DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Filmař a nová vlna – 1. dílRok před válkou

Deníky Radima Procházky

Filmař a nová vlna – 1. díl

21. 1. 2021 / AUTOR: Radim Procházka

„Co mi vloni nejvíc chybělo? Náhodná setkání,“ píše producent Radim Procházka. „Po jarním Deníku producenta v karanténě jsem se od léta vracel jako Filmař v rozvolnění. Na konci roku 2020 dorazila i do Česka vakcína proti nemoci covid-19 a s ní světlo na konci tunelu… Ale počty nakažených mezitím strmě rostou a z neschopnosti státního aparátu se stává stále větší smrtonosná past. Proto přichází třetí série mých deníkových zápisků – Filmař a nová vlna. Nedávno testy prokázaly 9 230 nových případů za den, a protože pandemické statistiky nelžou, tak víme, že nejméně 150 z nich do dvou týdnů zemře.

21. prosince: Cherubín, nebo serafín?

Jednou Karel Vachek vyhověl mé žádosti a natočil pro prezentaci na ji.hlavském festivalu, kterého se nemohl zúčastnit, vzkaz zahraničním decision makerům, tedy představitelům institucí, které financují nebo jinak podporují filmovou produkci. Aby úkol splnil, ale příliš se neušpinil předvídatelnou sebeprezentací, pojednal vystoupení jako analýzu andělů. Na pětiminutové ploše vysvětlil, čím se liší cherubíni od serafínů, podrobnosti už si bohužel nepamatuji. Nevím ani, jak to tenkrát na zahraniční delegáty zapůsobilo a zda jim to kolega Mikuláš Novotný vůbec pouštěl. Ale pokud je teď Vachek mezi anděli, představuji si, že mezi nimi proplouvá motýlkem… 

22. prosince: 22:00

„Tady je recept na bramborový salát, který nám pan Vachek říkal před čtrnácti dny. Dělal ho každé Vánoce. Třetina brambor, třetina celeru, třetina cibule, majonéza. Je to takhle jednoduchý,“ píše 22. prosince ve 22 hodin na Facebook dramaturg Petr Kubica v první reakci na zprávu o smrti režiséra Karla Vachka. Amatérský astrolog Vít Janeček ještě před půlnocí shrnuje: „Narodil se, když běžela konjunkce Saturnu s Jupiterem, a odešel, když nastala stejná konjunkce, ale o to vůbec nejde. Všichni jsme věděli, že ten moment musí jednou přijít. Chci jen říct, že to, co přinesl, nebude zapomenuto. A bude to pokračovat. Přísahám!“ Kolem Vachkova přesného data úmrtí vznikají pochybnosti, protože se zpráva šíří až 22. prosince, tedy den po smrti. Ve stejné nemocnici totiž 22. prosince zemřel druhý Karel Vachek z Prahy 5, což na chvíli zmátlo i režisérova syna Karla. Sdílejí se další desítky vzpomínek a společných fotografií, odkazy na oblíbenou hudbu… Nízké se prolíná s vysokým… Robert Kurka, Trini Lopez, Dáša Vokatá… O dva dny později přichází od Víta Klusáka první nařčení z přílišného sentimentu a hned je řádně prodiskutováno, jak se na tenhle „otevřený (a nekončící online) seminář“ sluší…

Karel Vachek a jeho motýlek. Foto: Petr Kubica

26. prosince: Nevděčné festivaly

Moje filmy bývají oblíbené na festivalech, které vynakládají velké úsilí na to, aby se všemi možnými prostředky vymezily vůči „producentskému“ systému a preferovaly režiséry (auteury). Pořadatelé festivalu Visions du Réel v Nyonu platí účast pouze režisérovi, kterému ještě přidají „bony“ do festivalového baru. Jeho producent dostane jen druhou, volnou festivalovou akreditaci, ale až poté, kdy režisér schválí, že mu ji lze vystavit. (Možná chce vzít umělec na festival raději nějakou múzu?) Koproducent a další tvůrci nemají nárok vůbec na nic, i akreditaci si musí koupit. Festival v Rotterdamu zase nechce uvádět koproducenty do výčtu zemí původu, musíme z nich vždycky nejdříve udělat alespoň „producenty“. A já mám během posledních pár let největší mezinárodní „zářezy“ právě na těchto „antiproducentských“ akcích. Teď aktuálně Rok před válkou lotyšského režiséra Dāvise Sīmanise v Big Screen Competition na MFF Rotterdam. Náhoda? Nemyslím.

Petr Buchta v hlavní roli lotyšsko-litevsko-českého filmu <b><i>Rok před válkou</i></b>, který bude mít premiéru v soutěžní sekci Big Screen na MFF Rotterdam.

27. prosince: Vachek a Švankmajer

Nevím, jak mě ta patetická blbost napadla, ale běžím dnes k zámečku Jana Švankmajera v Horním Staňkově, čímž oslavuji památku Karla Vachka. Jakože to ještě zvládneme, jakože do toho dlouhého šumavského kopce ještě vyběhnu (občas ale musím jít), jakože Vachek bude běhat ještě dlouho se mnou v mojí hlavě. Tyhle dva generační souputníky mnoho věcí spojovalo a mnoho rozdělovalo…

Švankmajer je už desítky let nejznámějším českým filmařem v zahraničí, alespoň mezi mými zahraničními studenty na FAMU, kteří třeba Formana zdaleka tak často neznají, nebo ho nepovažují za Čecha. Vachek se za života nedostal do širšího kulturního povědomí ani ve své rodné zemi. Proč? Oba vyšli ze surrealismu, ale zatímco Švankmajer se stal a dodnes je jeho nejznámějším filmovým guruem, Vachek se hnutí i jeho členům vzdálil… Pro mne je ale mnoho let zdaleka nejdůslednějším surrealistou. Spojuje nespojitelné tak, že by mu otcové zakladatelé záviděli. Podstatnou součástí jeho filmů je vždy dobová politická a sociální situace a svými překvapivými surreálnými obrazy a spojováním nespojitelného chce léčit společnost a jednotlivce jako její součást. Švankmajerovské heslo „všechnu moc imaginaci“ důsledně promýšlí jako reálnou možnost politického uspořádání. Není to hra, ale práce… Vachkovy filmy nejsou šimráním v podbřišku podvědomí, kterému tak rádi podléhají filmoví fanoušci po celém světě, je to rána na solar, jíž se reflexivně snažíme vyhnout.

Lišila se i jejich osobní historie. V šedesátých letech je oba objevil tehdy velmi vlivný festival v německém Oberhausenu. V sedmdesátých letech Vachek pracoval v kotelně a Švankmajer přijal komerční zakázky, které patří k tomu nejoriginálnějšímu, co v normalizačním mainstreamu vzniklo. V osmdesátých letech se Vachek nadvakrát neúspěšně pokusil prorazit v americkém exilu, zatímco Švankmajer se doma mohl vrátit k autorské tvorbě, kterou částečně financoval i s pomocí západních peněz, a stal se jedním z „exotických exportních autorů z východu“ s téměř kultovním statusem. V té době se k němu začali hlásit světově proslulí animátoři – bratři Quayové, Tim Burton, později třeba Wes Anderson.

Do třetice se liší jejich vztah k nástupcům. Zatímco Švankmajer odmítal veškeré nabídky pedagogického působení, Vachek v polovině devadesátých let začal shodou šťastných náhod učit na FAMU a postupem času se stal zosobněním celé jedné éry a vychoval několik generací filmařů, kteří se hlásí k jeho odkazu.

Nevtipnější reflexe Vachkova pedagogického působení je z absolventského filmu jeho žáka Jana Gogoly ml. <b><i>Nonstop</i></b> z roku 1998

29. prosince: Nejvíc mi chybí náhoda

Co mi vloni nejvíc chybělo? Náhodná setkání! Připravuji se na každý festival, domlouvám si schůzky, často i dlouho dopředu… Některá setkání jsou dána tím, že mám filmy v programu, jiná si dohodnu se stálými partnery nebo vytipovávám vhodné kandidáty „matchmakingu“ podle potřeb jednotlivých projektů. Ale nakonec se vždycky děje ještě mnoho nepředvídatelného: festivaloví organizátoři vás třeba posadí do jednoho auta s někým, koho jste předtím neznali nebo s kým jste se dlouho neviděli. Známý vám představí někoho, s kým zrovna stojí na rautu. Někdo naopak osloví vás. Jsem spíš plachý a small talky, zejména v angličtině, mi pořád příliš nejdou, takže jsem za tyhle náhody velmi vděčný, protože to náhody určitě nejsou. Ke svým nejbizarnějším setkáním počítám to s rakouským producentem italského původu, jenž mi pomohl zdolat automatický zámek střežící podřadný hotel bez recepce, který jsem si zamluvil daleko od festivalové La Croisette v Cannes. Skončili jsme na pizze, dělal žánrovky, hlavně horory, ale dlouho jsem si s nikým tak zajímavě a překvapivě nepopovídal. S producentem a režisérem Jakubem Červenkou jsem zase jel stejným vlakem na Letní filmovou školu. Naše uvažování o filmu je myslím dost odlišné, ale o to inspirativnější takové setkání může být. Jednou jsem na IDFA v Amsterdamu připálil cigaretu producentce čínského filmu, jehož režiséra jsem rok předtím potkal na festivalu v barmském Yangúnu.

30. prosince: Pohřeb

Je zataženo. Záviš zpívá píseň bez jediného sprostého slova, Mucha trochu přitvrzuje, možná je to dramaturgický záměr… Pozůstalých je ke stovce. Režisér Vít Janeček doráží až po obřadu, protože dokončoval nekrolog.

Většina se potom vydává na výstup na kopec Květnice, který známe z Vachkových historek z mládí. Právě při výstupu na něj si prý jednoho dne uvědomil, že už přečetl dost knih a může začít být sám sebou. Když jsme na vrcholu, z mlhy vychází pozdní, podvečerní slunce a začíná zapadat za řekou Svratkou...

Slunce zapadá, vychází měsíc v úplňku… Kulisy tišnovského loučení s Karlem Vachkem. Foto: Adéla Komrzý

31. prosince: Slovo roku

Pokud by se tradiční anketa o slovo roku dělala mezi filmaři, musel by už několik let suverénně vítězit Netflix. Spolupráce s ním je předmětem tajemných spekulací i historek plných frustrace napříč Evropou. Trochu mi to připomíná Českou televizi před dvaceti lety, nikdo nebyl za nic zodpovědný, rozhodovali ti nahoře, neexistovaly žádné lhůty pro odpovědi, jen podklady jim bylo vždycky potřeba dodat do druhého dne…

7. ledna: Krátký dialog ze současnosti

Já: Jak se jinak vede v centru? Už jsem tam dlouho nebyl...

Fotograf a obyvatel Perlovky Eugen Kukla: Prázdno. Jen okýnka s nesmrtelnými trdelníky zírají do pustiny...

11. ledna: Velšská stopa

Náš velšský koproducent Dave Evans ani napodruhé neuspěl s Pongo Story u Ffilm Cymru, tamního fondu. Přitom tentokrát se prý příběh české romské rodiny usazené v Manchesteru velmi líbil. Chyběl ale „velšský rozměr“, který při první žádosti nepovažovali představitelé fondu za nutný... „O, na“ neboli velšsky „ach jo“...

17. ledna: Léčba Klausem

O tom, co se děje kolem pandemie, teď píšu skoro z povinnosti. V pátek testy prokázaly 9230 nových případů, a protože pandemické statistiky nikdy nelžou, tak víme, že nejméně 150 z nich do dvou týdnů zemře. Přeplněné nemocnice, ale dokonce ani přeplněná krematoria nesnižují sobectví mnoha lidí, kteří brojí proti vládním opatřením, zabraňujícím ještě většímu šíření nákazy. Ti, kteří si nebezpečí uvědomují a chovají se zodpovědně, ale nepřemýšlejí o moc produktivněji. Tento týden začala registrace seniorů na přednostní očkování a servery záhy zkolabovaly. Lidi v tom měli hned jasno: za všechno může Babiš. Jakože ne, že by nemohl, ale přece jenom… Bavil jsem se shodou okolností ve stejné době se známou, vysoce postavenou státní úřednicí, která mi vyprávěla, že byl bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch po své rezignaci nejvíce frustrovaný nikoliv ze zrádného Babiše, ale z představitelů hygieny, kteří celé léto vytrvale odmítali jakékoliv zefektivnění systému chytré karantény a bránili své zažité postupy. Za neefektivní, personálně zdecimovaný a finančně podhodnocený erár přece nemůže Babiš, ale Václav Klaus a jeho éra, která programově zesměšnila a umenšila všechno státní jako zprofanované a postradatelné. Vybavuje se mi obraz z knihy Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek, kde se jakýsi státní úředníček jménem Hanáček připomínal kmotrovi se slíbeným třicetitisícovým úplatkem, protože nadešel čas, aby koupil dárek své mamince. Chudák Mrázek asi tehdy ještě neměl mobil s upozorněním a na tyhle drobnější částky zřejmě zapomínal…