Až na krev

Úvaha o snímku Lekce mapování, který porovnává kolonialismus s neokolonialismem a jejich zasahování do každodenního života Syřanů. Film uvedl v české premiéře Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě 2020.

Z filmu Lekce mapování

Je takový zvyk. Zhasne-li se v určitou chvíli v arabské kavárně světlo, následuje příležitost vytratit se bez placení. Obvykle při tom vypukne rvačka. Všichni štamgasti se postupně přidají k mlácení jen proto, že začal boj. Nakonec vždy někdo rozsvítí a situace se uklidní. Ovšem čas od času nastane situace, kdy se konflikt rozšíří a začne ničit i bezprostřední okolí kavárny. Takovou kavárnou byla Evropa v první světové válce. V Evropě v létě 1914 zhasla světla. A rozsvítila se až v roce 1918. Blízký východ je sousedství, kam se evropské pustošení přesunulo posléze. 

Tak stojí v deníku syrské ženy K., jejíž zápisky používá režisér filmu Lekce mapování Philip Rizk k tomu, aby nás provázel syrským stoletím. K. je fiktivní postava založená na jisté ženě z Nazaretu, jež se provdala za ruského lékaře před první světovou válkou a jako učitelka arabštiny strávila válku v Rusku. Fiktivní K. se po válce vrací do oblasti Velké Sýrie, kde je se zánikem Osmanské říše možnost budovat malé samosprávné celky. Jméno K. je od Kafkova Procesu navždy spojené s nemožností dosíci spravedlnosti. K. je synonymum pro střet, jenž je nad moje síly. V Zámku je pak K. zeměměřičem, někým, kdo mapuje terén. 

Režisér Philip Rizk, autor krátkého filmu The Palestinian Life, který pochází z Egypta, kde zažil revoluci, mapuje paralely mezi Sýrií po první světové válce a Sýrií posledních let. Rizk v osmi kapitolách (On borders, On names, On autonomy, On language, On oil, On self-governance, On energy, On education) ukazuje vměšování Západu na Blízkém východě, včetně bombardování Damašku v roce 1925 a záběrů z Aleppa pořízených v roce 2011. Lekce mapování je dokument porovnávající kolonialismus a neokolonialismus a jejich zasahování do každodenního života Syřanů. 

Jde o aktivistický kompilační dokument, vedený volným, asociačním způsobem, používající archivní záběry a záběry z filmů. Kombinuje styl poetický, který umenšuje naraci a není kontinuální, a esejistický, jenž se pomocí obrazů snaží předávat jasnou zprávu. Pozoruhodná střihová montáž propojuje nečekané obrazy, čímž dosahuje čerstvého významu a nesamozřejmých vazeb. Rizk vidí svým vlastním „kino-okem“.
 

Lekce mapování

 

Kino-oko plné citací

A právě Muž s kinoaparátem, sovětský jakoby reportážní dokument Dzigy Vertova o manipulativní moci střihu a kamery, je režisérovi jasnou inspirací. Kromě záběrů z Muže s kinoaparátem se objeví i citace z Olympie Leni Riefenstahlové, Coppolovy Apokalypsy, Tarkovského Stalkera či Herzogovy Lekce temnoty. Prominentní postavení mají ovšem – zejména na začátku dokumentu – úryvky z westernů. 

Není to náhoda. Kavárenská bitka všech proti všem zmiňovaná v úvodu asociuje rvačky ve westernových salonech. To nicméně není to nejdůležitější. Co je pro westerny typické? Prozkoumávání a zabírání území, expanze. Osídlování země. Mnohdy nekompromisní. A také nelítostné a cílevědomé postupování Američanů proti původnímu obyvatelstvu. Podobnost s nejen americkou účastí na Blízkém východě je zde více než patrná. 

Rizk se pokouší obohatit standardní narativ o válce v Sýrii tím, že ukáže moc autonomie a samosprávy, zkrátka schopnost lidí postarat se o sebe bez centrální vlády. V tomto by šlo o jakýsi reverzní western – syrská vláda se z území stahuje, místo aby expandovala. Přivolává se tradice, na níž by šlo navázat: lidové rady po pádu Osmanské říše, lokální správa ve dvacátých letech, vynalézavost lidí trpících pod sedmiletým obléháním města Daraa či těch odpojených od energie v Aleppu, kteří si jídlo improvizovaně ohřívají pomocí solární energie.
 

