DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Šest let podpory nejen dokumentárního filmu

Rozhovor

Šest let podpory nejen dokumentárního filmu

25. 6. 2018 / AUTOR: Martin Svoboda
Bilancování zástupců dvou generací Rady Státního fondu kinematografie

 

Tereza Czesany Dvořáková (TD), nyní předsedkyně České asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, byla členkou Rady Státního fondu kinematografie od roku 2012, kdy fond nabyl dnešní podobu, až do roku 2015. Tehdy došlo k obměně členstva, jedním z nových příchozích byl i Přemysl Martinek (PM), jenž zastával roli předsedy Rady do dubna tohoto roku, kdy jej vystřídal Petr Vítek. Právě koncem Martinkova funkčního období se oba sešli u jednoho stolu, aby bilancovali nad posledními šesti lety českého (především) dokumentárního filmu podporovaného nově získanými prostředky. Zvládá Rada dělat smysluplná rozhodnutí? Má na to vůbec kapacitu? Jaký je stav české dokumentaristiky z pohledu těch, kteří vidí nejen realizované projekty, ale i ty, které podporu nezískají?

Vnímáte funkčnost Státního fondu kinematografie od roku 2012, kdy existuje v současné podobě, jako kontinuální, nebo v ní nacházíte výrazné zlomové body?

TD: Obecně vzato věřím, že se podařilo vytvořit základní kontinuitu. Důležité například je, že se nemění celá rada Fondu najednou, jako tomu bylo dřív, ale po částech, takže nenastávají období, kdy by se najednou uprostřed dění ocitli výlučně noví lidé, kteří by museli rychle nastavovat pravidla s různou mírou vědomí souvislostí. Plynulou obměnu vnímám jako velmi dobrý krok. Jistě se dají kritizovat jednotliví lidé a jednotlivá rozhodnutí, jako tomu bylo v případě krize ohledně vysoké podpory filmu Lída Baarová, kdy se polovina Rady od hlasování distancovala, ale pokud se nepletu, v tuto chvíli k podobným konfliktům nedochází.

PM: Kontinuita existuje přinejmenším od ustanovení devítičlenné rady, tedy od momentu, kdy se naplnila novela zákona z roku 2012. Volba této rady se uskutečnila v roce 2015 a jejími členy se stala i část členů bývalých. Posledním velkým zlomem byl pro Fond loňský rok, kdy došlo k další novelizaci zákona a statutu, jež však původní ideu Fondu opět spíše rozvíjejí, než aby ji převracely na ruby. Plynulý proces ladění není ani zdaleka u konce, vlastně až nyní zjišťujeme mnohé důsledky oné klíčové novely, u níž byla ještě Tereza, na funkčnost celého systému.

O jakých důsledcích, jež bude třeba doladit, mluvíme?

PM: Z mého pohledu se trochu přecenila pozice Rady. Plánuje krátkodobou i dlouhodobou koncepci, zodpovídá za textaci výzev, rozhoduje o všech projektech – jde o celou řadu úkonů, na jejichž plnění by potřebovala lepší zázemí v administrativním aparátu, což však limituje objemem prostředků, které na chod Fondu lze využít. I přes navýšení rozpočtu je totiž většina peněz určena pouze k podpoře kinematografie a nelze ji využít na provoz. Třeba na Slovensku existují komise, z nichž se každá věnuje svému oboru, a Rada pak rozhoduje na základě výstupů těchto komisí. U nás rozhoduje Rada všechno a ukazuje se, že toho je na ni zkrátka moc.

TD: Zákon vychází z české tradice – na tomto principu Rada fungovala i v dřívějších dobách. Je ale nutné zmínit, že spolupracuje s experty, o jejichž názory se opírá. Určitě by nemělo smysl tvrdit, že každý radní může a musí rozumět úplně všemu, a právě od toho tu experti jsou.

PM: Jenže u expertů platí druhý extrém. Posuzují pouze jednotlivé projekty a nemusejí se rozhodovat v kontextu celé výzvy. Rada pak musí mnoho doporučení odmítnout, protože na ně nemá prostředky.

Hodláte to nějak řešit, nebo se zatím u tohoto modelu zůstane?

PM: Jak padlo, tato podoba Fondu je ukotvena v ustanovujícím zákoně, takže jsou změny obtížné, a nemyslím, že k nim v následujících letech dojde. Tento zákon vznikl bez ohledu na administrační aparát a reálnou funkčnost systému. Prioritou bylo jasně definovat finanční zázemí instituce a spoluúčast státu, z níž byli všichni nadšeni. Nyní se ale musíme naučit žít se vzniklými nedostatky. Naší prioritou je racionalizovat celý proces výzev, jejichž počet po navýšení státní podpory obrovsky narostl, a také funkčně spolupracovat s Ministerstvem kultury, které má vlastní grantový okruh pro podporu audiovize. Právě ministerstvo nám může pomoct s některými externalitami, čímž bude ulehčeno Radě.

TD: Nutno ale podotknout, že když mluvíme o „odlehčování“, nejde o samotné filmové produkce, ale o takzvané „malé okruhy“, tedy publikační činnost, pořádání festivalů a tak dále. Právě tady došlo ke sporu mezi mnou coby aktuální předsedkyní České asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu a současnou radou Fondu. V rámci oné racionalizace bylo navrženo, aby už Fondem nebyly vyhlašovány výzvy na filmovou výchovu, k čemuž jsme se v Asociaci postavili jednoznačně nesouhlasně. Domníváme se, že vícezdrojové financování je pro nezávislou kulturní činnost zásadní a soustředění všech prostředků na jediné místo nebude mít dobré důsledky – ohrozí existenci mnoha doposud funkčně financovaných projektů. Nebyli jsme v tom ale vyslyšeni.

Problémy se zatížeností Rady, jíž musí být takto „ulehčováno“, by odpadly, kdyby byla práce v Radě zaměstnáním na plný nebo alespoň hlavní úvazek s adekvátním finančním oceněním. Čímž nemyslím extrémní manažerské odměny, ale zkrátka rozumnou sumu. I když samozřejmě vnímám, že by pak bylo těžké radní hledat, protože ne každý profesionál je ochotný na tři roky zcela zastavit svou kariéru. Ve stávající situaci rozumím Přemkovi, proč volí tuto cestu, nicméně zrovna diverzita malých okruhů byla podle mého názoru zavedena z dobrého důvodu a řešení této otázky ani komunikace o ní podle mě neproběhly ideálně.

O Státním fondu kinematografie se ví, že razí taktiku „víc peněz méně filmům“. Platí to stále?

TD: Tady se našla už před několika lety vzácná shoda mezi takřka všemi odborníky, filmaři i producenty. Setkala jsem se s producentem, který byl těsně pod čarou, takže nedostal grant, ale sám mi říkal, že považuje za lepší variantu, jestli uspěje příště a dostane víc peněz, než kdyby byla čára níž a nesmyslně nízká suma se rozdělila mezi víc lidí. Takto vzniká garance, že se film podaří zafinancovat a pomoc Fondu bude hrát důležitou roli.

PM: Životaschopnost podpořených projektů je zásadní, takže tento princip stojí za následování. Navíc dotace Fondu není běžným příspěvkem – u většiny produkcí stojí na samém začátku procesu shánění peněz, stává se základem pro budoucí podobu rozpočtu. Chceme tedy, aby šlo o základ, s nímž bude snadné upoutat pozornost dalších investorů. Třeba Česká televize často u rozpracovaných dokumentů čeká na případnou podporu Fondu, než se rozhodne, jestli vznikne snímek distribuovaný v kinech, nebo bude pouze odvysílán na obrazovkách.

Snažíme se být dynamičtí, takže když jsme opravdu přesvědčeni o kvalitě projektů, podpoříme jich víc. Jindy naopak nerozdělíme všechny peníze, když se ve výzvě sejdou samé pitomosti. Menší množství podpořených filmů je důležité i proto, že nechceme, aby byl zásah Fondu do českého filmového prostředí přehnaně intenzivní. Nechceme se stát nástupcem Barrandova, který by do sebe soustředil českou filmovou tvorbu. Tuto cestu volí Maďaři, ale my to nevnímáme jako své místo. Už proto, že po udělení podpory ztrácíme nad projekty kontrolu.

TD: Maďarsko bych nám také nedávala za vzor – současné kulturně-politické prostředí tam považuju za krajně nedemokratické, což potvrzují i přátelé například z řad akademiků v oboru.

Ze začátku se dokumenty a fikční filmy podporovaly v rámci spojených výzev. V průběhu času se od sebe obě formy oddělily. Proč? A jaké to nese důsledky?

TD: K oddělování obou forem začalo docházet už za mé éry ve Fondu. Způsob podpory dokumentárních filmů víceméně kopíroval ten u hraných filmů, i tady se upřednostnila podpora méně projektů vyššími částkami. Velké změny v oblasti dokumentárního filmu přinesl technologický vývoj a digitalizace, v jejichž důsledku už Rada tak rigidně netrvala na plošné kinodistribuci. Otázka, jestli přítomnost filmu v kinech ještě hraje důležitou a nezastupitelnou roli, je ale obecně komplikovaná a u dokumentů ještě o kus komplikovanější. Za minulé Rady tato diskuze nebyla uzavřena.

PM: V rámci uklízení nahromaděného administrativního balastu se hodně ustupuje od dosavadních daností stavících kino do středu dění. Přesto stále panuje negativní postoj k financování televizních produkcí ve chvíli, kdy existují silné televizní stanice schopné vyprodukovat vlastní pořady. V rámci posunů ale ředíme podmínky kinodistribuce, jako je kontinuální uvedení čtrnáct dní v kamenném kině – dnes respektujeme, když někdo udělá pět projekcí u sebe v bytě a pozve sousedy. Umožňuje nám to podpořit třeba projekt určený primárně na internet. Tato cesta se pomalu otevírá a bude záležet na dalších radních. Právě totiž probíhá obměna hned pětice z nich, což je jeden z největších zásahů do Rady způsobený rezignací dvou radních v minulém roce. Pak Radu čeká klíčové jednání s Asociací producentů v audiovizi o případném otevření small screen formátům zahrnujícím televizi a internet. Lpění na kině každopádně dnes znamená represi. Audiovizuální průmysl se vyvíjí a nemá smysl trvat na starých zvycích.

České dokumenty jsou často silně aktivistické, ideologické a politické. Jak se k tomu staví Státní fond kinematografie?

TD: My jsme politiku určitě vnímali jako zásadní součást dokumentární tvorby a jeden z jejích smyslů. A byli jsme vůči politickým vyjádřením velmi otevření, samozřejmě s hypotetickou výjimkou očividného extremismu. Pokud se projekt pohyboval v demokratickém politickém spektru, brali jsme politickou artikulovanost jako adekvátní a pozitivní prvek filmu, nehledě na to, zda šlo o projekty levicové, nebo pravicové. Nepamatuji si vlastně jedinou diskuzi, která by se točila primárně kolem ideologického aspektu žádostí.

PM: Pro nás je důležité téma a jeho funkční rozpracování. Dokument není televizní reportáž, má prostor nabídnout komplexnější myšlenky a pohledy. Ty mohou být ideologicky vyhraněné, nebo se mohou naopak pokoušet o odstup – v tom pro nás není rozdíl, oboje je stejná autorská volba. Řešíme originalitu, hloubku. Jediná výjimka byla, když přišel Robin Kvapil coby jeden ze šéfů kampaně Michala Horáčka s tím, že o něm chce natočit portrét – tady nám přišlo, že by už bylo přes čáru dávat na takový projekt veřejné peníze. To byl asi náš největší etický střet.

Jak vás dokumentarista přesvědčí o tom, že nabídne výrazný a originální zážitek? Je výjimečnost dokumentu rozpoznatelná už na papíře nad rámec zajímavého tématu?

PM: Požadované texty jsou natolik obsáhlé, že jde celkem snadno odhadnout, jestli žadatel plánuje rutinní životopis, co jen přeříká historická fakta, nebo zajímavé čtení událostí s kladením důrazu na konkrétní témata a kontext. V současné době se hromadí dokudramata a filmy s animovanými vložkami, což jsou pro mě příznaky tvůrčí bezradnosti a úplného nepochopení současné evropské dokumentaristiky, a to mluvíme o nadpolovičním procentu žádostí. Nevím, jestli jste byl někdo poslední dobou v kině na dokudramatu – já ne a ani by mě něco takového nenapadlo.

Pak jsou tu i explikace producenta a dramaturga, tedy další dokumenty nabízející vlastní škálu ukazatelů. Už z žádostí se tedy dá poznat, jestli má dokumentarista vizi a alespoň tuší, jak vypadá situace na dokumentárním trhu. Důležitá jsou pak slyšení, jež mohou ukázat, že ačkoliv v textech byly třeba v důsledku časové tísně nedostatky, projekt je přesto nadějný.

Jakou roli hraje u vašeho rozhodování diváckost? Pokud tedy nějaká diváckost u dokumentů ještě existuje.

PM: Návštěvnost dokumentů skoro nelze vypočítat, skládá se z čísel z kin, z festivalů, z televize, z internetu – jde o tak komplikovanou matematiku, až se jí nemá cenu zabývat. Důležité pro nás je, aby autor věděl, co chce s filmem dělat a jakému divákovi ho chce ukázat. Což považuju za další velký problém současného stavu – strategií producenta a tvůrců je uvést film na festivalech a v univerzitních městech, zaměřit se na publikum s vyšším vzděláním. Jde o jedinou taktiku českých dokumentaristů, jedinou jejich úvahu nad publikem, samozřejmě úplně nesmyslnou. Tento model už dávno nefunguje. Takže když mluvíme o diváckosti, mluvme o ní jako o představě diváka, který bude filmu rozumět a bude ho chtít vidět – bez ohledu na kvantitu oné skupiny.

TD: Já byla v Radě asi vnímána jako zastánkyně silných autorských projektů, ale sdělnost divákovi pro mě byla zrovna u dokumentární tvorby také důležitá, zřejmě je pro mě důležitější čím dál tím více. Proto považuji za užitečné, aby mimo jiné vznikaly „vlajkové lodě“ typu monografických dokumentů Olgy Sommerové. Sama nejsem divačka mainstreamu, ale tyto projekty mají svůj význam a dávala jsem jim vždy vysoké bodování v kolonce „přínos kinematografii“.

Myslím, že čím dál tím větším problémem české dokumentaristiky je, že jednotlivé filmy často míří jen do konkrétní sociální bubliny blízké tvůrcům. Jejich témata jsou mnohdy důležitá a zajímavá, ale řemeslně jsou tak nekonformní nebo i na tak nízké úrovni, že daný projekt nemá šanci uspět u lidí nesdílejících stejné přesvědčení, natož pak v zahraničí. Není divu, že o takové filmy není zájem nikde kromě specializovaných projekcí a tematických českých festivalů. Kdybych dnes seděla v Radě, soustředila bych se na tento problém asi mnohem víc než dřív.

PM: Je to jistě i tím, že Česká televize jako největší producent českého dokumentu soustředí pozornost na tvorbu pro své diváky, nebere tudíž tolik v potaz mezinárodní distribuci ani univerzální sdělnost a nechová se jako koncepční prodejce filmů mimo český trh. Přesto je zjevné, že i u nás mohou vznikat konkurenceschopné dokumenty – vloni se do soutěžních sekcí Amsterdamu dostaly filmy Nic jako dřív a Švéd v žigulíku. Ambice většiny dokumentaristů jsou ale mnohem menší, mnohem lokálnější.

TD: Jen na okraj můžu dodat, že ještě tristnější je situace v české animované tvorbě. Když jsem se dozvěděla, v jak nestandardních podmínkách musí mnohdy pracovat producenti českých animovaných projektů, byla jsem šokovaná. Situace by se měla rozhodně změnit, bohužel jejich producentská komunita je tak malá, že se jí daří vytvářet vlastní lobby jen velmi pomalu.

PM: Tady bohužel posuny nemůže iniciovat pouze Fond, jednotlivé profese si nakonec budou muset lepší podmínky vybojovat samy.

Komunikace s Českou televizí coby největším českým dokumentárním producentem tedy nefunguje?

PM: Česká televize se chopila role velkého koproducenta pevnou rukou a distribuci uzpůsobuje svým prioritám. Nám by pro začátek stačilo nastolit funkčnější komunikaci ohledně záměrů ČT – v tuto chvíli jde pro nás o poměrně nečitelnou a nepředvídatelnou instituci. Netušíme, kolik prostředků a jak chce do čeho přesně rozložit – pomohlo by nám vidět do toho systému trochu lépe. Ale absolvovali jsme řadu schůzek s vedením ČT i s vedením APA a situace se posunula výrazně kupředu.

TD: Už za nás proběhlo několik schůzek s vedením ČT, podle mého soudu bohužel bez větších výsledků. Ale myslím, že v tom nebyla zlá vůle ani jedné ze stran, systém České televize je zkrátka jen obtížně kompatibilní s tím fondovým. Česká televize má roční plány, funguje na základě odlišných časových horizontů, podle konkrétních vysílacích plánů, má jinou manažerskou strukturu...

Z toho, co oba říkáte, se zdá, že upřednostňujete zahraniční relevanci před lokální. V tom ale Češi rozhodně selhávají, i v porovnání s podobně velkými evropskými národy.

TD: Šance na mezinárodní úspěch byla při posuzování projektů vždy výhodou, protože český trh je moc malý, aby mohl fungovat samostatně. Ani průměrný hraný film se slušnou českou návštěvností se nezaplatí. V takovou chvíli mi přijde logické soustředit se na proražení na mezinárodním trhu. A nepřestává mě překvapovat, jak málo v něm po těch třiceti letech od revoluce figurujeme. Razance ze strany producentů i tvůrců by měla být mnohem větší. I když je jasné, že budování producentského renomé v zahraničí musí být náročný a drahý běh na velmi dlouhou trať. 

PM: Fond rozhodně výrazně podporuje různé programy a workshopy zacílené na vzdělávání filmových profesionálů a vývoj projektů v kontextu evropské tvorby a konkurence. Problém je, že starší generace filmařů se zahraničím vůbec neumí pracovat. V žádostech často rovnou upozorňují, že odmítají jezdit tlachat do zahraničí. Nemám pak problém s výběrem lokálních témat, ale určitá patologie se odhaluje třeba ve chvílích, kdy se dělá portrét nějaké významné české osobnosti, která strávila výraznou část života v zahraničí, nebo tam mělo dopad její dílo, což je z filmu zcela odstraněno v důsledku zdůraznění jejího lokálního působení. Právě takový film by měl být logicky vnímán jako kandidát mezinárodní koprodukce.

I když tu samozřejmě nejde vždy jen o úplnou absenci vůle, ale prostě fakt, že český film si zatím jen pomalu buduje renomé a navazuje vztahy s dalšími evropskými zeměmi. K tomu přispívá i naše podpora zahraničních koprodukcí v rámci výzvy na výrobu minorit. Tam se objevují společně hrané i dokumentární nebo animované filmy. Bohužel se nám nepovedlo to, co Maďarsku nebo Rumunsku, kde vznikla tak silná díla, že se tím celý národní trh zapsal do povědomí západní Evropy, o níž se v případě mezinárodního úspěchu bavíme především. A tento zájem pak vedl ke vzniku dalších významných děl v daném systému. Českému filmu se toto nestalo. Možná proto, že ačkoliv se tváří podfinancovaně, ve skutečnosti se nikdy nedostal do opravdového šoku a do zásadní krize. Procenta návštěvnosti vždy byla v evropském nadprůměru a filmů, tedy těch zacílených na domácí publikum, nevzniká málo.

TD: Já bych byla opatrná ohledně tvrzení, že český film nebyl podfinancovaný. Záleží na úhlu pohledu. Ještě v prvních letech milénia se rozpočet Fondu pohyboval jen mezi osmdesáti a sto deseti miliony ročně a celkový podíl Fondu na rozpočtech filmů tvořil jen několik málo jednotek procent. 

PM: Ale na druhou stranu se nic hrozného vlastně nestalo.

TD: Pokud nepočítáš kolaps fáze developmentu filmů a mezinárodních koprodukčních vztahů, které se teď horko těžko dohánějí... Možná proto tu teď máme tradici těch „malých českých filmů“.

PM: Já ale z tohoto viním spíš autokorekci než finance. Když zůstaneme u dokumentů, 80 % žádostí jsou dnes portréty – a k tomu není jediný jiný důvod, než že tvůrce nenapadá nic lepšího. Opakování témat je další problém. Nerad bych teď zněl necitelně, ale opravdu potřebujeme další filmy o postižených nebo nějak nemocných lidech? Co nového tyto dokumenty chtějí říct? Proto takové pozdvižení způsobila natažená televizní reportáž Hranice práce – stačilo, že jde o neprobádané téma natočené trochu jinak, i když v rámci evropských měřítek jde o standardní film. A jako druhý extrém tu máme autorské dokumenty zaplevelené nesrozumitelnými osobními monology, o nichž už mluvila Tereza. Proto mám pocit, že ona podfinancovanost Fondu měla na kvalitu místních produkcí menší vliv, než jsme si namlouvali.

Zatím tu padaly poměry negativních veličin. Otočme to: Jaký objem žádostí na podporu dokumentárních filmů je opravdu výjimečný, originální, s potenciálem zaujmout ve světě?

TD: Nebylo by asi funkční dělat nějaký výsek z celkového množství realizovaných projektů, protože třeba ty „televizní“ takové ambice nemají a bylo by nesmyslné jim to vytýkat. Když se ale podívám i na sekci Česká radost na MFDF Ji.hlava, což je ta nejvíc exkluzivní přehlídka u nás, jde pořád o jeden dva filmy ročně. Nekonkurenceschopnost těch ostatních nespatřuji ani tak v nějaké absolutní chybě prostupující ony snímky skrz naskrz, mnohdy v nich naopak vidíme spoustu dobře odvedené práce, ale spíš v nedotaženosti, v nedůslednosti, v celkem povrchních nedostatcích, jimž bylo možné se vyhnout.

PM: Rozhodně nemáme velký počet výrazných osobností, ale jsem přesvědčený, že se ten poměr bude zvyšovat, což souvisí s generační obměnou.

Myslíte si, že Fond funkčně usnadňuje práci filmařům? Byly všechny změny a posuny posledních let k lepšímu?

