DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

5Angels a 11kritiků

Glosa

5Angels a 11kritiků

28. 4. 2014 / AUTOR: Petr Knepr

Komentovaný přehled českých recenzí věnovaných dokumentárnímu filmu Show!

První setkání absolventského dokumentu Show! studenta FAMU Bohdana Bláhovce s kvalifikovanou diváckou obcí pro něj dopadlo nadmíru dobře. Premiéru na loňském MFDF Ji.hlava si odbyl v největším a takřka do posledního místa zaplněném festivalovém sále. Konec projekce doprovodil bouřlivý potlesk následovaný dlouhou debatou s režisérem. A Bláhovec si nakonec za svoji „Show!“ ze závěrečné festivalové „show“ odnesl cenu diváků. To, čím asi u  festivalového publika Show! bodovala nejvíce, bylo nejspíš samotné téma tohoto časosběrného dokumentu – zákulisí českého šoubyznysu na příkladu dívčí skupiny 5Angels. Ostatně pojmout obecněji právě český šoubyznys a exponovat některé obskurní figurky tohoto polosvěta bylo původním záměrem režisérova projektu. Že se z původního obecnějšího portrétu zatuchlého prostředí českých bavičů, šoumenů a stálic mainstreamové populární hudby vyklubal konkrétní portrét skupiny náctiletých „zpěvaček“ z 5Angels, a především jejího rozporuplného manažera, to už je, jak sám režisér v rozhovorech přiznává, spíše šťastným dílem náhody (již můžeme nazvat třeba Michal David).

Bláhovec Show! natočil na FAMU v koprodukci s Českou televizí jako absolventský film studií oboru Dokumentární tvorba. Zatímco tam se ještě k magisterské zkoušce nedostal, dalo by se říci, že u kritiků již úspěšně absolvoval, a to s poměrně nadprůměrným hodnocením, vezmeme-li v potaz souhrn kritik a recenzí, jež se prozatím k tomuto dokumentu objevily na internetu a v tištěných médiích. A dokonce na výbornou, budeme-li brát za kardinální verdikt zástupců recenzentské obce vyjádřený prostřednictvím Cen české filmové kritiky za rok 2013, kde se Show! podařilo zvítězit v kategorii Nejlepší dokumentární film. Přesto si kritici začali snímku všímat až v době jeho uvedení do běžné kinodistribuce. Jeho vítězství v divácké soutěži na jihlavském festivalu nebylo nijak zvláště reflektováno – jedinou obsáhlejší kritiku z pera Kamila Fily uveřejnil ještě v průběhu festivalu na svých webových stránkách Respekt.

Režisér Bohdan Bláhovec přebírá diváckou cenu na MFDF Ji.hlava 2013

Čím to je, že se vkus festivalového publika shodl se vkusem čtyřiačtyřiceti vybraných filmových kritiků, kteří rozhodují o Cenách české filmové kritiky? Svou roli jistě hrála skutečnost, že „poučené“ festivalové publikum, ve kterém se ostatně mnozí z kritiků taktéž nacházeli, má asi obecně ve svém uvažování ke kritické obci blíže, než k ní má publikum „obyčejné“ či masové, chceme-li jej tak nazvat. Co ale pravděpodobně boduje vždy a na všech frontách – a co bodovalo rovněž u členů České filmové a televizní akademie, která udělila Českého lva za Nejlepší dokumentární film minulého roku Šmejdům Silvie Dimákové – je právě téma toho kterého filmového počinu.

A je to právě také téma dokumentu Show!, kterému se kritici ve svých textech věnují zdaleka nejvíce. Méně se zaobírají jeho formálním zpracováním, hodnocením výstavby filmu a způsobů, jakými byl či mohl být natočen. A jen výjimečně se dostanou k širšímu kontextuálnímu uvažování.