Lekce mapování
 

Francouzi po svém vítězství v roce 1920 samosprávu zrušili. A zkázu, kterou nezvládli Francouzi, dokonali Britové. O necitlivosti evropských států k reáliím Blízkého východu máloco vypovídá tak pregnantně jako jeden cynický žert a jedna smlouva. Ten osudný žert patří Lloydu Georgovi a zazněl na mírové konferenci v Paříži přibližně v této podobě: „Co zajímavého je v Sýrii? Nic? Ok, tak ji mohou mít Francouzi.“ A tou osudnou smlouvou je Sykes-Picotova dohoda o účelovém rozdělení Blízkého východu, dohoda, kterou odtajnil sovětský deník Pravda, jak přibližuje jedna pasáž dokumentu. Kolonisté měli podle Rizka naprosto mylnou představu o povaze rozdělovaného území a narýsování hranic tomu odpovídalo.

Poněkud nahodile však místy rýsuje i Rizk, a to zejména v závěru, který upadá do téměř vševysvětlujícího módu. Strach, že se útržkovitosti nepodařilo zcela přetlumočit myšlenku, žene režiséra k nesmírně doslovnému konci. Tehdy namísto obrazů převezmou úlohu bezmála deset minut proudící titulky, pro jistotu vysvětlující smysl předcházejícího obrazového materiálu. 

A my odcházíme s otázkami: Platí, že každá lokální správa je dobrá, každá centrální špatná? Hranice jsou špatné jako koncept, nebo jsou špatné jen ty ignorantsky narýsované a vnucené kolonizátorem? Je obraz první židovské osady v Palestině čistou kritikou, nebo i příkladem, jak se může spravovat kus země? Nemohou nás ale hranice i stmelovat? Hannah Arendtová v knize Vita Activa píše o tom, že stůl je cosi, co odděluje i sjednocuje. Nejsou případy, kdy podobně konstruktivně mohou působit i státní hranice?

Rizk jistě není jednostranný. Pocit symetrie mezi poválečným období a současností buduje i za pomoci záběrů na francouzská letadla svrhávající propagandistické letáky (stačí vzpomenout na úvodní záběr Nolanova Dunkerku) a na totéž činící letadla Asadova. Dokonce i ta hesla jsou obdobná. A situaci odpovídá i deníkový zápisek K.: „Zda to byl sen o budoucnosti či o minulosti, to nedokážu říct.“ 

Vraťme se na moment k onomu úvodnímu příběhu. Blízkému východu nebylo evropskými koloniálními mocnostmi souzeno, aby zůstal při světle. Ropa je zdrojem krveprolití a ze všech filmů o osídlování západu Spojených států je tu jeden, který si už svým názvem uvědomuje temnou souvislost ropy a krve, a tím filmem je Až na krev. Protože ta tmavá tekutina, která měla být konzumována bez placení, to nebyla káva. To byla ropa.
 

---

Text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0 a ve spolupráci s časopisem Modern Times Review. Projekt Média a dokument 2.0 je financován z Fondů EHP a Norska 2014–2021.





výpis dalších článků rubriky:  média a dokument 2.0

dok.revueNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara Simić
dok.revueNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan Kinzl
dok.revue(Znovu)budování domovaEsej Leily BasmaLeila Basma
dok.revueNedávná událost s koncem v nedohlednuMezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava 2020 uvedl malou přehlídku snímků zachycujících nedávné protest v Hongkongu. Objevily se v ní dva formálně i tematicky odlišné filmy, jejichž pohledy na aktuální situaci se doplňují.Sara Simić
dok.revueChange Makers: důležitá témata, kolísavá kvalitaGlosa o nesoutěžní sekci Change Makers letošního dánského festivalu dokumentů CPH:DOX, která představuje kritická díla snažící se vyvolat ve společnosti vlnu potřebných diskuzí.Jan Kinzl
dok.revuePoutavý dokument s malou informační hodnotouÚvaha o snímku Kampaň proti klimatu, který měl českou premiéru na 24. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.Jan Kinzl
dok.revueSexuální výchova trochu jinakCo všechno víme a nevíme o ženské sexualitě a jak s tím souvisí patriarchát? Tyto a další otázky otevírá úderný dokument Dilema touhy, který měl českou premiéru na MFDF Ji.hlava 2020.Tomáš Plocek

.DOK.REVUE
23. 04. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková