DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Zásadní film a kniha / čast 1

Anketa

Zásadní film a kniha / čast 1

19. 12. 2016
Výroční anketa: Kniha & Film

Opět jsme se v posledním čísle dok.revue zeptali tvůrců, producentů, teoretiků, historiků, pedagogů i dalších osobností českého a slovenského dokumentárního světa na pro ně zásadní dokument a knihu, se kterými se v uplynulém roce setkali. Nesestavujeme jeden z dalších žebříčků toho „nej“, nýbrž nás zajímají myšlenkové toky a kontexty, které formují současnou dokumentární produkci a její vnímání nejen odbornou společností, jak ostatně napovídá poněkud osobní formulace anketních otázek.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

 

Jiří Anger, filmový publicista

1/ Největší radost mi udělal snímek, který byl víceméně sázkou na jistotu – Into the Inferno Wernera Herzoga. Maniakální německý režisér si vybral téma, na němž mohl zvláště efektivně uplatnit své odvěké tvůrčí obsese. Výprava po aktivních sopkách v Indonésii, Islandu, Etiopii či Severní Koreji vyjevuje nebezpečnou, ohromující tvář přírody, která nejen fascinuje, ale zároveň nutí nahlédnout pomíjivost všech věcí. Jak je pro Herzoga typické, romantická posedlost temnou přírodou se zde přirozeně pojí s vášní vědeckou. Nejde jen o fakt, že na snímku spolupracoval vulkanolog Clive Oppenheimer – podnětné je zejména antropologické zkoumání rozličných funkcí mýtů a rituálů spjatých se sopkami, sahajících od posvátného uctívání až po utvrzování politické propagandy. Stavět na vrchol dílo protřelého klasika je možná trochu konzervativní, ale souhra vyzkoušených, a přitom stále adaptibilních postupů a motivů zde působí natolik přesvědčivě, že zkrátka nemohu jinak.

2/ Událostí roku bylo pro mě v tomto ohledu vydání překladů tří zásadních próz Georgese Perece, jednoho z nejvýznamnějších francouzských literárních experimentátorů 20. století. Zasáhl mě především román Muž, který spí (Un homme qui dort, 1967), na který jsem se těšil už jen proto, že podle něj v roce 1974 vznikl vynikající a u nás žel téměř neznámý stejnojmenný film. Důsledně naplňovaná minimalistická forma, která nesnesitelné opakování, mrtvolnou nehybnost a záměrně přehnanou popisnost povyšuje na estetický princip, prosazuje stále rezonantní varování před (ne)životem v izolaci, jdoucí daleko nad horizont povrchních pop-existenciálních vyprávěnek.
 

Kamila Boháčková, filmová publicistka

1/ Nejvíce mi tento rok utkvěla dokumentární esej chilského tvůrce Patricia Guzmána Touha po světle (2010), kterou jsem viděla na letošním MFDF Ji.hlava. Málokdy jsem viděla film, v němž by ústřední myšlenka byla tak odvážná a zároveň krásná. Touha po světle přirozeně spojuje filozofii s poezií a zároveň je pevně ukotvena v prostoru i čase. Guzmán ve své eseji přirovnává hledání pozůstatků těl obětí Pinochetova režimu v poušti Atacama k pozorování (vždy minulé) hvězdné oblohy tamním obřím teleskopem. Úvaha o tom, že vesmír jsme my sami a že „kdo má v sobě minulost, žije v přítomnosti, a kdo ji nemá, nežije nikde.“

2/ Nejpodstatnější? Léto v Baden-Badenu od Leonida Cypkina v překladu mého muže Jakuba Šedivého. Román o vnitřních běsech F. M. Dostojevského je především mnohovrstevnatou knihou o lásce. O lásce k Dostojevskému i o lásce k literatuře. Je to kniha, která plyne v uhrančivém tempu jako dlouhá cesta vlakem po Rusku nejen minulém.
 

Tomáš Bojar, dokumentarista

1/ Gianfranco Rosi – Fuocoammare: Požár na moři. Vzácný film. Tichý, nepatetický, neinvazivní. Na rozdíl od řady jiných tvůrců, kteří se v souvislosti s uprchlickou krizí chopili své příležitosti, nemá Rosi potřebu cokoliv idealizovat, nevytěsňuje mimo horizont to, co se neslučuje s jeho ideologickými východisky, nehraje na city. Namísto toho prostě jen ukazuje svět ve vší jeho složitosti. Dělá to neokázale, subtilně, ale o to účinněji. Takto nějak by měla vypadat humanistická kinematografie hodná toho jména. O uměleckých kvalitách vůbec nemluvím: s tak ukázněnou a přesnou filmovou řečí se rozhodně nesetkáváme každý den.

2/ Eric Voegelin – Politická náboženství. Kniha, kterou je dobré číst, nemáme-li pro všechna nebezpečí, která se na nás dnes údajně valí, zapomenout na velké nebezpečí, jež má Západ zapsané někde hluboko ve svém genetickém kódu. S tím, jak se Bůh na Západě postupně stával neviditelným, přirozená lidská potřeba „zbožštění“ příliš neslábla, jen si prostě hledala náhradní formy. Záhy se ukázalo, že když je tradiční „posvátno“ vyhnáno ven dveřmi, vrací se leckdy v o dost nebezpečnějších podobách zpátky dovnitř oknem. Voegelin to díky šíři a hloubce svého vzdělání i díky mimořádné schopnosti jít pod povrch věcí ukazuje velmi pregnantně.
 

Tereza Brdečková, scenáristka a spisovatelka

1/ Jednoznačně Fuocoammare: Požár na moři, vítěz letošního Berlinale od Gianfranca Rosiho. Ukazuje, že uprchlická krize vypadá z každého místa jinak. Lidé z Lampedusy se nestarají o to, co bude s uprchlíky na moři dál. Zachraňují se tam životy a z pohledu režiséra je to samozřejmý morální apel v každém normálním člověku. Ve chvíli, kdy nikdo Itálii nepomůže s dalšími kroky a Evropě to podráží nohy, je to opravdu nejdůležitější film roku.

2/ Gary B. Cohen, Němci v Praze 1861–1914. Autor, univerzitní profesor, má sice Němce ve střední a východní Evropě jako hlavní životní téma, ovšem nikdy v těchto končinách nežil a nemá k nim osobní vztah. Tím pádem se dostává daleko za hranice ideologických pohledů na věc a předkládá zajímavá  fakta, o nichž většina z nás nic netuší – třeba o sepětí pražských Židů a Němců – jako kroky z nutnosti v době národního obrození nebo o zvláštnostech pražského národnostního soužití.
 

Jan Bušta, režisér, scenárista, dramaturg a kritik

1/ „Nejpodstatnější“ ve smyslu zážitek byl film, který jsem si v hlavě nadopované antibiotiky nastříhal při sledování „přímého přenosu“ z amerických prezidentských voleb na několika mediálních kanálech najednou. Nejhalucinogennější zapping roku!

„Nejpodstatnější“ ve smyslu setkání bylo (pro mě coby porotce) několik neoceněných filmů z České radosti: 1) Do zbraně (Barbora Chalupová, 2016), protože je to stylově „tady a teď“ a navíc od zatraceně-divoký-baby, která se nebojí jít do toho po hlavě; 2) Výchova k válce  (Adéla Komrzý, 2016), protože studie nechtěného humoru, Jmenuji se Hladový Bizon (Pavel Jurda, 2016), protože pohled jako story, a Návod k použití Jiřího Koláře (Roman Štětina, Miroslav Buriánek, 2016), protože fyzikální měření tvorby + Samozřejmě ty dva oceněné! >)

„Nejpodstatnější“ ve smyslu inspirace je a bude videoklip Johna Hillcoata pro píseň The Spoils (2016) od Massive Attack a Hope Sandoval. Mizející krásná tvář jako důvod přechodu mezi digitálem a filmovým materiálem. Minimalistický dokument o všem podstatném. (Nebo alespoň o většině z toho! >)

2/ Komiksová série Transmetropolitan (BBart + Crew, 2009–2014) Warrena Ellise a Daricka Robertsona – napůl brak, napůl investigativní gonzo žurnalistika z budoucnosti. Povzdech: škoda, že český „autorský dokument“ (resp. odnož, kde tvůrci lezou před kameru) stále postrádá svého Spidera Jerusalema (se střevním trhačem v ruce).

Doporučuji paralelní čtení Huntingtonova Střetu civilizací (Rybka Publishers, 1996) a jeho kritiky v Todorovově Strachu z barbarů (Paseka, 2011) v ultimativním kombu s ekologickou sci-fi sondou na novou planetu jménem Zeemě (Paseka, 2012) Billa McKibbena, která se bohužel odehrává ve stále minulejší současnosti.
 