Show! jako dekonstrukce showmanství

Bláhovec ve svém, lehce přes hodinu trvajícím, filmu vybírá z množství natočeného materiálu, který získal z více než ročního pozorování dívčí skupiny 5Angels. Ta sestává z pěti dívek v rozmezí mezi 11 až 13 lety (v době natáčení). Za touto skupinou, možná by se dalo říci spíše projektem, stojí manažer a podnikatel Michal Mertl, který skupinu 5Angels založil v roce 2009. Jedinou její stabilní členkou je již od počátku jeho dcera Nikola, kterou on sám odmalička vychovává k působení ve vodách šoubyznysu. Bláhovec ve filmu sleduje 5Angels v zákulisí při společných vystoupeních s dalšími „hvězdami“ šoubyznysu (Karel Gott, Michal David, Monika Absolonová, Dara Rolins atd.), před dětským publikem na koncertech i při soukromých narozeninových oslavách teenagerů, kam byly dívky jako zábavný doprovodný program „objednány“. Ze zákulisí pozoruje i nacvičování dětského muzikálu ze školního prostředí (v produkci Michala Davida s režisérem Filipem Renčem), do něhož byly dívky z 5Angels jako hlavní hvězdy obsazeny, účastní se promo focení i neustálého kibicování dívek manažerem Mertlem. Tyto scény pak prokládá rozhovory s některými z rodičů pětice dívek, nejvíce se pak věnuje vztahu manažera skupiny Mertla a jeho dcery – členky skupiny.

Popisu různých okamžiků z filmu i jeho námětu jako celku se pak více či méně věnuje každá recenze a na nich se také většinou zakládá hodnocení filmu. Jana Podskalská například vnímá Show! jako pozoruhodnou „výpověď o sebestřednosti a budování slávy i byznysu na úkor druhých, jež přesahuje hranice běžného portrétu,“ která ale zároveň „v podtextu varuje před ošidností modelů používaných v showbyznysu a devastujících přirozenost teenagerů, jimž komerční produkty typu 5Angels berou předčasně dětství i nevinnost.“

Pozornost se u kritiků přirozeně stáčí ke dvěma výrazným tématům filmu – jednak k osobnostem dívek, které jsou svým manažerem i profesním zákulisím již v tak mladém věku deformovány k předobrazu trvalého a masového úspěchu, a jednak k osobě samotného manažera (případně jeho vztahu s vlastní dcerou) a hodnocení jeho charakteru. Podle Františka Fuky výsledný účinek filmu vyplývá právě z nezkušenosti manažera-otce Mertla, který natáčení vnímal spíše jako možnost dalšího PR: „Zábavnost (pokud to tak můžeme nazvat) spočívá v tom, že nahlédneme do zákulisí byznysu, do kterého bychom se jinak mohli podívat jen velmi, velmi těžko, protože většina ostatních podobných producentů má dost soudnosti na to, aby věděli, že si nezávislého filmaře nikdy nesmějí takto ,pustit k tělu‘.“

Také Mirka Spáčilová si všímá rozporů při kombinaci rolí rodiče a manažera Michala Mertla: „Vůbec nejsilnější linii tvoří rozklížený vztah mezi šéfem skupiny a jeho dcerou, shrnutý v její tiché prosbě ,Buď chvíli táta‘.“ Bláhovec dle Spáčilové svá studia končí „výjimečným dokumentem“, který těží především z atraktivity tématu a natočeného materiálu. A přestože „by místy potřeboval dramaturgicky či časově urovnat, nicméně natočil film, v němž se zábavnost láme do smutku a jehož vzácným darem je zdrženlivost.“

Show!

Pro Kamila Filu je Show! „dekonstrukcí showmanství a hvězdnosti“, kde „nejpříznačněji působí malá sebereflexe aktérů“. Ve zdánlivě odlehčeném konstatování pak upozorňuje na osobu manažera nikoli jen z hlediska kontroverzního budování podnikatelského záměru a pokřiveného vztahu k vlastní dceři, ale přemýšlí nad jeho osobou v jistých až psychologických konotacích: „U některých citlivějších diváků se možná navíc zapne i jejich „gaydar“ s podezřením, že zkrátka žádný dospělý „normální“ muž nemůže řešit to, co si mají dívky oblékat a jak se za každé okolnosti správně tvářit – nejde tu už jen o běžné projektování rodičovských ambicí do dětí, ale nahrává se tu i hypotéze, že si zde tatínek řeší něco víc; nad rámec profesionálních povinností.“ Tuto poznámku je ale nutno chápat spíše ve smyslu obvyklého Filova balancování na pomezí vážně míněných analytických komentářů, které ovšem zároveň záměrně koření umírněnými dávkami ironie.

Recenzent ze serveru totalfilm.cz skrývající se pod značkou -MS-, stejně jako mnozí ostatní, nezapomene zmínit, že již samo téma je „velmi nosné a atraktivní“, a dále se opět věnuje především postavě manažera Mertla. Uznává sice, že „Mertl jistě není zlý člověk,“ je si ale zároveň vědom toho, že „mnoho diváků bude mít po zhlédnutí filmu pocit, že by asi měl dostat nakládačku. Minimálně z výchovných důvodů, [i když] to, jakým způsobem „menežuje“, je vlastně v pořádku.“ Právě jakoby směrem k Mertlovi pak na závěr svého hodnocení klade několik otevřených otázek: „Do jaké míry je toto všechno jen neškodná zábava pro dospívající zpěvácký potěr? Kde nastává hranice škodlivosti s trvalými následky na psychice dotčených dívek? Bude hlavní aktér po zhlédnutí filmu schopen alespoň částečné sebereflexe?“

Také Daniel Storch ve své reflexi snímku pochválí „silné a mocné“ téma a rozebírá postavu manažera. Naoko až skoro nechce věřit, že „je pozoruhodný debut […] Bohdana Bláhovce skutečně dokument, jeden by klidně a bez vrásek přijal Show! jako odvážný celovečerák. […] Jenže Show! skutečně je dokument, a to dává tomuto snímku vrstvu natolik hrubou a drsnou, že skoro rozdírá kůži a negativní emoce v její přítomnosti doslova vřou.“ K osobě manažera skupiny doplňuje, že to přinejmenším zpočátku se svým záměrem asi myslel dobře, ovšem jen do té doby „než ho semlela nutnost vydělávat peníze,“ čímž „celá tahle mašinérie s andílky, co nosí rovnátka, překročila mez, za kterou je hodně nestabilní půda.“ I díky tématu pak dokument zařazuje mezi ty, které „dokážou zcela pohltit především svým obsahem a vyvolávají v prstech mravenčení aktivismu.“

Mezi smíchem a zděšením

Textem, který se dostává nad rámec „pouhého“ hodnocení obsahu a všímá si například tragikomičnosti jednotlivých momentů i filmu jako celku, je recenze Marie Dostálové.
Pro Dostálovou je film zároveň „zábavný i trochu děsivý“. Pro diváka „neustálé peskování a poučování dívek není vůbec příjemné sledovat,“ což režisér umně vybalancoval tím, že „z mnoha hodin materiálu vybral scény, které mají spíše humorný charakter.“

Na přítomnost tragikomických momentů, které vyvolávají úsměv, jenž vzápětí tuhne, upozorňuje i Pavlína Nouzová: „Pořád ale obsahuje mnoho výrazných momentů, kdy nechybí hořkost, trapnost ani humor – případně vše najednou, jako třeba v momentu, kdy dívky, jindy nucené sportovat, protože sádelnice přece nikdo nechce, vzpomínají na výlet do Terezína a nápis Arbeit macht frei.“

Podobně se podle Jindřicha Landy film „mnohdy zvrhává v komedii a záchvaty smíchu a nevěřícné kroucení hlavou nad absurdními a nesmyslnými výjevy nejsou žádnou výjimkou.“

Show!

Lepší než Klusák a Remunda

Jen málokterý recenzent se ovšem blíže dostane k samotné formě, kterou Bláhovec pro svůj film zvolil (až na drobné výjimky v druhé polovině snímku jde v zásadně o observační modus) a ještě méně z nich se zvoleným formálním uchopením ve svých textech polemizuje. Nutno přiznat, že právě tyto polemiky stran užitých stylistických a vyprávěcích postupů a případného navrhování jiných možností bývají často nejpronikavější v rámci hodnocení a posouzení možností tohoto konkrétního snímku. Svědčí zároveň o tom, že se pisatelé těchto textů hlouběji zamysleli nad strukturou dokumentu Show! a nenechali se „pohltit“ pouze samotným – ač dostatečně pozoruhodným a kontroverzním – tématem.

O tom, jak je film natočen, případně jak by natočen být mohl, přemítá třeba Kamil Fila: „Režisér Bohdan Bláhovec mohl snímek klidně pojmout jako apriorní polemiku a vytvořit obraz nelidského drilu raně náctiletých holek. […] Na pilu šlo tlačit hodně, vlastně i lehounké přitlačení navíc by už stačilo k dostatečně démonické podívané. Show! ale využívá spíše možnosti být tichým pozorovatelem, kterému aktéři důvěřují. Nejde o hon na senzaci, ale prosté sledování v obyčejných situacích, vlastně většinou předtím, než nějaká show vůbec nastane.“ Podle Fily se Bláhovec mohl pokusit „ dotyčné dívky víc vyzpovídat a nefiltrovat vše jen přes onoho tatínka-manažera,“ a usilovat o to, „aby do děje zapojil například i jeho manželku, případně se zaměřil také na fanynky kapely.“ Vzápětí ale uznává, že více investigativní poloha by rušila dojem „děláme o vás neutrální portrét,“ a ohrozila by tak přístup tvůrců ke skupině.

Většina kritiků se ke zvolené metodě vyjadřuje nanejvýše jednou dvěma větami, pokud už vůbec, a činí tak veskrze pouze popisně. Například Jana Podskalská píše: „Cenné je, že Bláhovec nehodnotí, nemoralizuje. Je nestranným, nicméně nekompromisním pozorovatelem, je s kamerou všude.“  Recenzent stránek totalfilm.cz skrývající se pod zkratkou -MS- zase uvádí: „Bláhovec zvolil čistou pozorovací metodu. Aktéry nedramaturgoval, a vznikl tak autentický záznam jednoho roku života 5Angels.“ A obdobně stručně hodnotí režisérovu metodu Štefan Titka: „Valná část filmu je takřka striktně čistě observační. […] Tvůrce realitu zpoza kamery zkrátka nijak nenarušuje. Popisovaný model film opouští jedině ve chvíli, kdy nabízí pohledy do zpěvaččiných rodin. Jenom tady si Bláhovec dovolí ‚režírované‘ detaily tváří hledících do kamery.“

Oproti tomu Markéta Jindřichová právě na komentářích ke zvolené formální metodě svůj text z větší části staví. Díky tomu si třeba všímá dvou plánů filmu – jednak dlouhodobého časového rámce vymezeného dvěma titulky, jednak každodennosti, která odhaluje, že každý má vždy více tváří. Dobře si ale uvědomuje, že „ani observační metoda není úplně nestranná“ a že volbou, které záběry, kdy a v jaké kombinaci se rozhodne nabídnout, „Bláhovec modifikuje divácké vnímání manažera a bizarnosti celého jeho podniku. To je patrné především v momentech, kdy rodiče některých dívek hovoří o mizivých výdělcích svých ratolestí a jejich výpovědi jsou prostříhávány záběry Mertlovy honosné vily.“ Dále přiznává, že „dokument Show! je sice vizuálně konvenční, ale má skvělý střih, a hlavně dramaturgii, (…) z celkové skladby filmu je zjevný cit pro výstavbu příběhu a tématu a prezentování zamýšlené pointy.“ Na základě toho si recenzentka povšimla důležité práce s rytmem, který ve výsledku také může tvořit významy: „Zároveň se spolu s eskalující absurditou a odhalováním druhé tváře manažera zrychluje střih, což dodává celému vyznění snímku příjemně svižný rytmus.“

