Feral

Režisér Jiří Holba o svém novém filmu

Psát o genezi filmu Feral mne přivádí k otázce, kde vlastně začít. Na Novém Zélandu ve stanu v třešňovém sadu, kde si kreslím storyboard o muži v lese? V australském Nimbinu o rok dříve, kde se jakožto dobrovolník v The Hemp Embassy vracím z natáčení v rádiu a zdaleka na mne japonští kamarádi křičí: „Je tady nějaký zvláštní muž z Česka!“? Na detoxu v kroměřížské léčebně o tři roky dříve, kde se zrodila myšlenka na opuštění alkoholem nasáklé České republiky a hledání nového místa pro život jinde ve světě? Nebo v mých sedmnácti letech, kdy si nahodile nahraji na VHSku televizní reportáž o charismatickém Charliem Soukupovi z jeho pozemku v Austrálii? 

Celý příběh je zvláštně propojený a film Feral je svým způsobem výsledek mého tříletého cestování různě po světě, film, který mne pak dostal zpátky do Česka.  

S Charliem jsem se seznámil na schodech The Hemp Embassy v Nimbinu díky tomu, že udělal výjimku a namísto pravidelné návštěvy jednou za měsíc přijel už po dvou týdnech. Pak jsme se celý rok pravidelně setkávali. Jednou sedíme na verandě ambasády, už se nepozorovaně setmělo a já se musel svěřit – jak jsem neúnosně svazovaný touhou a ta vede pořád jenom k bolesti – načež Charlie odvětí: „No, o tom je v podstatě buddhismus…“ (ke kterému před lety konvertoval). Poznáváním a pojmenováváním těchto záležitostí se mi ulevovalo, věci začaly dávat smysl... Spojovaly nás různé okolnosti, v datu mého narození, 17. února, šel za komunistů poprvé sedět jakožto politický vězeň, v roce mého narození se bolševikům podařilo jej vyštvat z republiky, do níž už se pak natrvalo nikdy nevrátil… 

Za měsíc zase Charlie přijel a vyprávěl, jak jej jeho soused vyhodil ze svého pozemku, bez návratu nájemného, jež mu Charlie dal na půl roku dopředu. Nestalo se mu to poprvé. Povídal, jak tam byl někde pařez, a tak se rozhodl, že jej podkope a udělá si tam ohniště... Žít s Charliem vyžaduje schopnost tolerovat jeho nápady a to, že neustále kope a staví své „Temply“. Chodili jsme po buši, kolem nás na 40 km nikdo kromě divokých krav a ostatní australské zvířeny. Ukazoval mi svoje skryté kempy, které si staví jednak kvůli své trampské nátuře, jednak jako azyly pro případ, že jej zase někdo odněkud vyhodí. 

Po dalším měsíci mne Charlie pozval na svoje místa v buši. Napsal jsem pak do svého deníku:

„Zajímalo mne to, co zpočátku děsilo. Jako bych došel tváří v tvář životu v plné síle. Prázdné pláně, les, samota. A žij! A teď co dělat. A ta nervozita ve mně, až strach – tady až do smrti. Nic víc, nic míň. Na první pohled nic. Nic zajímavé. Chtěl bych jít tím filmem proti tomu strachu, tomu pocitu studené vody. A skočit do ní. A uvidět ten svět pod hladinou.“

V podstatě bylo takové i natáčení o 9 měsíců později – o překonávání různých překážek kolem, a také uvnitř sebe. Charlie na nápad natočit s ním film reagoval myšlenkou natočit jej o řece, kterou miluje a považuje za posvátnou. Jmenuje se Timbarra. Rozhodli jsme se tedy putovat od pramenů řeky. Bylo nám souzeno jít pouze ve dvojici – kluk, co mi měl zaznamenávat zvuk, nepřišel. Terén byl občas neprostupný, prodírali jsme se křovinami a překračovali panenskou řeku. Kam jsme šli, tam nějakou záhadou padaly stromy. Jednou jsme v dešti přešli horu a se soumrakem dorazili do jeho kempu Eagle´s Nest. Stan, který tam měl postavený, byl ale plný vody. Vměstnali jsme se pod plechový přístřešek, s hlavou na ztvrdlém mraveništi, déšť pořád zužoval suchý prostor. Stromy se v tom příkrém svahu hrozivě nakláněly a Charlie vyprávěl, jak na něj tady před časem jeden spadnul a na poslední chvíli se od něčeho odrazil. Sotva se nám podařilo usnout, ozvala se strašná rána. Plechová střecha se mi zastavila těsně před nosem. Charlie na moje volání, zda je v pořádku, nereagoval. Až po chvíli odpověděl, že necítí žádné zranění. Museli jsme čekat do rozbřesku ve stejné poloze. Ráno bylo o to kouzelnější, když jsme se vyštrachali ven, ukázalo se slunce, a my si sušili oblečení. Vzápětí jsme vyrazili na nejhorší úsek kolem řeky, v nejhlubších místech se věci v báglu opět namočily. Celou dobu jsem natáčel Charlieho, jak přede mnou „utíká“. Několikrát jsem jej, vyčerpaný, ztratil z dohledu a musel si hledat cestu. Šlo o přemáhání vlastních sil, občas jsem ztratil rozvahu. Na jednom písečném ostrůvku bylo kravské hovno a na něm tři houbičky se zlatavými klobouky. Natočil jsem si detail a pak je snědl. Buš se začala otevírat, odevšud mne pozorovali různí podivuhodní tvorové a já ztrácel zábrany z neprostupných křovin a přecházení řeky, jejíž hloubka nešla odhadnout. Pak jsem někde v dálce Charlieho zase objevil. Dělal, jako by nic. Ke konci dne jsme dorazili do opuštěného kempu po shromáždění Rainbow people, ten pocit byl srovnatelný s nalezením ráje. 

Charlie má neuvěřitelnou energii. Když jsem vstával, tak už někde něco kutal a odpleveloval marihuanové zahrádky, pak několik hodin nepřetržitě povídal a kouřil u toho své směsi v bongu. Postupně mi tak odvyprávěl svůj život a vyrážel mi dech svými znalostmi prakticky čehokoliv. Když padlo poledne a teplota byla kolem 40 stupňů, vstal a šli jsme na nějaký trek buší. Večer pak vzal kytaru a spustil nekonečné mantry prostřídané variacemi na písně svých přátel – Mejly Hlavsy, Jima Čerta, Sváti Karáska... Při jeho zpěvu jsem zažíval extatické stavy, něco jako pocity absolutního prožitku života, přítomnosti. Ten zpěv musel být slyšet na kilometry daleko, skákaly během něj jiskřičky v ohni jak zblázněné, měsíc najednou vycházel z lesa mezi stromy a ptáci kolem si o nás (prý) povídali, co to za zvláštní tvory slezlo odněkud ze skály. 

Bylo to magické a jak se vše propojovalo, tak jsem pak nad natočeným materiálem zjistil, že bude fungovat také jenom naprosto propojený. Bylo to něco jako hlavolam, puzzle, které jsem musel do detailů poskládat. Během dvou let stříhání jsem si stále častěji uvědomoval, že ke mně materiál samotný promlouvá, jak (a také kdy) chce být složený.


Film bude mít svoji předpremiéru v sobotu 1. září 2018 v rámci projektu Živé kino. Více k programu najdete na www.zivekino.cz





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

.DOK.REVUE
20. 08. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue