Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnit

Debata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory Chalupové

Z filmu V síti. Foto Aerofilms

Do debaty o snímku V​ síti se zapojili filmový kritik Martin Šrajer (MŠ) z časopisu Film a doba, který přispívá také na webový portál A2larm, filmový vědec Jan Kršňák (JK), působící v platformě Digiděti jako „zklidňovatel digidětí a digidospělých“ v době digitalizace společnosti a věnující se také intuitivní pedagogice, a psycholožka Hedvika Boukalová (HB), která pracuje jako forenzní psycholožka, konzultantka a psychoterapeutka (mimo jiné pro studenty FAMU) a na akademické úrovni se na Katedře psychologie pražské filozofické fakulty zabývá sociální psychologií včetně problematiky pachatelů a jejich motivace.

Jaký je V síti vlastně film? Jak byste ho charakterizovali?

JK Je to film-akt. Film, který chce změnit realitu, přetvořit ji. Na film v prvních týdnech přišel tak masivní počet lidí, jelikož pracuje s tématy sexu a strachu o děti – což jsou dva spouštěče, které spolehlivě do kina přitáhnou lidi, tedy pokud zrovna není koronavirus. Navíc tvůrci spustili ve všech typech médií masivní kampaň. V síti je úspěšný proto, že to není dokumentární, ale multimediální film. Využívá digitálních technologií a sociálních sítí k tomu, aby všichni o problému sexuálních predátorů na síti věděli: dvě verze filmu, web, kniha, řízené projekce v kinech, rozhovory snad ve všech médiích. Narozdíl od běžného dokumentu není cílem změnit vnímání tématu, jenž byl dosud pro společnost neviditelný, ale pokud možno téma filmu zcela zrušit.

Souhlasíte, že jde o film-akt? 

Vnímám to jako multimediální projekt, jako průsečík různých aktivit, které se sbíhají k filmu, jenž na sebe strhává nejvíc pozornosti a generuje největší společenský ohlas a diskuzi. Film samotný je nadesignovaný tak, aby k sobě strhnul pozornost a vyvolal silné emoce. Úspěšnější je v tom, že vzbuzuje odezvu, než v nabízení kontextových informací a dělání osvěty, o to se starají vedlejší aktivity, které běží paralelně – například projekce pro školy či kniha. Klíčové slovo je strach. Poslední scéna filmu je přímo výstražná, kamera se vzdaluje od nočního sídliště, kde svítí jedno okno. Jde o jednu z mála scén snímku, která pracuje s evokací, není doslovná, ale spoléhá na to, že si za oknem představíme patrně predátora chatujícího právě s nezletilou dívkou. Jako by náš touto scénou film zaváděl do temnoty mimo kontrolované prostředí studia či kaváren, kde jsou vždy nablízku filmaři či ochranka.  Konec kontrastuje s prologem, kdy sledujeme rodiče s dětmi za dne.

Celý narativ filmu je strukturovaný tak, že nás vede ze světla do tmy, což v sobě má až pohádkový nádech. Dobro versus zlo, tři dívky oproti monstrům... S tím pracovala i marketingová kampaň k filmu, když například vyšla lehce bizarní explikace k plakátu filmu objasňující pohádkové motivy Karkulky a jednorožce s falickým rohem.
 

Jedna z verzí plakátu k filmu V síti
 

Ano, ta explikace k plakátu mi přišla až absurdní. Tyto významy v něm asi málokdo najde.  

V kontextu výstavby filmu mi to vysvětlení zase tak absurdní nepřijde. Tvůrci podávají takřka archetypální, hodně černobílý příběh: na jedné straně stojí zlí muži, dopouštějící se potenciálních trestných činů, a na druhé straně jsou nevinné dívky – oběti. Z většiny scén není cítit příliš velká ambivalence, ani snaha, aby o nich divák nějak víc přemýšlel. Divák je situován do takové pozice, aby snímek vnímal tak jako tvůrci – proto vidíme často prostřihy například na tvář Víta Klusáka, které nám mají ukázat, jak na situace a interakce ve filmu máme coby diváci reagovat. Měli bychom být zděšeni, dojati, pobaveni… Extrémem je pak scéna s velkým detailem tváře plačící dívky, dojaté z jediného slušného muže na síti, z protagonisty Lukáše. Film situuje diváka s pomocí filmařů, hudby a střihu do pozice, která je jasně vymezená. 

JK To je všechno pravda. Ale V síti není film, není to jen filmové vyprávění, které zviditelňuje neviditelné jako každý jiný film. V tomto případě chtějí tvůrci změnit společnost. V síti má ambici rozpouštět téma skrze jednotlivé kanály do společnosti a přetavit ho do skutečného jednání. Filmové vyprávění a dívání se na něj se tu proměňují v přímou akci – v osvětu, pomoc postiženým, snahu eliminovat nepřijatelné chování. Dařilo se to, dokud do toho nepřišel koronavirus.

O to tvůrcům bezesporu šlo. Zároveň se snažím ten film vnímat jako umělecký artefakt a zkoumat ho jako určitý systém. Zamýšlet se, čím je inspirativní z formálního hlediska. Z tohoto hlediska mi jako filmovému kritikovi příliš podnětný nepřišel. 

JK Jenže jedna věc je film a druhá věc je současná digitální společnost. Zde najednou není plátno s filmem a divák sedící proti němu. Filmový prostor vystupuje z kina nebo z videa směrem do kapsy nebo do ruky každého dítěte. Do jeho života. Každé dítě je dnes hercem, kameramanem a režisérem svého vlastního filmu. Jde o součást jeho identity, obzvlášť během puberty, kdy je neskutečně složité dítě odtrhnout od mobilu. Ten film, kyberprostor, má podobu digitální sítě, v níž jsi ty a s tebou i cizí postavy, pro něž se můžeš stát věcí sloužící k jejich uspokojení. Cílem filmu V síti je zkrátka zvednout ze země téma a je pak na nás, jak si s tím poradíme.

Co ale může člověk udělat s predátorem na síti? Jak zařídit, aby provozovatelé sociálních sítí zamezili, aby se na jejich sítích něco podobného dělo? Co jako společnost můžeme udělat, aby mezi námi nežilo tisíce rozbitých chlapíků, kteří jsou tak zoufalí, že dokážou akorát zneužít internetový obraz dvanáctileté holky? Co nás takhle rozbíjí? Těch důvodů, které generují nemocné a nesebevědomé lidi, je víc. Takové otázky film V síti spouští.

Z filmu V síti. Foto Aerofilms
 

Pojďme tedy k těm důvodům. Jaký psychologický profil podle vás vykazují predátoři zobrazení ve filmu? 

HB Je obecně známo, že neexistuje jeden typ pachatelů, ale motivace je velmi různorodá. Ti muži, které jsme měli možnost vidět ve filmu, spadali spíš mezi lidi, kteří nemají zábrany ubližovat protějšku či dítěti, jsou ochotni jít přes nátlak a vyhrožování i přes nezájem o potřeby druhého a o to, zda ho svým jednáním můžou poškodit. Řada z nich, alespoň tak, jak jsem to vnímala, šla poměrně přímočaře a rychle za vlastním sexuálním uspokojením. Není to typické pro všechny pachatele, kteří vstupují do kontaktu s dětmi. Někteří s nimi chtějí udržovat kontakt, nechtějí jim ubližovat, nicméně je třeba také nějakým způsobem využívají pro sebe a pro své potřeby. Ale nejdou tak přímočaře k věci, bez zájmu o to, co to s dítětem udělá. Měla jsem z dokumentu pocit, že jde o lidi, kteří mají limitovanou empatii a ohledy na druhé lidi, kteří jsou zaměřeni na svoje potřeby. Z té osobní konfrontace s jedním z pachatelů bylo dobře vidět, jak ten člověk pracuje s vinou, jak ji svádí na rodiče, kteří podle něj dítě nevychovali. Jsou různé strategie, jakými se pachatel může viny zbavovat. Porozumění tomu, jakým způsobem mohu dítěti ublížit s použitím nátlaku, je důležitá komponenta práce s pachateli.

Není nedostatek empatie způsoben tím, že se komunikace odehrává na anonymní síti? 

JK Zajímavé je, že často nejde o anonymní setkání. Ti lidé v dokumentu většinou vystupovali pod svým jménem a jen minimum z nich mělo potřebu se skrývat. Já se zabývám vlivem technologií  na lidský život. Technologie jsou reálné, jde o skutečnou komunikaci. Právě proto v rámci ní může dojít ke skutečnému znásilnění či k něčemu, o čem se díky tomuto filmu můžeme bavit, co to vlastně je. Naše společnost se digitalizuje a přináší to spoustu změn. Jednou z nich je ztráta empatie a nové typy komunikace a vztahů.

Není problémem právě forma internetové komunikace a sociálních sítí, která vytváří odstup? Není to stejné, jako naživo, jak jsme ve filmu viděli při konfrontacích predátorů s dívkami v kavárně... 

JK Nedostatek empatie je mimo jiné také důsledkem porna. V pornu diváka nezajímá, jaká je pornoherečka osobnost, nevytváří si k ní osobní vztah, jen díky ní uspokojuje svou potřebu. Pro predátory jde o žánr porna, který se odehrává na sociálních sítích a je bohužel spíš realizovatelný u dvanáctiletých holek než u pětadvacetiletých žen. Proto tam ta empatie není.


Z filmu V síti. Foto Aerofilms
 

Máte pocit, že se pro podobně komunikující lidi stírá hranice mezi fikcí a realitou, respektive pornem a živým chatem? 

JK Z toho, co říkají tvůrci filmu a odborníci, kteří se na filmu podíleli, nemá drtivá většina těch predátorů sexuální deviaci. Jde o lidi předávkované pornem. Porno funguje jako droga, potřebujete stále větší dávku a po určité době vás to přestane bavit. Sociální síť typu Lide.cz je pro takové lidi jen další pornostránka. To přesně zachycuje situace ve filmu V síti, kdy má jeden chlapík party v bytě, zamkne se na záchodě a komunikuje s dvanáctiletou holkou.

HB Já bych dodala, že k tomu je třeba, aby měl člověk nějakou osobnostní dispozici. Řada lidí dokáže dobře odlišit, co je porno či konsensuální erotická komunikace, a co už ne. V tomhle hraje velkou roli osobnost. Řada konzumentů porna by měla zábrany udělat podobné věci, i kdyby se jim dívka líbila. Proto si myslím, že většina predátorů ve filmu byla osobnostně disponovaná tohle necítit. Říká se, že v trestné činnosti páchané na dětech hraje menší roli pedofilie a větší osobnost člověka a nezájem o city druhého. Je však zajímavé, že když pracuji s digitálními nahrávkami z vyšetřování, na kterých jsou obvykle interakce policisty a vyšetřované osoby, tak je to pro lidi hrozně působivé, i když tam zdaleka není tolik vidět, jako ve filmech. V řadě momentů se psychologicky ukazuje, že lidé rozlišují digitální realitu od naší skutečnosti – například násilné filmové scény vnímají s odstupem, ale autentickou situací z vyšetřování jsou mnohem víc zasaženi. 

JK S tím souvisí popularita seriálů podle skutečných krimi příhod, které se snaží být co nejreálnější. To ukazuje, jak je těžké udržet si kritický odstup klasického diváka, kdy nám kinematografické postupy říkají, že tady je obraz, který má nějaký rám, jenž končí tam, kde začíná „já“. Zkušenost lidí v kyberprostoru ale ukazuje, že toto subjektivně-objektivní paradigma se definitivně rozpadá. Není možné už vnímat „já“ jako cosi odděleného, soběstačného a nezávislého na vnějšku. Není jasné, kde končí pohled a kde začíná obraz. To se ukazuje právě v tom, co jste nyní popsala. Celá západní filozofie posledních pěti set let vychází z jedince, ale žijeme v době, kdy se člověk začíná rozpouštět do nových tvarů. Film V síti narazil na to, že toto rozpouštění může být zraňující. Jaké pocity má dítě, které tohle prožije? Co si z toho odnese?

HB To je individuální podle toho, co ta která dívka na internetu hledá. Někdo touží po komunikaci, jiný po obdivu, což není nic špatného. Údajně podle odborných studií narůstá mezi lidmi pocit osamění a lidem prý chybí především každodenní hlubší smysluplný hovor.
 

Z filmu V síti. Foto Aerofilms
 

To je zajímavá otázka, co děti na seznamovacích chatech hledají. Tento pohled film nezohledňuje, protože najímá herečky a chytá predátory. Vzájemná komunikace dítě-predátor se v něm neproblematizuje, přitom dítě tomu jde také svým způsobem vstříc, když si svůj profil zakládá a konverzaci udržuje.  

HB Přijde mi důležité v tomto kontextu zmínit, že i děti mají sexualitu a že to není vždy jenom hledání kamaráda na popovídání, ale i experimentování a zájem. Pro řadu rodičů je to asi neakceptovatelné, protože je to pro ně nepříjemné. Děti jsou ale zvědavé a na chatu pak získají často zkušenost, která je může spíš vyděsit. 

JK Internet byl vynalezen na komunikaci s cizími lidmi. Všichni na internetu jsme a komunikujeme a děti to vnímají jako normální stav. Z výzkumu vyplývá, že jen třetina dětí má nepříjemné pocity, když najde sexuální obsah na internetu, čtyřicet procent dětí s tím nemá problém a zbytku se to líbí. Problém těch výzkumů je, že jsou prováděny mezi dětmi ve věku 9 až 16 let, takže tam spadají i teenageři. Jen čtrnáct až sedmnáct procent dětí je údajně zdrcených, když vidí nějaký sexuální obsah. To ještě neznamená, že jde hned o trauma či zneužití, možná jen dostalo nevyžádanou esemesku od svého kamaráda. Ta čísla neříkají, že kdykoliv dítě najde na internetu sexuální obsah, tak se z toho zhroutí a je znásilněné. Tenhle dojem film V síti ale vyvolává. Přijdou pak na něj rodiče, které to ještě víc vystraší. A naopak rodiče ze sociálně slabších či vyloučených rodin mine, i když ti by ho potřebovali nejvíc vidět. 

Od toho by ale mohla být verze V síti za školou, která je určená pro děti od dvanácti let a pro školní projekce s diskuzemi...

JK Já jsem tu verzi viděl. Podle mě je důležité, že se desatero, které herečky ve školní verzi říkají, objevilo na YouTube. Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnit. Problém verze pro školy vidím v tom, že není určena přímo do škol, ale do kin, kam mají školy přijít a kde by mělo být promítání doprovázeno debatou s tvůrci či odborníky. To dost limituje, aby film viděly všechny děti, protože pochybuji, že se k němu dostanou ty z maloměstských škol. Navíc když deset tříd přijde na film do kina a objeví se tam nějaký případ retraumatizace, tak se oběť v takovém prostředí jen těžko otevře a někomu svěří, není tam na to prostor, protože to vyžaduje spíš psychoterapeutické sezení s odborníkem.

HB Jsou snahy, aby do promítání škola začlenila svého školního psychologa či metodika prevence. To je dobrá cesta. Psycholog má možnost individuálního sezení a může nasměrovat dítě i rodiče na další systematickou práci. 

JK Problém je, že zdaleka ne všechny školy mají takové odborníky a v českém školském systému není tato role upřednostňovaná. Na institucionální rovině to je nyní problém, ale je možné, že se to změní díky filmu V síti a díky tomu, že se o tématu mluví. Český systém neumožňuje vybudovat důvěru mezi žákem a dítětem, na to není čas, prostor ani vůle. Ani na straně pedagogů. Je třeba si říct, že to má větší váhu, než třeba výuka chemie nebo nástup Habsburků na český trůn. Počet sebevražd u dětí netvoří zanedbatelné číslo... 
 

Z filmu V síti. Foto Aerofilms
 

Pojďme zpět k filmu, jehož pozitivním efektem může být, že je v dobrém slova smyslu návodný. Děti mohou predátory začít také lovit, jako tvůrci – vyfotit třeba jejich přirození a vydírat je s ním.  

JK Existují dokonce youtube kanály, které trolí predátory. Třeba kanál King of Soul, který spravuje jedna dívka soustavně od roku 2018. Jednou za čas uveřejní video, jak si dopisuje s nějakým chlapíkem, který po ní chce fotky, a ona mu posílá fotky hřbitovů. Dokud ho to nepřestane bavit. Youtubeři mají určité žánry, které používají, a jedním z nich se teď určitě stane trolení sexuálních predátorů. Chvíli to bude populární, youtubeři chtějí pomoct. Ovšem většinou se nedrží kodexu, jak s predátory mluvit, jako tomu bylo v případě filmu V síti. To je důležité. Protože pak youtubeři predátory mohou provokovat a svádět. Děti toho dokážou využít. Dokument je ale bohužel návodný i negativně – říká, že děti nemají nikomu posílat své nahé fotky, i když jim za to někdo nabízí peníze, z čehož někteří vyvodí, že za svoje fotky můžou získat peníze, a zkusí to.

HB Některé děti skutečně distribuují pornografii, když se dostanou přes tu zákonem stanovenou věkovou hranici a zjistí, že to je obchodovatelné. 

V tom můžou sehrát důležitou roli i rodiče, kterým film může otevřít oči, když zjistí, jaké problémy na síti dětem hrozí. Mohou o tom s dětmi mluvit... 

JK Bohužel výsledkem toho filmu je z pohledu normálního rodiče pocit strachu. To nacítění se na postavy a situace ve filmu nemůžete z pohledu rodiče neperzonifikovat a nebrat si je osobně. Máte strach a chcete ochránit vlastní dítě. Strach generuje pocit, že rodič situaci musí vyřešit, a tím pádem začne dítě kontrolovat. Jenže na internetu nemůžete své dítě ochránit kontrolou. Praktičtější je budovat důvěru. Nemůžete předem zabránit, aby se něco podobného vašemu dítěti nestalo, ale můžete mu pomoci, když se to začne dít a dítě se vám s tím svěří. Můžete říct dítěti, že existuje na síti takový problém, který se může stát i jemu, a když se mu stane a bude z toho špatné, ať za vámi přijde. Pak to můžete vyřešit, zastavit predátora, pořešit psychologii dítěte. Ale ono nepřijde, když jste ho celé dětství jen kontrolovali, zabraňovali mu používat sociální sítě nebo kritizovali to, co na internetu dělá. To všechno ničí vaši vzájemnou důvěru. Dítě si myslí, že vás jeho chování v kyberprostoru nezajímá.

Budování důvěrného vztahu probíhá už zhruba od sedmi let věku dítěte, protože v pubertě už je pozdě, to je rodič ten nejméně pravděpodobný člověk, za kterým dítě přijde. Proto je třeba se zajímat, co dítě v kyberprostoru dělá. Zajímat se, ale nekontrolovat to a nehodnotit. V momentě, kdy přijdu jako rodič vystrašený z filmu V síti a hodím ten strach na dítě, tak až se mu to stane, tak za mnou nepřijde, protože nechce ten strach ve mně znovu vyvolat. Film je ale naštěstí dobře udělaný, je vtipný, takže z něj nejdeme úplně rozsekaní. Tvůrci ho dokázali natočit tak, že nepůsobí jako horor. Je co možná nejlidštější a nejklidnější, jak v rámci tématu může být.

To je dobrý postřeh. Film působí sice apelativně, ale diváci z něj neodcházejí zničeni, je ukoukatelný, a to především proto, že to je „hra na jako“. Nejsou tam skutečné děti, kterým se to děje, jsou to dospělé herečky. Jde o sociální experiment, past na predátory. Neustále vidíme ochranku dívek-hereček i deziluzi natáčení s pohledem na tvůrce. Proto jsem měla co se týče dívek pocit naprostého bezpečí. Na autentické materiály by diváci asi nedokázali koukat. Souhlasíte? 

Ta filmová „hra na jako“ nabízí divákovi určitou úlevu, díky ní je film snesitelnější. S pomocí vtipných momentů je udělán tak, aby se na něj dobře dívalo, což je trochu paradoxní vzhledem k tématu. Diváka tolik nevykolejí to, co vidí, neboť je zvyklý na postupy narativního filmu a tento film funguje podobně. Respektuji ale, že šlo o záměr tvůrců a bylo by pošetilé po nich chtít, aby byl ten film experimentální či pracoval víc s náznaky, jako to dělaly jiné filmy Víta Klusáka, které byly v tomto ohledu podle mě odvážnější, nejednoznačnější, bylo v nich víc otázek, na které nenabízely jednoznačné odpovědi. Tady je vždy jednoznačné, proč na sebe Klusák otočí kameru, jaký cíl tím sleduje, kam nás chce dovést.
 

