Dokument: „pur“, nebo „meta“?

Filmy z šedé zóny, jež pokrývá prostor mezi záznamem a artefaktem

Otevřít po mé snrti (Must Read After My Death, Morgan Dews, 2007)

Na jedné straně „nemanipulovaná“, z různých motivací vycházející dokumentace reality, na straně druhé její tvůrčí, druhotné formování v kompaktní audiovizuální díla. Jaký význam mají reprodukované obrazy a zvuky v prvotním kontextu svého vzniku a kam se jejich význam posouvá tehdy, když jsou sjednoceny autorským subjektem v uměleckou, prezentovatelnou výpověď? Dvě odlišné polohy, dvě „fáze“ dokumentu, tvoří společný jmenovatel tří zcela formálně i obsahově rozdílných filmů, propojených v dnešním tématu. V jedné metodě – kompilaci materiálů, se potkávají tři jiné perspektivy, tři odlišné výchozí body pohledu.

V konceptuálním Optickém vakuu pohled vykonávají „anonymní“ oči webových kamer: jde o nesubjektivní vhled stroje do prostorů, o záznam obrazů bez vnitřního významu a kontextu – Dariusz Kowalski je roky lovil z internetové sítě, z elektronického proudu dat a sjednotil vizualitu, jež bez ustání cirkuluje v kanálech digitálních pavučin. Tematizuje tak, z kolika zorných úhlů se ke skutečnosti vztahujeme, a pojmenovává signifikantní rys současnosti: rozpad centrální perspektivy. Zároveň obrazy prozkoumává a klade důraz na jejich geometričnost, symetrii, linie, barvu: odosobněná realita je pozdvižena do úrovně výtvarného díla.

Opačný, subjektivní pohled utvářel zvukovou i obrazovou „hmotu“, již měl k dispozici Morgan Dews při tvorbě snímku Otevřít po mé smrti. Pramenem, z něhož čerpá, je obrazový i zvukový found footage: padesát hodin audiodopisů a více než dvě stě domácích filmů, zachycených na super 8. Kompiluje materiál, jenž v běhu „osvobozených“ šedesátých let pořizovala jeho babička, aby jím dokumentovala vleklý rozpad svého manželství a jeho otisk do života jejích dětí. Nahrávky jsou tu náhradou za ztracenou schopnost vzájemné komunikace, terapeutickou výzvou pro celou rodinu. Dews, stejně jako Kowalski, strávil řadu let myšlením v materiálu, který byl – z poslední vůle jeho autorky – po tři dekády záměrně vyřazen z rodinné paměti. Vnitřní, intimní motiv jeho vzniku tak přirozeně ovlivňuje i konečnou podobu Dewsem zformované výpovědi. „Pur“ dokumenty v jeho rukou začínají ožívat, vyprávět, aniž by však ztratily to určující – ryzí deníkovou vnímavost.

Krátké filmy z Iráku režiséra Maura Andrizziho mapují pole válečného konfliktu z perspektiv všech zúčastněných stran. Islámské milice, spojené ideou svaté války – teroristického džihádu, pořizují videonahrávky válečných akcí, jejichž cílem je mnohovrstevná propaganda. Ač je pro Iráčany dokumentace základní součástí válečné strategie – a zdá se, že i osobní hrdosti – pro Američany by měla být tabu (alespoň podle příkazu ministerstva obrany). Ale není: i oni s pečlivostí zaznamenávají svou válečnou výkonnost, na rozdíl od striktně militantních muslimů však využívají média i ke krácení dlouhé chvíle. A jsou tak vynalézaví, že vystupují z žánru dokumentu a „pozvedají se“ k tvorbě hudebních videoklipů.

V iráckých „kraťasech“ je tedy kontext i úhel namířeného pohledu jiný, jeho původcem je voják vyzbrojený rozličnou reprodukční technologií – od kamer s extrémně vyvinutými transfokátory a nejnovějšími typy teleobjektivů až po prosté mobilní telefony. Je to dokumentarista-válečník vyňatý z bojové akce a ukrytý na předem určeném místě tak, aby s maximální přesností zachytil přítomný moment válečného běsnění. Preciznost přípravy i detailní dokumentace sama o sobě nahánějí strach a podávají důkaz chladnokrevné zvrácenosti, k níž lidstvo ve věku technologií dospělo.

Tato tři díla ukazují různorodé tváře života a vztahů člověka k němu, jež se stávají zřetelnější, „viditelnější“ právě aktem dokumentace. Mohlo by zůstat jen u toho, ale mnohá poselství a svědectví o nesčetných podobách lidské existence by k nám nikdy nedorazila. Pro rozšíření pórů naší zkušenosti je tedy dobře, že dochází i k aktu vyššímu – transformaci „pur“ dokumentů v umělecké dílo: až to nám otevírá okno do světa.




6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.