DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Emocionální způsob, jak vidět věduHon na rozkoš

Rozhovor, Speciál AFO

Emocionální způsob, jak vidět vědu

29. 4. 2022 / AUTOR: Tomáš Poštulka

Můj vnitřní kód, Hon na rozkošJak vyřešit budoucnost – tyto tři filmy dokumentaristky Pernille Rose Grønkjær mají diváci příležitost zhlédnout na letošním 57. ročníku festivalu Academia Film Olomouc. Režisérka na festival dorazí osobně své filmy doprovodit a poskytnout divákům širší kontext. V exkluzivním rozhovoru pro dok.revue se vyjádřila k letošnímu tématu festivalu, jímž je naděje, i k tomu, jak důležitá je interdisciplinarita a spolupráce v dnešní vědě.

Tématem letošního ročníku Academia filmu Olomouc je NADĚJE. Co pro vás toto slovo v kontextu současného světa znamená a proč si myslíte, že je důležité toto téma právě nyní nastolit?

Opravdu si myslím, že v dnešním světě je důležité a zásadní mít a řekněme „používat“ naději. Inspiroval mě vědec David Christian z filmu Jak vyřešit budoucnost, kde o naději mluví. A myslím, že mluví o naději v novém kontextu. Podle něj je třeba používat naději jako nástroj, naděje už se neužívá v onom vizionářském kontextu, je to něco, čeho si „jen“ vážíme. Možná je to prostě nástroj, protože může být hnacím motorem. A pokud chcete něčeho dosáhnout, je hezké, že je  na horizontu něco, co skutečně vypadá, že jde správným směrem. To je důvod, proč je naděje fantastickým nástrojem, jak směřovat dál do budoucnosti, i když nemusí vypadat tak optimisticky. Myslím, že je to dobrý způsob, jak ji využít a zjistit, jestli ji skutečně můžeme použít pro to, abychom zvládli těžká období.

Co si myslíte, že naděje může divákům přinést po znepokojivých událostech posledních měsíců a let? Co si diváci mohou odnést z tohoto tématu ztvárněného prostřednictvím filmu?

Je to způsob, jak najít svou vnitřní cestu vpřed. A myslím, že právě to může být v těžkých chvílích trochu obtížné. Zjistit, zda cesta vpřed vůbec existuje. Pokud vám někdo jiný ukáže cestu, nebo pokud vám naznačí, že by to mohla být cesta, může to ve vás něco vyvolat. Probudit ve vás naději. Když nějaké organizace s vizí, například AFO, řeknou, že potřebujeme naději a musíme ji využít, abychom se dostali dál, může to inspirovat publikum. A je vždycky příjemné vidět další lidi s optimistickým smýšlením, s nadějí, která je nabíjí pro budoucnost. Je nesmírně důležité, aby publikum tento pocit mělo a aby jej v něm někdo zažehl.

<b><i>Jak vyřešit budoucnost</i></b>

Také vaše filmy přinesou letos divákům AFO naději. V rámci vaší mini retrospektivy festival promítne tři filmy – Můj vnitřní kód, Hon na rozkoš a váš zatím poslední film Jak vyřešit budoucnost. Všechny jsou zaměřené na vědu, ale co je ve vašich tvůrčích očích spojuje?

Musím říct, že jsem velmi poctěna, že byl tento program sestaven. A co tyto filmy spojuje? Vždy jsem se zabývala tím, kdo jsme jako lidstvo a proč jsme se stali tím, čím jsme. Zároveň mě velmi zajímají různé druhy inteligence. Inteligentní nebo vizionářští lidé na různých úrovních. A všechny tyto filmy představují lidi, kteří mají vizi nebo prošli něčím, co jim ukázalo, jaké to je být člověkem. To by mělo být pro diváky při sledování inspirací. Zároveň se snažím ve svých filmech najít emocionální způsob, jak vidět vědu. Protože si myslím, že na světě je tolik vědy, o které je třeba vyprávět divákům. A myslím si, že film je skvělý nástroj k otevření určité emocionální komory, která je v každém z nás. A pokud se vám podaří spojit intelektuální smýšlení s emocemi, získáte něco velmi hlubokého a silného. To filmové médium skutečně dokáže. A to chci dělat se svými filmy. Chci divákům otevřít nové okno, aby vědu vnímali jinak, na jiné úrovni. To mě pohání coby režisérku.

