Chceme podporovat pestrost a různorodost

Rada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.

Helena Bendová. Foto © Nová Beseda a Karel Cudlín

Jak byste zhodnotila dosavadní podporu českých dokumentů od Státního fondu? Máte vizi, jak byste tuto podporu chtěla z pozice nové předsedkyně Rady Fondu změnit? 

Jako předsedkyně Rady nemám víceméně žádné specifické pravomoci, je to primárně organizační funkce, všechna podstatná rozhodnutí hlasujeme společně coby devítičlenný orgán. Osobně si nemyslím, že by v podpoře dokumentu bylo momentálně potřeba něco zásadního měnit. Ostatně každý rok vyzýváme profesní organizace, aby nám poslaly své kritické připomínky a nápady na změny předtím, než schválíme naši krátkodobou koncepci na daný rok, a žádné volání po velkých změnách jsem nezaregistrovala ani z této strany.

Na dosavadní podpoře ze strany Státního fondu kinematografie vidím jako podstatné to, že podporujeme nejen vznik jednotlivých filmů, ale i různé instituce, které napomáhají k tomu, aby zdejší dokumentární scéna byla inspirativní a dobře zorganizovaná, aby tvůrci a producenti měli k dispozici různorodou pomoc. Právě v této oblasti vidím sílu českého dokumentárního filmu a rozdíl třeba oproti hranému filmu, kterému se nedaří až v takové míře vybudovat si podpůrné zázemí. Dokumentaristé mají například VOD platformu DAFilms, dok.incubator, Institut dokumentárního filmu, Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě doprovázený industry akcemi či Centrum dokumentárního filmu.

Jak definuje legislativa Fondu „českost“ snímku? Existují v tomto ohledu nějaké parametry, podle kterých se podpora řídí? Je to například národnost tvůrce nebo majoritní koprodukce? Fond například podpořil film Sólo francouzského tvůrce žijícího léta v Česku Artemia Benkiho, který zvítězil letos v České radosti na MFDF Ji.hlava, nebo film Olma Omerzua Všechno bude, jenž vyhrál vloni Českého lva...  

Z hlediska legislativy a pravidel Fondu je „českost“ odvozována od producenta, je dána velikostí finančního podílu, který zajišťuje producent z určité země. Takže majoritně česká produkce je taková, kde producent má místo pobytu či místo podnikání v České republice a zajišťuje buď 100 % financí celkových nákladů na výrobu, nebo víc než 40 % u dvoustranné koprodukce, případně více než 30 % u vícestranné. U minoritní koprodukce musí pak být financování z české strany vyšší než 10 %, aby se jednalo o české filmové dílo. I když producent zaměstná lidi ze zahraničí anebo natáčí v cizině, je to stále při dodržení tohoto kritéria český film.
 

Helena Bendová v ji.hlavském Café Fond v diskuzi s režisérkou a kurátorkou Johanou Ožvold. Foto MFDF Ji.hlava
 

Evropská kinematografie bojuje proti převaze hollywoodské kinematografie mimo jiné tím, že hodně pracuje s vícezdrojovým financováním a s mezinárodními koprodukcemi, takže určité mísení finančních zdrojů i lidí ve štábu je přirozené. Trvat na českosti filmu z hlediska toho, zda jsou tvůrci a herci všichni do jednoho Češi, by mi osobně přišlo divně nacionalistické. Žijeme přece v Evropě – například v otázce zmínění Olmo Omerzu a Artemio Benki sice nepocházejí původně z České republiky, ale už dlouho tady žijí a profesně působí, jsou tedy „naši“, nebo „cizí“? Je vůbec zapotřebí v těchto kategoriích uvažovat?

Z uměleckého hlediska není samozřejmě potřeba takto uvažovat. Jde o to, že jsou to dobré filmy a navíc je pohled odjinud pro zdejší prostředí prospěšný a z hlediska evropských koprodukcí nevyhnutelný. Šlo mi o to, jaká kritéria má v tomto ohledu Fond, protože přece jen asi nemůže podpořit ryze zahraniční projekt... 

Jako radní Státního fondu kinematografie máme zodpovědnost za to, aby podpora šla na české projekty, jak nám ukládá zákon, aby dotace pomáhaly rozvoji českého filmového průmyslu, aby zde vznikala česká kinematografie, která do určité míry reflektuje naši vlastní kulturu a identitu, a to se i děje. Pokud ale občas některé české projekty mají více mezinárodní filmový štáb a tematizují více univerzální, nadnárodní témata a příběhy, tak v tom nevidím problém, ale spíše klad.

Jak byste z pohledu předsedkyně Rady Fondu zhodnotila české dokumenty posledních let? Sledujete v nich nějaký převažující trend? 

Když se zamyslím nad dokumenty posledních let, tak vidím několik výrazných, silných proudů: portréty (Forman vs. Forman, Jiří Suchý – lehce s životem se prát), dokumenty stylizované až experimentální (FREM, Můj neznámý vojín), hybridní filmy na pomezí hrané tvorby a dokumentu (Dálava, Svět podle Daliborka), hravé, performativní filmy (Budovatelé říše, The Sound Is Innocent), filmy o institucích (Mimořádná zpráva, Univerzity a svoboda), časosběrné (Manželské etudy: Nová generace), politicky či společensky angažované (Hranice práce), esejistické (Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie)… A to jsem na spoustu skvělých filmů a dokumentárních proudů a subžánrů teď zapomněla. Chci tím ale jen říct, že zde není podle mě jeden jediný převažující trend, ale obecně velmi silná a různorodá dokumentární scéna, a to je dobře.

Café Fond, které se během ji.hlavského festivalu stává místem setkání diváků i filmových profesionálů. Foto MFDF Ji.hlava
 

Jak vnímáte úspěšnost českých dokumentů v zahraničí, například ve srovnání s hranou či animovanou tvorbou? Je podle vás právě u dokumentu, kde často převažují lokální témata, kritérium úspěšnosti na světových festivalech podstatné?

Vzhledem k velikosti České republiky a naší filmové produkce je podle mě dokument úspěšný – letos byly dva filmy v Cannes (Sólo a Forman vs. Forman), loni Až přijde válka na Berlinale, příští rok bude promítán Komunismus v Rotterdamu. Naše filmy jsou vedle toho běžně vybírány na nejdůležitější festivaly specializované na dokument, jako jsou IDFA, Visions du Réel nebo HotDocs v Torontu. Přestože mají někdy české dokumenty lokální téma, neznamená to, že nemohou být úspěšné v cizině. Jde pak o to, jak chytře a srozumitelně je dané téma prezentované, aby bylo sdělné také v zahraničí. Obecně je skvělé, když se našim filmům daří na festivalech, ale není to jediné kritérium zdařilosti filmů.

Jak vnímáte podporu českého filmu ze strany předních českých festivalů? Je podle vás například v pořádku, že Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech letos do hlavní soutěže nevybral žádný český film? Měla by festivalová dramaturgie předních českých festivalů brát v potaz vlastní kurátorská kritéria kvality, anebo zohlednit i nějakou svou další roli?  

Festivaly by měly být podle mě nezávislé v tom, jaké filmy a na základě jakých kritérií vybírají – měly by mít svobodu určovat si vlastní dramaturgii. Pokud se nějaký festival definuje jako festival se zaměřením na českou kinematografii a je podpořen Fondem právě i na základě tohoto přístupu, pak samozřejmě očekávám, že bude prezentovat ve slíbené míře českou kinematografii. Ale například Karlovy Vary by coby mezinárodní filmový festival kategorie A asi neměly být nuceny do toho, aby vždy nutně vybíraly do soutěže i české filmy na základě jakési národní „protekce“.

V rámci festivalů se například v poslední době hovoří o principu 50/50 Vision, který by kromě uměleckých kritérií, jež se mohou mezi kurátory dost lišit, zohlednil i genderovou (či národnostní) vyváženost. Z pohledu národnostního zastoupení například letos ji.hlavský festival inicioval průzkum pod názvem East West Index, jehož výsledky v Ji.hlavě prezentoval. Podle nich světové festivaly výrazně upozaďují dokumenty tvůrců z východní Evropy. Měl by i Fond zohlednit při podpoře projektů vyváženost? Například se snažit podporovat stejnou měrou jak tvůrkyně, tak tvůrce?

Vyváženost je něco, o čem v Radě někdy samozřejmě diskutujeme. V krátkodobé koncepci na rok 2020 jsme například i díky impulzu iniciativy Girls in Film explicitně zdůraznili, že je pro nás důležité podporovat ženy filmařky a další znevýhodněné skupiny. V říjnu Evropská audiovizuální observatoř publikovala zprávu, podle níž stále ženy režírují bohužel méně než jednu pětinu evropských filmů. V dokumentu je obecně situace o něco lepší, zatímco hraných celovečerních filmů je jen 15 % natočeno ženami režisérkami, dokumenty jsou v Evropě ve 25 % případů režírované ženami. I to je ale pořád zarážející nepoměr, ze kterého je zřejmé, že ženy mají obtížnější postavení, když se chtějí prosadit v klíčových tvůrčích pozicích. Jako Rada Státního fondu kinematografie tento problém vnímáme a snažíme se jej zohledňovat, ale na druhou stranu jsme nezavedli v tomto směru žádné kvóty. Kvóty jsou jednak v České republice vnímány velmi negativně jako něco strašlivě radikálního, jednak si myslím, že v té relativně malé oblasti dokumentární tvorby potřebujeme jako Rada být při rozhodování dostatečně flexibilní. Loni jsme například během dvou výzev obdrželi celkem 44 žádostí na výrobu dokumentárních filmů, z toho jsme 22 podpořili. V rámci takto nevelkého vzorku je třeba zohledňovat mnoho různých kritérií a ne apriori mechanicky dělit projekty na ženské a mužské – což by navíc zase bylo jen škodlivě heteronormativní. Momentálně tak zastávám názor, že bychom měli genderovou vyváženost a diverzitu mít při rozhodování na paměti, ale neuzavírat se do přehnaně rigidních škatulek a pravidel.
 

Helena Bendová 
 

Jaké filmy by měl Fond podle vás podporovat? 

Rada Státního fondu kinematografie se obecně snaží podporovat kinematografii kvalitní a pestrou – tedy chceme podporovat dobré a inovativní filmy různých druhů, od dokumentu přes animaci a hraný film až po experiment. Ve všech těchto druzích kinematografie je pak opět podstatné podporovat různorodost, kvalitní filmy odlišné žánrově, tematicky a stylisticky, filmy artové, ale také divácké. Vzhledem k tomu, že v Radě je devět členů s odlišným vkusem a profesními zkušenostmi, tak se nám, doufám, daří, abychom byli při svém rozhodování dostatečně dialogičtí a otevření vůči této pestrosti.

Kromě výroby filmů podporujete kinematografii komplexně jako průmysl. O které oblasti konkrétně jde a proč se na ně zaměřujete? Jak vnímáte roli Státního fondu z hlediska podpory české kinematografie?

Podstatné je, že nepodporujeme jen samotnou výrobu filmů, ale celou kinematografii jako komplexní kulturní průmysl, tedy včetně fází vývoje a distribuce. Podporujeme i festivaly, projekty zaměřené na propagaci české kinematografie, dlouhodobou činnost filmových institucí, vzdělávání filmových profesionálů, rozvoj filmového bádání a kultivování publika – třeba pomocí časopisů jako je i dok.revue. Nemohou vznikat dobré filmy, pokud nebudeme uvažovat o podmínkách, ve kterých se filmy natáčejí a prezentují. Proto je třeba klást důraz i na podporu těchto oblastí. Česká kinematografie se podobně jako ty z jiných zemí Evropy jen obtížně distribuuje za našimi hranicemi a český trh je sám o sobě příliš malý. Filmaři tak ve velké části případů potřebují veřejnou podporu, neuživí je jen příjmy z návštěvnosti v českých kinech či z prodeje práv televizím. Lidé, kteří to zjednodušeně vidí jako mrhání veřejnými penězi, zapomínají, že dotace do filmů vytvářejí jednak ekonomickou hodnotu – skrze nová pracovní místa, využívání služeb mnoha firem při natáčení a následné zdanění se vložená podpora vrací do určité míry ekonomicky zpět – a jednak kulturní hodnotu. Kulturní hodnotou myslím cosi, co lze těžko nacenit penězi a co je přitom klíčové pro společnost – prostřednictvím filmů budujeme sdílené hodnoty společnosti, učíme se sociální role, vytváříme společnou dohodu nad tím, co je česká identita, co je dobré, morální, normální a co nikoli. Filmy nám umožňují skrze fikční zážitek testovat různé možné podoby budoucnosti, přemýšlet o všemožných tématech, která jsou pro společnost dané doby důležitá. Připadá mi, že lidé si dostatečně neuvědomují, jak silnou roli v tomto budování a promýšlení sociálních norem a hodnot národní kinematografie má a jak je tudíž vskutku národním zájmem ji podporovat.   

Jaká kritéria by měly splňovat dokumenty podpořené Fondem? 

Naše kritéria se odvíjejí od toho, jak je postavena žádost a jaké materiály máme k dispozici před samotnou výrobou, přičemž občas projekt dopadne nakonec jinak, než jsme na základě žádosti čekali. Uměleckou kvalitu projektu nelze hodnotit zcela objektivně, protože umělecké dílo je mentální konstrukt v hlavách diváků a stejné dílo někteří lidé vnímají díky svým zkušenostem a osobnosti jako dobré, naopak jinou skupinu diváků neosloví. Zatímco u výrobku typu auta máte nějaké měřitelné kvality, na kterých se všichni shodnou, například jak rychlé je a jakou má spotřebu, u filmu hodnocení není a nikdy nemůže být takto mechanické. Zároveň ale není čistě subjektivní – radní dobře znají dějiny i současnost kinematografie a mohou díky tomu posoudit třeba originalitu nebo konvenčnost daného díla. U různých filmů může být kritériem kvality zcela odlišná věc: jeden dokument je výborný, protože má silně rezonující společenské téma, jiný může být zajímavý hrou se způsobem natáčení či tím, jak se pohybuje na hraně fikce a dokumentu. Některý má díky své radikálnosti šanci objíždět festivaly a podpoříme ho i kvůli tomu, jiný pak ale podpoříme naopak proto, že se jedná o divácký film, který zábavně otevírá nějaké otázky a dokáže je podat atraktivním způsobem širokým vrstvám společnosti. Vedle autorské části vždy posuzujeme také část producentskou, tedy to, zda je film dobře připravený do výroby, jestli má reálný rozpočet a financování či zda producent ví, jak bude dané dílo prezentovat. Kritérií, na jejichž základě hodnotíme projekty, je tedy více a musíme vždy brát do úvahy více věcí, mimo jiné to, jak odlišně bude film fungovat pro různé skupiny diváků.
 

Ji.hlavské Café Fond. Foto MFDF Ji.hlava
 

Jak vidíte pozici státní podpory kinematografie v Česku ve srovnání s ostatními zeměmi? Například v Dánsku či na Slovensku obdoba Fondu podporuje počítačové hry  či televizní projekty... Existuje nějaký model, který by pro nás mohl být vzorem? 

Rada Státního fondu kinematografie se musí řídit zákonem o audiovizi, který nám momentálně nakazuje pomáhat finanční podporou kinematografii, filmovým dílům definovaným jako něco, co je „zpřístupněno veřejnosti v kině nebo podobným způsobem“. Je to podle mě poměrně konzervativní definice a občas na Radě Fondu narážíme na její hranice. V mnoha zemích Evropy v posledních letech došlo k tomu, že se původně čistě filmové fondy proměnily na fondy audiovizuální. Zatímco dřív podporovaly jen filmy, nyní podporují, jak správně zmiňujete, i televizní projekty, hry a jiné audiovizuální formáty. Jde o logickou změnu reagující na to, jak se díky digitalizaci a internetu postupně proměnily způsoby tvorby a distribuce filmů stejně jako divácké návyky, jak začaly vznikat různé hybridní audiovizuální formy a jak se obecně film přesunul i na jiné platformy. Například současná seriálová quality TV přináší, co se týče scénářů, režie, herectví a produkčních hodnot, z estetického hlediska extrémně silné filmové kvality. V počítačových hrách už celkem často hrají herci a obsahují někdy pozoruhodné filmové scény. Původně filmově vzdělaní lidé různých profesí běžně pendlují mezi filmem, televizí a herním průmyslem. Jako diváci vidíme už jen menšinu filmových děl skutečně v kině, díváme se na filmy spíše v televizi anebo na internetu skrze VOD služby, jako je Netflix. Nejen že i televize, hry, VR a podobně si zaslouží díky svým uměleckým a společensko-kulturním kvalitám podporu podobně jako film, ale navíc jsou tyto audiovizuální formy do značné míry blízké, až neoddělitelně propojené s filmem, takže přechod od podpory kinematografie k podpoře audiovize obecněji, který vidíme u mnoha fondů v Evropě, podle mého soudu dává smysl. Osobně tedy doufám, že se legislativa v budoucnu změní a že se bude inspirovat těmito modely audiovizuálních fondů ze zahraničí.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

5.19DOK.REVUE
30. 11. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková