Budoucnost utváří minulost: Kauza Hilsner

V letech 2020 až 2023 jsem žil v Praze. Jednoho dne jsem v Jeruzalémské ulici narazil na mohutnou synagogu v maurském slohu z roku 1906, původně pojmenovanou Jubilejní na počest jubilea císaře Františka Josefa I. Kdo byli čeští Židé, kteří si postavili takovou stavbu? A proč ji věnovali rakouskému císaři?

Vyrostl jsem v Los Angeles jako sekulární americký Žid. O evropských Židech jsem věděl hlavně to, jak zemřeli. Spisovatelka Dara Hornová to v knize People Love Dead Jews popisuje přesně: děti se ve škole učí o židovské smrti, ne o židovském životě. Chtěl jsem natočit film o tom životě před holokaustem.

Rešerše mě ale brzy zavedla jinam: do Polné, k Leopoldu Hilsnerovi. O krvavé pomluvě, středověkém nařčení, že Židé rituálně vraždí křesťany kvůli jejich krvi, jsem do té doby nikdy neslyšel.

Polná, 1899

Na Bílou sobotu 1. dubna 1899 našli v lese Březina u Polné tělo devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové. Podezření padlo na Leopolda Hilsnera, chudého dvaadvacetiletého tuláka z místní židovské rodiny. Přímý důkaz neexistoval. Stačila pověra, že Židé potřebují křesťanskou krev na macesy.

Porota v Kutné Hoře ho v září 1899 poslala na smrt. Profesor Tomáš Garrigue Masaryk tehdy veřejně označil rituální vraždu za pověru. Studenti ho v posluchárně přehlušili pískotem a nadávkami a dav musela rozehnat policie. Jeho syna Jana, pozdějšího ministra zahraničí, spolužáci denně napadali jako syna muže, který se zaprodal Židům. Ze školy ho doprovázeli dva policisté. Rozsudek byl zrušen, ale v Písku v roce 1900 soud Hilsnera odsoudil znovu, tentokrát i za vraždu Marie Klímové. Rodinu oběti zastupoval mladý advokát Karel Baxa, pozdější nejdéle sloužící pražský primátor (1919–1937).

Císař František Josef I. zmírnil trest na doživotí, Karel I. Hilsnera v roce 1918 omilostnil. Milost ale není očištění. Alfred Dreyfus, francouzský důstojník známý ze slavnější aféry, byl rehabilitován v roce 1906. Hilsner dodnes ne.

V rozdílném osudu obou mužů možná hrálo roli i jejich společenské postavení. Hilsner byl chudý tulák, Dreyfus vzdělaný a vážený kapitán. Ještě ve dvacátém století se české děti učily říkanku: „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, protože nám zabili modrookou holku!“

Dvě záhady

Film sleduje dvě otázky. Kdo Anežku Hrůzovou a Marii Klímovou skutečně zabil? A proč česká justice za třicet let příležitostí Hilsnera neočistila?

Na první odpovídají dokumenty novináře Jaroslava Mareše, které ukazují na nejpravděpodobnějšího pachatele. Na druhou odpověď nemám. Mám jen rozhovory.

Mám ale podezření. Hilsneriáda stála u zrodu moderní české politiky: Masaryk i Baxa z ní vyšli jako veřejné osobnosti. Možná proto žádný úředník nechce tuhle verzi minulosti měnit.

Často se mě ptají, proč Hilsnera neočistil Masaryk, když se stal prezidentem. Možná nevěřil, že uspěje. Možná, jak někteří soudí, považoval svou práci za hotovou: jeho cílem bylo zbavit národ pověry o rituální vraždě, ne zachránit Hilsnera.

Jenže pověra z rozsudku nezmizela. Proces v Písku už neměl stát na tvrzení, že Anežce chyběla krev. To se ukázalo jako nepravdivé: v těle měla normální množství krve a zbytek zůstal na zemi na místě činu. Svědci ale dál vypovídali, že Hilsner utíkal do lesa se dvěma cizími Židy a že nesli podlouhlý balíček, který vypadal jako nůž k rituální porážce. Krev z obvinění zmizela, židovské spiknutí zůstalo. Bez něj by Hilsner nebyl shledán vinným: že by slabý a prostoduchý mladík vraždu zvládl sám, nevěřil nikdo.

Natáčeli jsme v pěti zemích: v Česku, Německu, USA, Velké Británii a Kanadě. Mluvil jsem s historikem Hillelem Kievalem, s vrchním zemským rabínem Karolem Sidonem, s advokátem Lubomírem Müllerem, s Charlesem Hellerem, vnukem Hilsnerova poručníka, a s jihlavským státním zástupcem Janem Fichtnerem, který případ rok posuzoval. Co nikdo nenatočil, jsme rozpohybovali pomocí animace.

Průvodci mi byli Jan Prchal a Ivan Prokop, předseda a místopředseda Klubu za historickou Polnou. Ukázali mi město a vyprávěli ten příběh jasně a bez obalu. Hilsnerovo očištění chtějí víc než kdokoli jiný. V tomhle příběhu jsou to spravedliví.

Kadiš na Havaji

Světová premiéra v Polné v listopadu 2025, 125 let po druhém rozsudku, byla vyprodaná. Film se pak promítal ve čtrnácti českých kinech.

Mezitím advokát Lubomír Müller podal ministrovi spravedlnosti Jeronýmu Tejcovi podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Jde o mimořádný opravný prostředek: pokud ministr stížnost podá, případ poprvé projedná Nejvyšší soud. Ministryně Vlasta Parkanová i Marie Benešová podle Müllera uznaly, že v Hilsnerův neprospěch došlo k porušení zákona. Stížnost však z formálních důvodů nepodaly.

Letos v září, o Jom kipuru, se stalo něco, co jsem nečekal. Malá židovská obec Kona Beth Shalom na Havaji od roku 1985 opatruje jeden z polenských svitků Tóry, vedený pod číslem 154 u londýnského Memorial Scrolls Trust. Každý rok předčítá jména 93 polenských Židů deportovaných v roce 1943. Nikdo z nich nepřežil. Film končí právě tam, při novém zasvěcení svitku.

Letos tam poprvé pronesli kadiš i za Leopolda Hilsnera. Předseda obce Craig Silverman, bývalý první náměstek okresního státního zástupce v Denveru, před modlitbou řekl, že mluví ke dvěma adresátům: k obci a k českému ministrovi spravedlnosti.

Budoucnost utváří minulost

Lidé se mě ptají, jestli hilsneriáda ovlivňuje dnešní politiku. Myslím, že je to naopak: dnešní politika ovlivňuje hilsneriádu. Justice tím, že nekoná, rozhoduje, jak si minulost budeme pamatovat. Název filmu jsem si vypůjčil od básníka Michaela Marche, který se premiéry nedožil: budoucnost utváří minulost.

Krvavá pomluva přitom nezmizela. Konspirační teorie QAnon tvrdí, že hollywoodské elity, George Soros nebo Rothschildové (překlad: Židé) unášejí děti kvůli látce z jejich krve. Je to krvavá pomluva 2.0. V mé vlastní zemi se dnes o přistěhovalcích říká, že jedí psy a kočky.

Očistit Hilsnera by nestálo nic. Nemá dědice, nikomu by se nevyplácelo odškodné. Byl by to čistě symbolický akt.

Česká televize film uvede ve čtvrtek 29. října ve 21:55 na ČT2, během Ji.hlavy. Příští rok ho budou vysílat americké stanice PBS. Synagoga v Jeruzalémské ulici stojí dál. Rozsudek z Písku také.