Ivo Bystřičan, dokumentarista

1/ Loftur Gudmundson: Island v pohyblivých obrazech (1925). Díky tomuto němému filmu – k němuž za plátnem hrál kolega Vít Janeček na piano – jsem poprvé viděl islandský sport zvaný glíma. Dva zápasníci jsou oděni toliko ve tři kožené pásky kolem nohou a pasu. Různými chvaty se snaží protivníka dostat trhy, zvedáním, taháním za ty pásky k zemi. Blízkost protivníků paradoxně nemůže být větší, stávají se téměř jedním tělem. Kdysi na Islandu prý zápas mezi mužem a ženou trval několik dní a skončil nerozhodně.

2/ Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky (2015). Projížděl jsem čerstvě zasněženou krajinou z postprůmyslového Chersonu do Oděsy, v ruce tuhle knihu rozhovorů, příběhů, kuchyňských hovorů a zamyšlení nejrůznějších typů lidí, kteří dohromady byli Sovětským svazem. Dokumentární román se noří do nesčetných vrstev lidské zkušenosti skrze tuto hutnou orální historii a odhaluje ostře kontrastní osudy, deziluze z nenaplnění kolektivních snů a postupný zánik kategorie společenského na pozadí tragédie dvou po sobě jdoucích státních zřízení, z nichž ani jedno nepřineslo prostor pro smysluplnou existenci – a krvavou tlačenku vystřídal salám.
 

David Čálek, kameraman, režisér, dokumentarista

1/ Určitě to byl film Kartel Land, uvedený na festivalu Jeden svět 2016. Takové dokumenty s takovými rozpočty by se tu měly točit. Myslím, že se krčíme zbytečně při zemi. Kdo málo žádá, málo dostane.

2/ Kniha Rozbitá od Cathy Glass o zneužívané osmileté dívce a My zvířata od Justina Torrese o partě naprosto nezvladatelných kluků. Oboje se stalo inspirací k mému nyní připravovanému filmu.
 

Lucie Česálková, filmová historička

1/ Jeden nejpodstatnější z řady podstatných obtížně určit, neboť mne v uplynulém roce zaujalo množství dokumentárních filmů a každý z docela odlišných důvodů. Ze všech bych ale vyzdvihla film Europe, she loves Jana Gassmanna, který mne dokonale vtáhl blízkostí a intenzitou intimity, skrze niž se současně vyjadřuje k zásadním problémům současné ekonomické a sociální situace v Evropě. Z nových dokumentárních formátů mne zaujal interaktivní projekt Deprogrammed pokoušející se skrze ponor do mentality lidí obracejících se k různým extrémním skupinám upozornit na mechanismy indoktrinace.

2/ Z fikce mne jednoznačně nadchla próza Saši Stanišiće Noc před oslavou, vrstevnatý román psaný lakonickým stylem, a přece plný silných obrazů. Knihu zvláštních věcí Michela Fabera, označovanou mnohými za událost sezóny, mám rozečtenou, a trčí mi z ní trochu moc onen základní koncept, byť je to koncept silný. Nově o českých dějinách jsem mohla přemýšlet díky knize Víta Smetany Ani vojna, ani mír.
 

Ivan David, filmový advokát a právník

1/ Pravděpodobně nejzajímavější dokumentární film, který jsem letos viděl, byl snímek Heleny Všetečkové Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí. Tomu filmu se dá vyčítat mnohé – třeba zbytečná repetitivnost některých myšlenek a motivů (a z toho pramenící poměrně úmorná délka) anebo ne zcela dotažená práce se zvukem. Nicméně autorce bezpochyby nelze upřít, že se jí metodou „dialektické“ (neřkuli přímo „vachkovské“) konfrontace názorových extrémů podařilo poměrně plasticky zachytit něco, čemu se obvykle vznosně říká duch doby – ale co při zde zachyceném bližším analytickém pohledu působí jakkoliv, jenom ne vznosně.

2/ S ohledem na události, kterých jsme v posledních měsících a letech svědky, mě letos z podobného důvodu jako film Heleny Všetečkové asi nejvíce zaujal klasický román Josepha Rotha Pochod Radeckého, ve kterém se popisuje konec jedné historické epochy a duševní pochody lidí, kteří apaticky pozorují neklamné příznaky svého vlastního zániku.