Díky úvahám o zvolené metodě i úrovni technického zpracování se Marie Dostálová pro změnu dostává k zařazení Bláhovce mezi aktuální proudy české i celosvětové dokumentaristické tvorby: „Technicky je Bohdanův celovečerní debut na vynikající úrovni. V kvalitě ozvučení, kamery a střihu dokonce předčí zkušenější duo Klusák a Remunda. Od těch se však liší svým nekonfliktním přístupem, a dění se mu tak lépe organizovalo a režírovalo. Extrémním kontrastem k Bláhovcovi by pak byl demagogický přístup amerického dokumentaristy Michaela Moorea.“ Že zvolená metoda a „pouze“ hodinová délka nemusí být vždy jen k užitku věci, si pak všímá v několika poznámkách v závěru textu, kdy na ni některé „neskutečně vyznívající situace však i přes vtipnou absurditu působí časem monotónně. […] Dokument také sráží, že nenabízí žádný vnitřní příběh – podrobněji nesledujeme ani manažera a ani žádnou z 5Angels, ale dění celkově. Vedlejší linie ohledně chystaného muzikálu postrádá zásadní informace […], takže ve výsledku je krátká stopáž spíše na škodu.“ V souvislosti s danou stopáží se pak Bláhovcovi údajně také „příliš nepodařilo proniknout do dívčího světa,“ kdy „legitimním nedostatkem dokumentu […] zůstává to, že děvčata se příliš nedostávají ke slovu,“ případně že „vzájemné vztahy jsou jen naťuknuty podobně jako nesouhlas rodičů s Mertlovým chováním.“

Dvojici současných dokumentaristických stálic, Víta Klusáka a Filipa Remundu, v souvislosti s Bohdanem Bláhovcem zmiňuje i Pavlína Nouzová. Dává jej s nimi ale do kontrastu, právě co se týče zvolené metody natáčení. Zatímco prvně jmenovaní nejčastěji při své práci používají takový postoj, který k tématu „přistupuje výrazně investigativně a nebojí se zapojit názor samotných autorů,“ Bláhovcova „objektivní“ observační metoda s minimem komentářů značí přístup „přesně opačný“. Tato metoda je pak podle Nouzové ve výsledku u Show! dvousečná. „Na jednu stranu [...] filmu perfektně padne, a to když cílí na ústředního hrdinu, manažera 5Angels a otce jedné ze zpěvaček. V jeho případě komentář skutečně není potřeba.“ Na druhou stranu zde autorce paradoxně citelně chybí větší množství tzv. „mluvících hlav“. „Jen je škoda, že se autor nerozhodl pro osobnější rovinu, kdy by nepřinesl jen obraz o showbyznysu a jeho pozlátku, ale také sondu do duše dívek s nejasným pohledem na svět. Možná by mu takový film nikdy neprošel […], možná takovou metodu předem odmítl. […] Přitom by nebylo potřeba nějak složitě zpovídat pětici dívek. Stačily by klusákovské otázky, kterými je tento dokumentarista známý.“

Show!

Kritika neoliberalismu

Z rétoriky doposud uvedených textů se vyčleňuje kritika slovenského autora Michala Škamly, která vyšla v únorovém Cinepuru. Škamla dokumentu přiznává diváckou přístupnost i lákavou kontroverzní tematiku, nechce jej ale kvůli tomu jednoduše odsoudit jako pouhý film poplatný publiku. „Dokument o ‚ceste za úspechom‘ detskej hudobnej skupiny 5Angels je naopak príliš mnohovýznamnou a nejednoznačnou sondou do vôd showbiznisu, ktorá sa postupne vykryštalizuje v pálčivú reflexiu krízu rodičovstva a morálnych hodnôt súčasnej spoločnosti.“ K analýze filmu nepřistupuje ani tak pomocí slova „show“, jako spíše pomocí slova „byznys“, díky čemuž chování manažera skupiny demaskuje jako čistý konstrukt, čirý podnikatelský plán vycházející ze současného celospolečenského ekonomického smýšlení. Vztah Mertla k Nikole pak zákonitě připomíná více vztah manažera k zaměstnankyni než otce k dceři, a tak zůstává otázkou, nakolik si sám podnikatel kompenzuje nějaké vlastní úchylky či nedostatky a nakolik je pouze posedlý svou chorobnou cílevědomostí. „Jeho chovanie tak vlastne presne odpovedá súčasnému neoliberalistickému modelu kapitalistického života, v ktorom honba za úspechom víťazí nad rodinou a morálnymi hodnotami. Osoba Michala Mertla napokon funguje ako personifikácia určitého typu ‚vrcholového‘ vykorisťujúceho podnikateľa. Je ľahké si predstaviť, že rovnako desivo, ak nie ešte desivejšie by film pôsobil, keby bol portrétom riaditeľa nejakej korporácie. […] Na obhajobu Mertla však [Bláhovec] zdôrazňuje, že v skutočnosti nie je až takým diktátorom, ako sa z dokumentu javí. Len vo svojej naivnej predstave bezplatného PR pred kamerou zámerne mierne prehrával,“ píše Škamla.

A show jede dál

Vzhledem k tomu, že poslední zmíněný text vyšel až o několik měsíců později než většina ostatních kritik, nabízí i poměrně zajímavou informaci o aktuálním vývoji dění kolem skupiny 5Angels. To už ve filmu samotném být obsaženo samozřejmě nemůže, respektive je to dost možná právě důsledek událostí, které nastartovala veřejná premiéra dokumentu Show! Právě tehdejší manažer 5Angels Michal Mertl se přitom pokoušel zabránit Bláhovcovu snímku ve vstupu do kinodistribuce.

„Aktuálne sú 5Angels na turné po Británii ako predkapela známeho boybandu Union J. Pri tejto príležitosti oznámili zmenu manažéra za skúseného Romana Rouna. Tým na povrch vyvstáva otázka, či za ňu môže dokumentárny film Bohdana Bláhovca. Otvoril Mertlovi oči a prinútil ho k sebareflexii, alebo bol naopak katalyzátorom, ktorý mu umožnil stať sa ešte rafinovanejším a profesionálnejším predajcom svojho produktu? Divák je tak postavený pred ešte komplexnejšiu úvahu nad otázkou: vedie snaha o kritiku zavedeného kapitalistického systému k pozitívnej zmene, alebo ho len paradoxne posilňuje?“

Ať už tak či onak, bude jistě nejen pro Bohdana Bláhovce zajímavé sledovat další dlouhodobější dění kolem dívčí skupiny 5Angels, ačkoliv je takřka stoprocentně jisté, že podobnou svobodu při portrétování tohoto projektu už nikdy žádný dokumentarista nedostane. I o to je pak hodnota doposud zaznamenaného materiálu cennější.

Show! - trailer


Recenze a kritiky použité v textu

(seřazeno podle okamžiku výskytu v textu)

Podnikavý tatínek s dívčím zvěřincem / respekt.ihned.cz / Kamil Fila

Pozoruhodný dokument Show! Andílci s ďáblem v čele / denik.cz / Jana Podskalská

Recenze: Show! - 80% / fffilm.name / František Fuka

Recenze: Show školaček prodaných Michalu Davidovi / kultura.idnes.cz / Mirka Spáčilová

Recenze | Show! děvčátek s písničkou o jogurtech a producentovi, co zapomněl být tatínkem / totalfilm.cz / -MS-

Show!: Americký sen ve spreji / kulturissimo.cz / Daniel Storch

Show! – jak se v Česku dělá dívčí skupina / moviescreen.cz / Marie Dostálová

Recenze: Show! Český dokument ukazuje děsivý showbyznys i Michala Davida / topzine.cz / Pavlína Nouzová

Show! aneb děti jako zboží / studentpoint.cz / Jindřich Landa

Recenze: Show! - děti jsou malý lidi / filmserver.cz / Markéta Jindřichová

Show! / Rodina ako biznis / cinepur.cz / Michal Škamla