PM: Věřím, že Fond v tuto chvíli dává filmařům dostatečnou záruku a motivuje je k práci na co nejlepších projektech. A skutečně jsem přesvědčený o tom, že dosavadní proměny byly k lepšímu. Tereza tu zmiňovala náš aktuální spor o malých okruzích, jehož výsledek považuje za negativní. I pro mě jsou malé okruhy zásadní, ale dosavadní dvoukolejnost, kdy za vícezdrojové financování považujeme Ministerstvo kultury a SFK, mi přišla problematická a ne úplně funkční – oba systémy se dublují a tím pádem není prostor pro financování inovací. Podle mě Fond nemusí pojmout úplně vše a měli bychom se soustředit na vývoj, distribuci, vzdělávání filmových profesionálů a zlepšování postavení jednosálových kin v celém systému. V tomto ohledu se mineme. Věřím ale, že jde o dílčí nesrovnalosti a shodneme se, že Fond jako takový postupuje správným směrem. Určitě je ale pořád hodně co vylepšovat. Mluvili jsme ostatně o samotných základech legislativy, které vznikaly v oparu určitého nadšení a nebyly domyšleny do detailu – například jsou tak přehnaně transparentní, že to s sebou nese značnou administrativní, ale i osobní zátěž. Prakticky úplně vše, co radní dělá a jak se rozhoduje, má být veřejné – což nemusí být vždy pozitivní. Chápu idealismus, s nímž byl tento systém zaveden, ale osobně doufám, že se v budoucnu víc racionalizuje.

TD: Já nejsem v úplné opozici, jen mám dojem, že některé zajímavé projekty, co by před rokem 2012 prošly, by dnes podporu nezískaly – předně nízkorozpočtové celovečerní filmy experimentálního charakteru. Není to chyba nikoho konkrétního, nejde o záměr, ale o bílé místo ve struktuře podpory. Už v době zavádění nového systému bylo jasné, že důsledkem povinného bodování bude zákonitě statistické vítězství „kvalitního mainstreamu“ a odseknutí extrémů, jež se v Radě líbí vždy jen někomu. Současné složení Rady mi přijde velmi dobré, systematicky podporuje také silné autorské projekty s uměleckou ambicí, mám v její rozhodování o filmových projektech důvěru, ale i tak se bojím, že se z principu připravujeme o výrazná, nekonformní umělecká díla. Do roku 2012 bylo možné legálně prosadit občas nějakou tu „divokou kartu“, což už se po roce 2012 nemohlo dít. 

Jsou i další debaty, které by znásobily dosavadní délku našeho hovoru, o malých okruzích bychom mohli mluvit ještě dlouho, stejně tak o komplikované otázce distribuce. Když se ale podívám na činnost Fondu jako celku, tak vnímám jeho současný stav za obrovsky a jednoznačně pozitivní.

PM: V Radě probíhají velice důkladné diskuze o projektech a myslím, že jsme zdaleka nepodporovali jen kvalitní mainstream. Naší divokou kartou jsou projekty Miry Fornay, Petra Václava, Václava Kadrnky a dalších výrazných tvůrců a také debuty, jež jsme podporovali nejen ve speciálních výzvách, ale i v rámci těch standardních. Problém projektů na okraji je ten, že téměř neexistují, a když už, tak jsou absolutně nepřipravené a není záruka, že tvůrcům budeme moci vůbec podporu vyplatit. Dnes je totiž po kauzách jako Poslední z Aporveru velmi náročné nejen uspět před Radou, ale splnit celou řadu administrativních bariér, které po jejím rozhodnutí následují.


Tereza Czesany Dvořáková

Vystudovala FAMU a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na níž i vyučuje na katedře filmových studií. Zaměřuje se na české filmové dějiny, především období 40. let a normalizace, o nichž publikovala i několik textů v odborných periodikách. V současnosti stojí v čele České asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu.

Přemysl Martinek

Absolvent filmových studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filmový publicista Cinepuru a Respektu, v letech 2003 až 2007 programový ředitel Febiofestu. V jeho zájmech se střetá teorie s praxí filmové distribuce, pracoval ostatně i v distribučních společnostech Bontonfilm a Artcam. Spolupracoval i s ji.hlavským festivalem.