DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Sport

Sport

Sport

4. 3. 2013
Šestice premiérových snímků z programu Jednoho světa 2013 pohledem jejich tvůrců

Široké spektrum politických i společenských témat, například cenzuru a roli sociálních médií v Číně, vraždění komunistů v Indonésii, testování léků na lidech nebo český vekslácký kapitalismus, zabírá šestice snímků, které v české premiéře uvede festival Jeden svět. Co při natáčení zažili jejich tvůrci a jak o otázkách, které svými filmy kladou, přemýšlejí?      

Způsob zabíjení

Strůjci vražd s námi velmi ochotně spolupracovali a při natáčení se svými zločiny proti lidskosti dokonce vychloubali, vůbec se nezdráhali. Všechny dveře jsme měli otevřené. Členové místní policie nás doprovázeli na místa masových vražd, vrahy zdravili a žoviálně s nimi vtipkovali, podle toho, jak dobře se s nimi znali. Vojenští důstojníci dokonce poroučeli vojákům, aby drželi stranou zvědavé přihlížející, kteří rušili náš zvukový záznam. Tato bizarní situace byla druhým východiskem pro natáčení snímku Způsob zabíjení. Soustředil jsem se na otázku, co znamená žít v režimu a nechat se ovládat systémem, který čerpá svou moc z masových vražd a ještě se jimi veřejně vychloubá, aby zastrašil a umlčel ty, kteří přežili. Jde očividně o další případ naprostého selhání kolektivní imaginace.

(Joshua Oppenheimer, www.theactofkilling.com)

Mimo příbalový leták

Nejšílenější pro mě v průběhu natáčení bylo, když jsem dobrovolně poskytl svou paži jedné z postav filmu – Andymu (tehdy mladému medikovi v Abu Ghrajb, který teď trpí vážnou posttraumatickou stresovou poruchou), aby nám předvedl, jak při ošetřování mučil vězně obrovskými jehlami. Po celou dobu natáčení mi běželo hlavou, jak je bizarní, že Andy něco takového provádí pro účely filmu, a také to, že podobnou věc, ze které se nakonec stala téměř duševní porucha, dělal už mnohokrát a opakovaně pro údajné blaho své země a ve jménu svobody. Nenapadá mě žádné jiné povolání, které by vás uvádělo do stejně podivných situací jako dokumentaristika.

(Donal Mosher, www.tribecafilm.com)

High Tech Low Life

V Číně a v řadě dalších zemí včetně USA je cenzura realitou. Její míra se v jednotlivých zemích liší, s jistotou je však možné říct, že žádné vládě či mocné korporaci se nezamlouvá přílišná otevřenost. V případě Číny se může ve státem monitorovaných zprávách objevit pár „špatných“ zpráv, nikdy však nesmí zaznít kritika ústřední vlády nebo Komunistické strany Číny. Všechny informace, které by mohly ohrozit sociální stabilitu, jsou navíc účinně cenzurovány, aby nepronikly do tisku, vysílání či jiných oficiálních informačních kanálů. Na působení sociálních médií v Číně je pozoruhodné to, že pomohla předefinovat mediální krajinu a sociální povědomí, v důsledku čehož se odstupňovaný hierarchický model změnil na model vystavěný okolo jednotlivých sítí, kde se vysokou rychlostí a s velkou publicitou šíří určité typy kritických informací. V řadě případů došlo díky obrovské vlně veřejného nesouhlasu na internetu k odhalení korupce místních státních úředníků a k jejich propuštění. Protesty v sociálních médiích reagující na události, jako byla havárie vysokorychlostního vlaku Wuzhou a tisíce jiných případů naznačují, že veřejné mínění nelze vždy zcela ovládat.

(Stephen Maing, www.asiancinevision.org)

Polibek od Putina

Pocházím z Dánska, kde nám demokracii vtloukali do hlavy už od školy. Ale lidem, jako je Máša, se ohledně demokracie nikdy nedostalo žádné osvěty. Udělala třeba politickou akci s hnutím Naši a pak ji jako novinářka tutlala. Takže neviděla rozpor mezi rolí politické aktivistky a novinářky. Nedocházelo jí, že to není správné. Ale když pak potkala Olega a liberální novináře, začalo jí docházet, co vlastně dělá.

(Lise Birk Pedersen, www.indiewire.com)

Stroj, který cokoli vymaže

Filmy jsem chtěla točit už jako dítě. To rozhodnutí přišlo velmi brzo. Dokonce jsem se s kamarádkou vsadila o 100 žvýkaček, že se ze mě jednoho dne stane filmová režisérka. A ty žvýkačky, o které jsem se vsadila, byly tehdy velice drahé, takže jsem riskovala opravdu hodně! Ale vyhrála jsem. Ty žvýkačky se ale bohužel už nevyrábějí. Jako dítě jsem se dívala na klasické filmy, dokonce i uprostřed noci, když jsem to měla zakázáno, potmě v pokoji a s vypnutým zvukem. Tenhle film vznikl jako v transu na jeden zápřah v týmu zapálených filmařů. Všichni jsme balancovali mezi snem a dokonalým soustředěním. Nejtěžší bylo, že jsme na jednotlivé protagonisty měli maximálně dva až tři dny. Vždycky jsem se úplně ponořila do jejich nejosobnějších problémů a pak jsme si zase museli jít každý svou cestou. Vytvořila jsem si s nimi velmi blízký vztah a musela jsem najít způsob, jak pravdivě vyprávět jejich příběh a zároveň brát ohled na to, že promítání filmu po celém světě může mít velký dopad na jejich život. Při stříhání materiálu jsem tedy musela být velmi opatrná.

(Tinatin Gurchiani, www.indiewire.com)

Šmejdi

I když jsem tam už byla tolikrát, na poslední akci jsem se nedokázala ovládnout. Byla jsem s jedním seniorem, který už principy předváděček znal, ve vesnici Slepotice u Pardubic. Prodejce mu najednou na stůl předhodil obálku, ale senior ji odmítl se slovy „Ale já nic nechci“. V tu chvíli předváděč začal svou klasickou dehonestaci: „Pane, vy jste nevděčný, nedostanete oběd, firmě nedokážete nic dát, půjdete domů pěšky.“ Tak se senior Jaroušek rozklepal, protože dostal strach, že by se domů, do své zapadlé vesnice, nedostal. Prodejce byl spokojený, že to zabralo, a tak si dědečka vzal ještě na chodbu a já slyšela, jak tam na něj křičí. Když se vrátili, odvedl ho v sále za plentu a já měla strach, že ho začne nutit k podpisu nějaké šílené věci. Vletěla jsem tam a říkám: „Myslím si, že vaše reakce byla neadekvátní a vy toho pána přece nemůžete jen tak poslat domů pěšky.“ A prodejce odvětil: „V klidu, slečno, nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není.“ Pak mě začal oslovovat vole: „Běžte si sednout a nepleťte se do toho, vole.“ Bránila jsem se, že mě přece nemůže takhle urážet. Nato prodejce poslal Jarouška sednout, vytáhl si mě na chodbu a tam to začalo. Oni přesně vědí, jak lidi zastrašit. Naruší vám intimní zónu, z deseti centimetrů vám do obličeje křičí cokoli. Já jsem si třeba vyslechla, že jsem bezvýznamná nula, co v životě nic nedokázala. „Co si, vole, holčičko, vole, o sobě myslíš, seš nějaká hvězda, nebo co jsi sem přijela předvádět?“ Takhle do mě šil pět deset minut. Chtěla jsem se verbálně bránit, ale řval čím dál víc.

(Silvie Dymáková, www.lidovky.cz)