Zažíváme dystopii už dnes?

Bývalý rockový muzikant Frédérick Cousseau tentokrát na Ji.hlavě uvede svůj snímek NU, poetickou dokumentární dystopii koncipovanou jako osobní korespondenci mezi ženou-přírodou a posledním žijícím mužem. Skrze obrazy přírodních scenérií a vylidněných výdobytků civilizace se ptá – zažíváme dystopii už dnes? 

NU je velmi neobvyklý název. K čemu se vztahuje?
Význam názvu může být interpretován různě. Vztahuje se k člověku? K přírodě? K přírodě bez člověka? K člověku bez přírody? Zároveň také velmi konkrétně reprezentuje obrovskou křehkost, nejistotu, která se týká přírody a tím pádem také člověka. Všimněte si, že přírodu klademe do popředí, protože bez ní by člověk zmizel. A přitom ji zjevně stále ještě nepochopil. Tento krátký, ze dvou písmen sestávající název má silný význam a hodí se k filmu.

Váš film není koncipován jako klasický dokument, ale spíše jako esejistická disputace mezi dvěma nejzákladnějšími archetypy – Člověkem a Přírodou. Jistě proto potřeboval značnou scenáristickou přípravu. Jakým způsobem probíhalo psaní poetizovaných dialogů, které ve filmu zaznívají? Psal jste je sám?
Prvním krokem při psaní filmu bylo sepsání dialogu mezi Člověkem a Přírodou. Nechtěli jsme primárně napsat poetický text. Byl to spíše dialog mezi dvěma milenci. Konec lásky. Nejprve byl text docela dlouhý. Jak práce na filmu pokračovaly, hodně jsme scénář redukovali. Film jsme vytvářeli tři roky, chtěli jsme si dát na čas. Protože je to také v určitém smyslu právě film o čase. O čase přírody, o čase člověka. Člověk bohužel dokázal vtisknout svůj čas přírodě a modifikoval ji, což je něco velice nebezpečného. Chtěl získat nad přírodou kontrolu. Problém je v tom, že člověk teď kontrolu ztratil. Práce na filmu byla vzrušující, protože jsme vůbec nevěděli, jak bude vypadat, až jej dokončíme. Mysleli jsme si, že bude určitě blízko žánru filmové eseje, což je vlastně hrozně vágní. Nás to ale nijak netrápilo. Při produkci vlastních filmů máte velkou svobodu. A tato svoboda byla pro NU dokonalá.

Film je rytmizován střídáním perspektiv, respektive promluv dvou zmíněných archetypů. Měl jste od začátku vytvořený koncept jednotlivých segmentů, jejich posloupnost? Nebo výsledek, který diváci uvidí, vznikal spíše ve střižně?
Konstrukce filmu byla velmi riskantní, se vším, co takový risk může přinést – včetně mnoha objevů a překvapení. Neměli jsme jasný koncept. Film byl tvořen jako dialog mezi Přírodou a Člověkem. Pak jsme šli poprvé v zimě točit. Začali jsme stříhat první záběry, což pak ovlivnilo přepisování textu. Pak jsme zase točili na jaře, načež jsme dokončili montáž a přepsali podle toho text. A zase jsme odjeli točit. Spoustu věcí jsme vyškrtali, celý proces byl velmi kreativní. Nahráli jsme hlasy – které jsou naše – a zkoušeli jsme je kombinovat s obrazem. Práce se střihem byla samozřejmě velice důležitá.

Kromě specifického způsobu narativní stavby má snímek zároveň i žánrový základ v postapokalyptické, popřípadě dystopické tradici. Čerpal jste při tvorbě NU z nějakých konkrétních děl nebo autorů, kteří se k tomuto žánru vztahují?
Myšlenka apokalypsy, konce světa, nezadržitelného kolapsu civilizace, není nová. Existuje spousta knih a filmů na dané téma. My jsme se ale neinspirovali konkrétními díly, spíše realitou. Přesněji věcmi, které momentálně cítíme. Zažíváme dystopii už dnes? Naše předtuchy představované ve fiktivních dílech se dějí v realitě. Což je úžasné. Jde o věci, které uvnitř silně pociťujeme. Zvířata mají instinkt, díky kterému vycítí, že konec je blízko. Možná jsme se jim začali trochu podobat. Natočit tento film byla možná cesta, jak přijmout tento neuvěřitelný fakt – kolizi fikce a reality v našem světě. Naším cílem také bylo pracovat s přírodou, jejími materiály, světlem, barvami. Bylo velice poučné sledovat ji se zvýšenou pozorností. Příroda se o nás ale příliš nezajímá, ani když jí při svém úpadku způsobujeme utrpení. Příroda se zotaví, jako vždycky, ať už s člověkem, nebo bez něj. Možná jsme jí prostě chtěli vzdát hold, poděkovat za její krásu a tajuplnost. Protože v důsledku jsme její součástí, na což až příliš často zapomínáme.

Pro postapokalyptický žánr je jedním z klíčových prvků prostředí, ve kterém se odehrává. Na jakých lokacích se film NU natáčel a podle čeho jste tyto lokace volili?
Hodně jsme točili ve Vogézách (region na východu Francie, pozn. red.), v různých ročních obdobích. Tento region má spoustu výhod: je zde velká diverzita krajiny a také spousta divoké přírody. Je vzrušující natáčet přírodu, i když je to někdy náročné, protože příroda je velice náladová. Musíte být velmi trpěliví, vstávat hodně brzy. Světlo se může velmi rychle změnit. Příroda nás neustále překvapuje. Moře jsme natáčeli v Normandii, ve filmu je také ukrajinská krajina, která pochází z jednoho z našich jiných filmů, stejně jako záběry pořízené ve Spojených státech. Hledali jsme spektrum obrazů, které by reflektovaly náš svět. A které by samozřejmě fungovaly dohromady.

Jak jsem naznačil už dříve, osobně váš snímek vnímám především jako poetickou filmovou esej. V čem z vašeho tvůrčího hlediska vidíte výhody a v čem naopak úskalí takového formátu?
Když začínáte pracovat na filmu, který je tak mimo klasický formát, jako filmová esej, moc si takové otázky nekladete. Jinak byste přišel prakticky jen na nevýhody a možná na několik málo výhod. Ale v případě NU to bylo vzrušující dobrodružství, které nadále pokračuje. Příroda totiž stále ještě neřekla své poslední slovo…