Z mého pohledu je to vlastně jádro popularizace vědy, spojit vědu a emoce pro publikum. A naděje může být jednou z těchto emocí, které v publiku vzbudíte.

Máte naprostou pravdu, protože naděje a citová cesta je také cestou k pochopení. Když něco pochopíte, je to někdy nejsilnější reakce publika. Řeknou si: „Aha, teď už tomu rozumím úplně jinak.“ I to může být hnacím motorem, když konečně pochopíte, jaká může být vaše role v budoucím vývoji světa.

Ano, věda je velmi složitý předmět na vysvětlení a lidé se často bojí něčeho, čemu nerozumí. Proto je tak důležitá popularizace, která dokáže vysvětlit, přimět lidi k pochopení a poskytnout jim informace.

Mám stejný pocit. Také cítím, že je zde spousta opravdu složitých vědeckých otázek a je také mou povinností jako režisérky najít způsob, jak je přeložit. Pokud chceme pochopit tento složitý svět, potřebujeme k tomu hodně pomoci. A já to vnímám jako opravdu důležitý úkol. Mám nástroje, jak jazyk vědy přeložit do jazyka filmu a poskytnout prostřednictvím tohoto procesu skvělý zážitek. To bych ráda dělala.

A vy si opravdu vybíráte velmi složité příběhy! V Mém vnitřním kódu se objevuje otázka genetiky a behaviorální psychologie. V Honu na rozkoš jde o téma hloubkové mozkové stimulace. A v Jak vyřešit budoucnost je obrovský mezioborový dialog, který mísí spoustu možných oborů i vědců z různých prostředí dohromady. Jak si vybíráte tato náročná témata? Máte nějaké preferované oblasti, nebo se věnujete tématu, které vás momentálně zajímá?

Myslím, že všechno se u mě točí okolo tématu, jaké to je být člověkem. Proč jsme takoví, jací jsme, a proč jsme se stali tím, kým jsme. Ale někdy to vychází ze spolupráce. Na Mém vnitřním kóduHonu na rozkoš jsem spolupracovala se spisovatelkou Lone Frankovou. To byla hezká spolupráce nad knihami, které napsala. Ve filmu Jak vyřešit budoucnost jsem zase spolupracovala s dánským vědcem Steenem Rasmussenem. Cítím, že existují neuvěřitelní lidé, se kterými chci spolupracovat, to je základ. Ale především potřebuji najít něco, co mě bude pohánět. Přináším, co mohu, a překládám tyto příběhy, což je pro mě nesmírně uspokojující. Mám pocit, že pokud mohu přinést poznatky, které považuji za důležité pro ostatní, pak jsem svou práci opravdu odvedla. Myslím, že všichni můžeme být moudřejší. A je tolik vědců, kteří mají velké znalosti. Pokud se máme rozvíjet jako druh, potřebujeme tyto informace. Musím říct, že mám humanistický pohled na svět, a to vytváří můj zájem.

Při převádění vědy do filmu je pravděpodobně vždy nutné najít ten správný klíč. Stále mě fascinuje váš film Jak vyřešit budoucnost. Jak se vám podařilo tak složitou konferenci, která trvala několik dní a zahrnovala tolik otázek, vměstnat do pouhých 110 minut?

Zaprvé jsem měla skvělého střihače Pera Sandholta, který má na vzniku tohoto filmu velkou zásluhu. Nikdy jsem neseděla nad dokumentárním materiálem, který by byl tak hutný. Normálně v natočeném záběru vidíte, že sem tam je pěkná minuta. Tady ale každá věta byla jako celý nový vesmír. Sedli jsme si, podívali se na materiál a začali ho třídit. A našli jsme, co by mohlo být zajímavé a relevantní pro finální střih. První sestřih filmu měl deset hodin. Všechno, co v něm bylo, jsme považovali za opravdu důležité a potřebovali jsme to ve filmu mít! Takže ano, bylo velmi obtížné pokusit se to zestručnit.

Ale šlo především o to, jak dát prostor různým vědcům, kteří spolu pracují. To byl skutečný cíl, vykreslit tuto mezioborovou práci jako důležitý nástroj, se kterým se dá v budoucnu pracovat. Nemůžeme jen tak napravit světovou ekonomiku, aniž bychom vzali v potaz demokracii či životní prostředí. Všechno je svým způsobem propojené. Je opravdu důležité to pochopit. To byl klíčový způsob, jak přistupovat ke střihačskému procesu. Chtěli jsme, aby diváci pochopili, jak spolu věci souvisejí. Ale byl to docela náročný úkol. Já Perovi říkala, že bychom měli film natočit tak, aby diváci měli pocit, že sedí u konferenčního stolu spolu s vědci a že jsou součástí rozhovoru. Přesně to jsem cítila, když jsme film natáčeli. Myslím, že to bylo čtvrtý den, kdy jsem získala tenhle pocit: Můj bože, začíná to ve mně něco posouvat! Začala jsem cítit optimismus. Když jsem byla v téhle místnosti, najednou jsem měla naději do budoucna.

Pernille Rose Grønkjær

Když se vrátím k použití naděje jako nástroje, myslím, že ve mně vzbudilo naději to, že je tu skupina nesmírně inteligentních lidí, kteří mají odpovědi a návrhy řešení, které nám v budoucnu pomohou. Na vědcích je skvělé, že se nenechají zastrašit obtížnými otázkami. Dávají si je k snídani. To je pohání, řešení problémů světa je jejich denním chlebem. Pro většinu z nás by to bylo jako hrozné, ale pro ně je to náročná zábava, neuvěřitelný úkol, který musí splnit. Proto si myslím, že je tento film důležitý. Vlastně ve mně něco změnil. A také v lidech, kteří se na něm podíleli. Změnil nás všechny a to chceme přinést i divákům. Aby na konci cítili naději.

Když vidíte spoustu dokumentárních filmů, často máte pocit deprese a beznaděje. Máte pocit, že svět opravdu spěje ke konci a nedá se s tím nic dělat. Ve filmu Jak vyřešit budoucnost existují skutečná řešení a naděje do budoucna. A souhlasím, že téma mezioborové spolupráce je ve vašem filmu nejdůležitější. Myslíte si, že jsme v tomto ohledu na správné cestě? Ve filmu jsme viděli jednu konferenci, ale je to skutečně trend? Jsou tomu vědci otevřeni?

Těžko se mi to říká obecně, ale mohu říct, co se děje okolo filmu. Natáčel se v Santa Fe Institute, který skutečně oslavuje mezioborové myšlení. Tato instituce uvažuje mimo zažité škatulky, svým způsobem přináší do světa nové vize. Místa jako toto inspirují tento způsob myšlení. Lidé kolem filmu založili malé hnutí s názvem Young Solutions. Promítáme film Jak vyřešit budoucnost studentům na univerzitě napříč obory, a když ho vidí, tak pochopí, jak je důležité pracovat mezioborovým způsobem. Pak studenty svoláme a diskutujeme s nimi o tom, jak jednotlivé problémy jejich oborů řešit. Pro studenty bylo zjevením, že studenti z jiných fakult mohou skutečně pomoci řešit problémy z jejich oboru. A bylo vidět, že je to metoda, která může fungovat. Mladé studenty to inspiruje. Zkoušíme to zavádět na úrovni studentů a doufáme, že tímto filmem můžeme inspirovat i další vědce, aby dělali totéž. Když se na něco zaměříte, například na mezioborové myšlení, začnete to vnímat všude kolem sebe. A ono je to vlastně všude kolem.

To zní jako fantastická kampaň. Když se to snažíte dělat na studentské úrovni, tak vlastně připravujete mladé vědce na toto mezioborové myšlení od samého začátku. Pracujete tedy dál s filmem Jak vyřešit budoucnost ? A máte už nějaký nový projekt, na kterém pracujete?

Ve skutečnosti dělám obojí. Stále pracuji s filmem Jak vyřešit budoucnost a zároveň mám nový projekt, na němž pracuji od píky. Bohužel o tom zatím nemůžu moc říct. Ale pořád má kořeny ve vědě a myslím, že je to fantastický, zábavný příběh. Nemůžu se dočkat, až se o něj s vámi podělím! A co se týče filmu Jak vyřešit budoucnost, v současné době jednáme s distributory v Evropě i v Americe. Máme zkušenost, že lidé skutečně chtějí film nebo jeho části vidět znovu, takže v tuto chvíli pracujeme především na další distribuci filmu.