Z filmu V síti. Foto Aerofilms
 

JK Podle mě důvodem, proč tak často vidíme ve filmu reakce štábu, je instalace problému na scéně, přičemž tím tu scénu otevíráme z filmu směrem ven. Vy stále vnímáte ten film jako něco uzavřeného, stominutového, co probíhá na plátně. Ale to není případ tohoto filmu. Ten se odehrává i teď, my jsme v tom filmu! Vít Klusák není vůbec centrem filmu, jen vykopává. A následně potřebuje k tomu stovky dalších lidí, kteří budou s tématem dál pracovat v terénu. Sociologicko-psychologické pozadí toho problému je tak velké, že se nedá zpracovat v jednom filmu, a nemělo by to ani smysl. Protože my žijeme v diegetickém prostoru toho filmu, jmenuje se kyberprostor. A ten není ohraničený plátnem.

Nemá rám. 

JK Ano, ten film je kolem nás a v každém z nás. Jedna z velkých otázek dneška je, jak do tohoto „nerámu“ a „neprostoru“ zavádět děti tak, aby to bylo zdravé. Je třeba řešit velké otázky, co je člověk či individualizovaná společnost, která se čím dál víc tříští na jednotky neschopné komunikace, empatie, soucitu, zohledňování pohledu toho druhého. Jsme tak rozbití, že už nevíme, kdo jsme.

HB Potkávám se s tím, že znejistění člověka vzniká v raném dětství, na bázi primárních vztahů. Pokud rodiče či pečovatelské osoby vytvářejí v dítěti dobrý pocit, že ho mají rádi a že se může mít rád, tak v životě nejistý není. 

JK To je klíčové! Nemáme pocit, že jsme přijati ani těmi nejbližšími osobami. Žijeme navíc v individualizované společnosti a rodiče na děti nemají čas. Navíc je nepouštějí ven, protože je to tam nebezpečné, protože jsme jako společnost vytvořili tak nebezpečný svět, že se do něj bojíme pouštět vlastní děti. Takže děti sedí doma, jsou na internetu, který jim omezujeme, čímž jim omezujeme možnost komunikovat s jejich kamarády...

HB Venku to na mnoha místech není, jako to bývalo. Dříve si děti celé odpoledne hrály venku, dnes tomu nepřeje ani urbanistické uspořádání měst. 

Náš prostor je přesouvá do kyberprostoru. A závislí na něm jsme především my dospělí, nejen naše děti... 

JK Tomu říkám digitalizace společnosti. Své přednášky začínám slovy, že děti v názvu mého semináře byly jen marketingovým tahem a jde hlavně o to, jak to mají s technologiemi jejich rodiče.

Ve své kritice filmu V síti na A2larm tvrdíte, že „film podstatu problému míjí“. Nyní po této debatě se chci zeptat, zda byste pozměnil něco na své kritice? 

Určitě tu padlo spoustu důležitých věcí, které se vztahují k tématu filmu, ale můj pohled na film je stále stejný, možná omezený neoformalistickým přístupem, kdy film vnímám primárně jako uzavřený artefakt a zkoumám to, co provádí s divákem. Není to špatný film, naplnil to, co si tvůrci v rámci daného konceptu vymezili. Ale při tomto pohledu mu lze vyčítat třeba to, jak neústrojně mísí různé dokumentární mody – odborníci nám v něm vykládají informace a vedle toho tam je výrazný reflexivní modus, snaha vzbuzovat silné emoce. Střídání různých přístupů ubližuje dynamice vyprávění. 

JK Co je podle vás tedy ta podstata problému, kterou film míjí?
 

Z filmu V síti. Foto Aerofilms
 

Širší společenský kontext toho, z něhož ten problém vychází. Tím, jak film vykreslil sexuální predátory, nezohledňuje fakt, co je to za lidi. V jakém prostředí žijí, co je k jejich chování motivuje. Může za tím být společenské nastavení, to, k čemu jsou dnes vedeni muži ve společnosti a jak se mají chovat k lidem, kteří jsou vůči nim v submisivní roli, a tím pádem ve zneužitelné pozici, přičemž nemusí jít jen o ženy. Není to problém jen sexuálních predátorů, to je pouze krajní projev širšího problému, který má hlubší kořeny a týká se v jisté míře celé společnosti, což film nezohledňuje. Netýká se jen dětí a komunikace na síti , jde o kulturu, ve které žijeme a která nás obklopuje. Média, reklamy, škola. Všechno, co podporuje daný mindset. A ten kontext je ve filmu jen naznačen a mnoho diváků kvůli jeho absenci například vnímá ty predátory ve filmu jako pedofily – viz diskuze k filmu na Facebooku nebo ČSFD. A to přesto, že ve filmu zazní, že o pedofily nejde. Vyvolat obavu z chování určité skupiny lidí, v tom je film úspěšný, ale nenutí nás k zamyšlení nad dalekosáhlejšími souvislostmi, opomíjí, že díl zodpovědnosti neseme všichni.

HB V této souvislosti je třeba dodat, že dnes ve společnosti sílí přesvědčení, že je legitimní sebe prosazení na úkor druhých. Jsme vedeni k tomu, že když si půjdeme za tím, co chceme, dosáhneme v řadě oborů úspěchu. Tohle je z mého pohledu také nějaký kontext pro ta jednání z filmu, tito muži-predátoři podobné strategie používají třeba úspěšně v práci, a tak je zkusili použít i zde, když chtějí být rychle úspěšní ve svém sexuálním uspokojení. 

JK Chtěl bych reagovat na kritiku pana Šrajera. To, co říkáte, tedy ten širší společenský kontext, mi chyběl zejména na webové stránce filmu v sekci pro predátory, kde jsou sice rady, kam se obrátit, když má člověk pocit sexuální deviace, ale není tam zmínka o tom, proč se takové věci vůbec mohou dít. Přitom to má nějaký sociologický důvod, společnost generuje takové lidi. Tam by ten kontext být měl.

Otázka moci je klíčová, abychom  jako lidé ustáli digitalizaci společnosti. Máme bohužel zažitou představu moci jako nadvlády nad někým, což podemílá schopnost člověka uvědomit si vlastní moc… Predátoři uplatňují nadvládu, protože ve skutečnosti se cítí velmi bezmocní. Moc může být definovaná jako anglické „I can“, “moci”, „moci žít svůj život“. Taková moc neroste s kontrolou a silou, ale narůstá sdílením – čím víc moci dám, tím víc ji mám. V rámci výchovy to předáváme dětem tím, že s nimi sdílíme důvěru. Učíme je mít zodpovědnost samy za sebe. Tím jim dáváme důvěru v ně samotné. S důvěrou to funguje stejně jako s mocí – čím víc důvěry dám, tím víc ji mám. Proto mi nepřijde špatná cesta trolení predátorů. Dáváme dětem moc. Predátoři se pak třeba vrátí k pornu a nebudou obtěžovat dvanáctileté dívky na internetu.

To je hezká vize. V knize Kdo chytá v síti je rozhovor s jedním z predátorů, který tvrdí, že zbavit se této závislosti je těžké a že si není jistý, zda film či trestní stíhání filmem započatá mohou predátory v jejich aktivitě zastavit. 

HB Věřila bych, že nějaká část pachatelů tím může být odrazena nebo mohou lépe nahlédnout, že jejich chování může ubližovat. Trest je nejméně efektivní motivace, důležité je pracovat s tím uvnitř sebe sama, že jim třeba dojde, jak moc tím dětem ubližují. Ale bude určitě řada těch, kteří sebereflexe schopni nejsou a budou se tak chovat dál. 

JK Jestli se díky tomuto filmu situace zneužívání dětí na síti neposune, tak už nevím, jakou formu by takový film měl mít, aby něco dokázal ovlivnit. Navíc poté, kolik energie a pozornosti se tomu věnovalo. Ale filmová verze pro školy by měla být na internetu dřív, než se objeví v televizi. Je zodpovědností autorů, aby zajistili nelegální kopie na internetu, pokud chtějí, aby to mělo skutečný vliv.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

3.20Civilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková

starší články

1.20DOK.REVUE
09. 04. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue