Důvěra nestačí. S Aniou Winiarskou o etických hranicích dokumentu Vzorné dívky

S jakým cílem jste se rozhodla dokument natočit?

Chtěla jsem, aby film vyvolával otázky. Měli bychom se vážně zamyslet nad tím, zda je tohle správný způsob péče. Prožíváme obrovskou krizi duševního zdraví u dospívajících. Jsem realistka, nečekám, že jeden dokument změní svět. Doufám ale, že podnítí reflexi a třeba inspiruje i další tvůrce k tomu, aby se tématu věnovali, dokud se něco nezmění. Šla jsem do toho, protože se mi ten systém zdál nefunkční a neférový a na těch dívkách mi záleží.

Co podle vás selhává v systému péče o dívky, které se do těchto zařízení dostávají?

Je to velký systémový problém. Úřady zasahují až ve chvíli, kdy bliká červená kontrolka: například dívku vyloučí ze školy nebo se u ní objeví drogy či alkohol. Pak ji zkrátka pošlou do nápravného zařízení. Nikdo ale neřeší, co k tomu chování vedlo. Jedna z hrdinek popisuje, že měla tak těžké deprese a úzkosti, že se tři týdny nedokázala zvednout z postele. Systém na to zareagoval tak, že ráno přijela policie, dala jí pouta a odvezla ji do ústavu. Často vůbec nezjišťují, v jakém duševním stavu dívky jsou. Tato centra jsou navíc drasticky podfinancovaná, a ačkoliv má personál většinou dobré úmysly, nemá k dispozici psychology, psychiatry ani nástroje, jak těm dětem pomoct. Umístit dívku v těžké depresi mezi dívky, které už jsou skutečně silně demoralizované, může mít fatální následky.

Jak složité pro vás bylo získat povolení k natáčení? Kladlo si vedení ústavu podmínky, které ovlivnily výslednou podobu filmu?

Trvalo zhruba dva roky, než jsem vůbec získala povolení natáčet uvnitř. Tehdejší ředitelka byla dost skeptická, nikdy neřekla přímo ne, ale ani ano. Byla jsem už trochu zoufalá, ale pak odešla do důchodu a nastoupil po ní o něco otevřenější ředitel. Tou dobou už mě navíc část personálu znala. Žádné striktní podmínky, co smím a nesmím točit, mi nedali.

Nejtěžším úkolem bylo získat podepsané souhlasy samotných dívek. Žiju ve Švédsku, takže jsem musela každou cestu do Polska pečlivě plánovat. Často se stávalo, že jsem s nějakou protagonistkou začala točit, ale když jsem se příště vrátila, už tam nebyla. Buď utekla, nebo ji přeložili jinam. První dva roky jsem kvůli tomu točila jen venku, třeba když šly dívky pomáhat jeptiškám nebo do kostela, což byla součást jejich rehabilitace.

Kameru jste držela vy osobně. Jak dlouho trvalo, než si na vás dívky zvykly?

Ze začátku to bylo velmi těžké. Ty dívky tam jsou zavřené, zbavené svých práv i kontroly nad životem. Dospělí, včetně jejich vlastních rodin, je v minulosti často zklamali. Mají k nim proto velkou nedůvěru. Trvalo mi asi půl roku, než jsem pomyslnou zeď prolomila. Zpočátku jsem točila záběry, ze kterých bylo cítit, jak je celá situace nepřirozená. Připadala jsem si, že jen narušuju jejich soukromí. Teprve když jsem občas kameru odložila a jen si s nimi povídala, začaly mi věřit. Když pak přijížděly nové dívky, ty starší už se za mě zaručily.

Protagonistky jsou nezletilé a svěřují se s velmi citlivými zkušenostmi. Jak jste řešila ochranu jejich soukromí?

S dívkami jsem si nejprve vybudovala blízké pouto. Byla v tom obrovská vzájemná důvěra, ale z mé strany také zodpovědnost. Občas se stalo, že se mi mladší dívky svěřily s velmi těžkými věcmi. Ačkoliv jsem od nich měla podepsaný souhlas, sami jsme ve střižně vycítili, že by bylo neetické tyto výpovědi zveřejnit. Naší hlavní prioritou bylo dívky chránit a nepřidávat jim další zátěž k tomu, co už si nesou. Všechno jsme navíc konzultovali s právníkem.

Ve snímku vidíme mimo jiné dívku, která se pořeže. Jak jste přemýšlela o hranici, za kterou už byste nešla?

Od začátku jsme věděli, že téma sebepoškozování ve filmu být musí, protože je to tam denní rutina. Kdybychom ho vynechali, vytvořili bychom falešný obraz toho místa. Ten rozpor je vidět v reakci personálu, který to bere naprosto klidně a pragmaticky. Sebepoškozování ale poukazuje na mnohem hlubší stud, utrpení a izolaci. V Polsku je stále velmi silný vliv katolické církve a tradiční výchovy, která od dívek vyžaduje, aby byly poslušné a tiché. Společnost na ně klade obrovské a často protichůdné nároky. Řezání je pro ně buď voláním o pomoc, nebo zoufalou snahou získat kontrolu alespoň nad vlastním tělem, když už nemají kontrolu nad svým osudem.

„Vstup do dospělosti je sám o sobě děsivý a pro tyhle dívky je to mnohdy bludný kruh.“

Zažila jste situace, kdy jste se rozhodla kameru nezapnout nebo natočený materiál nepoužít?

Stávalo se mi, že něco už bylo příliš. Měla jsem třeba možnost točit situaci, kdy byla jedna z dívek extrémně agresivní. Zvuk se nahrával, ale vnitřně jsem cítila, že tu situaci kamerou natáčet nepůjdu, že to není správné. Nebo když mi jedna velmi mladá těhotná dívka vyprávěla o zneužívání. Tam jsem s jistotou věděla, že to ve filmu nepoužiju.

Který příběh vám nejvíc zůstal v mysli?

Určitě příběh dívky jménem Wiktoria. To je ta dívka, kterou ve filmu vidíme ve chvíli, kdy do centra přijede. Předtím se skrývala a policie ji právě dopadla. Byla neuvěřitelně vyděšená, zatímco ji vychovatelka hned začala zasypávat dotazy na rodiče. Z té scény mi pukalo srdce. Byla to autentická ukázka zmatku a strachu, který člověk zažívá, když se nově ocitne v tak drsném prostředí. Sama jsem se jí tehdy zeptala, jestli s natáčením souhlasí, a ujistila ji, že záběry mohu kdykoliv smazat, pokud jí to bude nepříjemné. Přestože v zařízení nezůstala moc dlouho, zanechala ve mně ohromný dojem.

Víte, co se s protagonistkami stalo po propuštění?

Snažím se udržovat kontakt s většinou těch, které z centra odešly. Je to nesmírně složité. Nejsou totiž vůbec připravené na samostatný dospělý život a stát pro ně nemá záchrannou síť. Třeba Kinia se sice vrátila do původního domova, ale naštěstí je teď ve zdravém partnerském vztahu a daří se jí mnohem lépe. Jedna z dívek se dokonce odstěhovala s přítelem do Švédska. S tou se vídám nejvíc. Jiná z protagonistek ale bohužel skončila v nápravném zařízení s maximální ostrahou. Vstup do dospělosti je sám o sobě děsivý i s dobrým zázemím a pro tyhle dívky je to mnohdy bludný kruh.

Kolik času vám zabral celý tvůrčí proces?

Celý projekt vznikal zhruba pět let, z toho samotné natáčení s přestávkami zabralo dva roky. Nejsem typ dokumentaristky, která prostě zapne kameru a nechá ji běžet. Snažila jsem se množství natočeného materiálu omezovat. Každý den jsem měla dvě paměťové karty, každou s kapacitou na devadesát minut záznamu. Natáčela jsem zhruba dvě hodiny denně. Do Polska jsem kvůli natáčení vyjela přibližně desetkrát. Postprodukce nám s přestávkami zabrala dalších sedm měsíců, ale byl to skvělý tvůrčí proces.

Mělo to i nádhernou dohru. V době, kdy jsme dokončili střih, už mnohé protagonistky dosáhly dospělosti a z centra odešly. Jezdila jsem pak s harddiskem po celém Polsku a promítala jim film na notebooku. Bylo to pro mě víc stresující než jakákoliv veřejná premiéra!

A jaké byly jejich reakce?

Reakce byly pozitivní. Hotový film jsem nakonec odjela promítnout i zpět do centra, jak dívkám, tak personálu. Zvláštní bylo, kolik tam zaznívalo smíchu, protože dívky to prostředí dokonale znají i s jeho absurdním humorem. S mnoha z nich jsem dodnes v kontaktu. Často jsou strašně osamělé a hledají pomoc, kterou jim ne vždy mohu poskytnout, protože na to nemám kvalifikaci.

Vy jste Polka, ale snímek vznikl ve švédsko-finské koprodukci. Jak tato spolupráce začala?

Původně jsme usilovali i o peníze z Polského filmového institutu, ale to nevyšlo. Může to být tím, že film nenabízí zrovna pozitivní obraz tehdejší politické situace a konzervativní vlády v Polsku, ale to jsou jen moje odhady. Na druhou stranu mi to vyhovovalo, protože mým cílem nebylo uvést snímek v polské státní televizi. Chtěla jsem se primárně soustředit na festivalové uvedení, abychom neohrozili bezpečnost dívek.

Plánujete po tomto dokumentu nějaké další podobné projekty?

Vlastně si teď dávám od filmu trochu pauzu. Momentálně procházím výcvikem, abych mohla pracovat jako záchranářka a jezdit se sanitkou. Cítila jsem, že chci dělat něco, co má bezprostřední smysl a pomáhá lidem. Je to práce, která člověka učí obrovské pokoře. Navíc abyste našli inspiraci k dalším filmovým projektům, musíte se dostat hodně blízko k reálnému životu.

Žiju ve Švédsku už velmi dlouho, ale vlastně jsem tu nikdy žádný film nenatočila a mám pocit, že jsem k tamní společnosti nikdy pořádně nepřilnula. Věřím, že když skočím po hlavě do takové profese, pomůže mi to švédskou společnost zblízka poznat, pochopit ji a stát se její součástí. A kdo ví, možná právě tohle povede k nějakému novému filmu. Nechci být doktorkou, ale zkrátka k životu potřebuji tempo, akci a adrenalin, takže práce na záchrance sedí k mojí povaze. Tohle je teď zkrátka můj „další projekt“.