuje svou lidovou estetikou princip filmu, jenž vychází z odhodlání dcery a otce, kteří nejsou profesionálními aktivisty, ekology, filmaři či klimatology a navzdory tomu se pouští do nejistého dobrodružství napříč uvedenými kategoriemi, které jako by měly patřit do hájemství příslušných expertů. Na filmu v tomto smyslu považuji za podstatné právě i to, že Marta s Jiřím svým pronikáním do veřejných struktur, či spíš pokusem o to, obnažují povahu moci systému i aktivismu. Jde o moc, která podle stanovených pravidel rozhoduje o tom, kdo a s jakým tématem může do daného diskurzu proniknout. Stáváme se tady svědky jisté deziluze z otevřené společnosti, jež je ze všech stran tolik proklamovaná.

Nakažlivým, podnětným, vtipným, zaťatým a místy až otravným zosobněním planetárního vědomí se zde stává brněnský samorost, akademický kutil i analytický Don Quijote, který vyráží na světová fóra s ponožkami v sandálech.“

Podaří se, aby na něm Jiřího myšlenka oficiálně zazněla? Na podzim roku 2021 se chystáme na zásadní klimatický summit OSN v Glasgow! 

Věřím, že autentický příběh intenzivního, avšak idealisticky naivního snažení racionálně uvažujícího otce a jeho umělecky urputné dcery by mohl vytvořit přitažlivý rámec pro sdělení spasitelské ideje a rozvířit diskuzi v řadách odborné veřejnosti i mezi diváky, které ochrana klimatu nezajímá.

A kdy film uvidíte? Přála bych si, aby to bylo na podzim roku 2022.