Deset dokumentárních tipů z festivalu BOO

Sehnat peníze na interrupci může být důvodem k oslavě. Z této premisy vychází Potratová party Julie Mellen, která po neplánovaném otěhotnění uspořádá večírek. Mezi hosty nechybějí soused hrající ska, někdejší členové gangu ani spolubydlící. Součástí domácnosti jsou také štěnice. Třináctiminutový snímek stojí za pozornost pro způsob, jakým svou situaci rámuje sama protagonistka a režisérka: jako událost, jejíž význam může určit ona.

Možnost svobodně rozhodovat o vlastním životě zaměstnává také hrdinu animovaného dokumentu Prolomit zdi. Novinář a aktivista Hoi Yi vystupuje proti cenzuře a rozšiřujícímu se dohledu, před rodinou však skrývá svou queer identitu. Jan-Dirk Bouw tak propojuje veřejný zápas za svobodu s jejím omezováním v intimním prostoru. Pro zájemce o dokumentární animaci je to příležitost sledovat, jak lze vyprávět o zkušenosti člověka, jehož politické přesvědčení a osobní život vystavují různým podobám tlaku.

Kdo rozhoduje o tom, co si rodina pamatuje? V dokumentu Pěkný příběh se Élodie Beaumont Tarillon vrací k odchodu své matky. Carole jednoho zimního večera roku 1995 opustila násilného manžela i tři děti. Dcera se po letech prostřednictvím domácích videí, vzpomínek a vyprávění blízkých pokouší porozumět okolnostem jejího rozhodnutí. Film nabízí důvod přemýšlet o tom, co všechno může zůstat mimo rodinné záběry a jak se naše chápání minulosti proměňuje, když dostanou prostor další hlasy.

Krabice videokazet otevírá cestu do dětství také v Propletené paměti Shaymy Awawdeh. Režisérce bylo šest let, když začala druhá intifáda. Ve vzpomínkách se školní uniforma a mašle ve vlasech potkávají s narozeninovým dortem zahlédnutým v domě obsazeném izraelskými vojáky. Autorka přitom oslovuje matku, která svou slabou paměť považuje za dar. Vedle návratu k rodinnému archivu snímek otevírá otázku, zda zapomínání přináší úlevu a jak žít s obrazy, které naopak zůstávají nesmazatelné.

Další rozhovor mezi dítětem a matkou vede přes hranice zemí i živočišných druhů. V Amma, pláčou žirafy? volá indický filmař Kartikeya Saxena z pražské zoo své matce zooložce. Vypráví jí o gorile bojící se fotoaparátů, nespavé anakondě nebo tučňácích pronásledovaných vlastními stíny. Pozorování zvířat poskytuje prostor společným vzpomínkám a sbližování na dálku. Zaujmout může právě toto východisko: co všechno si dokážeme sdělit o sobě, když mluvíme o jiných tvorech?

Svobodu být vidět a mluvit bez ostychu si užívá společnost na marseillské pláži Bain des Dames. Joëlle a její přátelé v důchodu tu probírají lásku, sex i stárnoucí těla. Jestli se ti to nelíbí, dívej se jinam Margaux Fournier láká na každodenní setkávání lidí, kteří už nemají potřebu vyhovovat cizím očekáváním. Pro listopadové festivalové dny nabízí prosluněný tip i téma, které ve filmu stále nedostává samozřejmý prostor: potěšení, tělesnost a společenský život ve stáří.

Historickou podobu zápasu o svobodu přibližuje Fittko: Odpor a exil Allegry Stodolsky. Příběh mládí antifašistické aktivistky a spisovatelky Lisy Fittko propojuje archivní materiály s inscenovanými pasážemi. Odboj proti nacismu a útěk do exilu přitom otevírají otázky identity a sounáležitosti: jak vlastní rozhodnutí mění naši představu o tom, kam patříme? Pro diváky se zájmem o práci s historickou pamětí může být podstatná také zvolená hybridní forma a vztah mezi dochovaným záznamem a rekonstrukcí.

K proměnám města se dá přiblížit ze sedadla taxíku. Elisabeth Schumacher v Příbězích z taxíku portrétuje tři berlínské taxikáře: Annu-Marii, Erdala a svého otce Matthiase. Jejich pracovní zkušenost zpřístupňuje životní osudy i historii německé metropole. Osobní vazba režisérky k jednomu z protagonistů se spojuje se zájmem o povolání, které bývá spojováno s nenaplněnými ambicemi. Tip pro ty, kdo v dokumentu vyhledávají setkání s lidmi, jejichž zkušenost obvykle zůstává ve stínu poskytované služby.

Podobným směrem obrací pozornost Buda Raphaëla Kaddoura. Zaměstnanci sběrného dvora přebírají od návštěvníků odpad i jejich špatnou náladu. Každodenní třídění odhozených věcí se tu podle festivalové anotace prolíná se společenským postavením těch, kdo tuto práci vykonávají. Portrét konkrétního pracoviště tak slibuje také pohled na vztahy, které spotřebu doprovázejí. Co se děje s věcmi poté, co je přestaneme potřebovat, a jak zacházíme s lidmi, kteří se o ně dál starají?

A nakonec mohou slovo dostat samotné věci. Sedmiminutový esej Co když kamínky dojdou? Nory Štrbové přisuzuje kamenům schopnost pozorovat, vnímat a posuzovat lidské počínání. Film natočený na 35mm materiál vybízí k představě světa, v němž empatie překračuje hranici živého. V této sestavě představuje hravou možnost posunout dokumentární zvědavost ještě o kus dál: k tomu, co pokládáme za němé, nehybné a samozřejmě dostupné.