DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Nic ve filmu není náhoda

Rozhovor

Nic ve filmu není náhoda

18. 9. 2017 / AUTOR: Martin Svoboda
Rozhovor s kurdsko-norským dokumentaristou Zaradashtem Ahmedem, jenž se jako host účastnil třídenního semináře Hranice filmu – Anatomie zločinu

Snímek Zaradashta Ahmeda Není úniku zvítězil mimo jiné na IDFA, nejprestižnějším mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu. Kamera v rukou lékaře Noriho Sharifa sleduje život obyčejných lidí v Iráku po dobu pěti let po opuštění země Američany. Promítal se i v Česku na festivalu Jeden svět a nyní na třídenním setkání Hranice filmu – Anatomie zločinu pořádaném pod záštitou Centra dokumentárního filmu v Jihlavě a Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, jež Ahmed navštívil. V rozhovoru se vyjadřuje ke svému dokumentaristickému přístupu, autenticitě, filmařskému egoismu i souboji faktů a emocí.

Když jste svěřoval medikovi Norimu Sharifovi kameru, co jste očekával, že od něj dostanete zpět? Situace v Iráku byla dost nepřehledná, očekávat se dalo ledasco.
Původní plán byl sledovat následky škod napáchaných americkou invazí z pohledu civilistů. Shromáždit příběhy z první ruky těch, na něž by se jinak zapomnělo – a byl to právě Nori, kdo mi vyprávěl o tolika zničených životech! Jenže realita se změnila, bohužel se posunula k ještě větší brutalitě, takže místo sledování následků jedné války jsme se ocitli uprostřed další.

Optimisté čekali vznik nového řádu, muselo jít o velkou deziluzi.
Ano, většina lidí doufala v nový pořádek. Věřila, že násilí bujelo v Iráku kvůli přítomnosti zahraniční síly, že až Američané odejdou, islamisté a džihádisté nebudou mít důvod v terorismu pokračovat. Ukázalo se ale, že vakuum moci, jež vzniklo, bylo motivem k ještě mnohem horšímu násilí. Zpětně už vidíme, že se v Iráku stalo totéž, co v tolika postkoloniálních afrických nebo asijských zemích poté, co je opustili imperialisté. Když zmizí síla, která doposud bránila chaosu, v případě Iráku nejprve Saddámův režim, pak americká invaze, tak se systém zhroutí.

Nejsilnější na vašem dokumentu je, že kameru drží v ruce jeden z místních. Jak jste se k tomuto konceptu dostal?
I tady se plány hodně změnily. Nori byl zprvu jen jedním z mnoha lidí, kteří mi pomáhali při rešeršování. Výsledek měl směřovat ke klasickému dokumentu, mému výhradnímu autorskému dílu, v němž nebude protagonista.
Pak se ale ukázalo, že pro mě jako outsidera není možné se na daná místa byť jen dostat a přežít. Jsem původem Kurd, ale od mládí žiji v Norsku a kurdsky mluvím sice plynule, jenže se silným přízvukem – byla by pro mě jako pro filmaře sebevražedná mise, kdybych se na některých místech v Iráku pokoušel pohybovat s kamerou.
Takže co mi zbývalo? Získat materiál od domorodců. Nori byl jedním z těch, již jsem si ze svého dosavadního týmu vybral a věnoval rok tomu, aby se naučili pracovat s kamerou, vést rozhovory, zkrátka pořídit mi materiály. Byl dost energetický a hned jsem cítil, že chce do projektu vložit víc než ostatní – proto jsem se na něj postupně začal soustředit, až se stal protagonistou.

Není úniku

Je jasné, že Nori se nenatáčí vždy sám – mnohdy drží kameru někdo jiný. Jaký „štáb“ vlastně měl?
Nepředstavujte si, že jsem mu dal kameru a celé ty roky čekal, co mi přinese. Účastnil jsem se natáčení vždy, když jsem jen trochu mohl, strávil jsem s Norim v Iráku mnoho času. Někdy tedy držím kameru já, někdy některý z jeho přátel, občas s ním vyrazila jeho dcera. Mým rozhodnutím bylo toto vše vyčistit, aby dokument vypadal co nejosobněji – jako jeho vlastní příběh.

Abyste této autenticity docílil, musel jste jistě hodně manipulovat se střihem. Ta iluze úplné syrovosti musela dát práci.
Ano, ale tenhle styl jsem nezvolil poprvé. Stejný postup jsem volil už v Maroku v roce 2013, kde jsem natáčel dokument Fata morgana se skupinkou uprchlíků.

„Aby byl dokument pro diváka zajímavý, musí splňovat v podstatě stejné požadavky jako drama.“

Pamatuji si z filmu několik momentů, jež i ve své syrovosti působily velmi filmově. Teď se mi vybavuje jeden pohyb kamery po podlaze mrazáku končící na záběry bot od krve a špíny.
Takové věci jsem potřeboval, aby snímek působil emocionálně a vyprávěl příběh. Samozřejmě mi šlo i o autenticitu, proto jsem o užití mrazáku coby silného, ale až příliš „senzačního“ motivu zprvu pochyboval. Nakonec jsem se ale rozhodl, že ho využiji jako repetitivní prvek, k němuž se budu vracet a ukazovat jeho prostřednictvím proměny války. Co se bot týče, jde o velmi silný obraz – místo lidských těl ukázat jejich opuštěné boty.

Boty coby symbol zmizelého člověka jsou v historii všudypřítomné. Používají se v muzeích holokaustu, ve válečných filmech vidíme často vojáky zouvat mrtvoly. Dokonce i v Titaniku se boty na mořském dně objevují jako připomínka zemřelého. Jde o symbol s vlastní historií.
A nezvolil jsem ho náhodou – nic ve filmu není náhoda. V tomto případě šlo o perfektní záběr, který v sobě nesl hodně informací a zároveň vypadal dobře. I pro dokument vzniká mnoho různých variant záběrů, k dispozici máte třeba deset jedoucích náklaďáků, ale perfektní je vždy maximálně jeden, který musíte hledat stejně jako u fikčního filmu. Aby byl dokument pro diváka zajímavý, musí splňovat v podstatě stejné požadavky jako drama.

Není úniku

Nakolik jsou Noriho pohyb po Iráku a jeho práce přirozené a nakolik se přizpůsobovaly vašim záměrům?
Většinou jde o jeho přirozený pohyb. Chtěl jsem z něj udělat zástupce jeho lidu, tedy ho neovlivňovat víc, než bylo nutné. Na druhou stranu je ale potřeba dávat dohromady scény a směřovat někam pomyslné vyprávění, takže jsem s ním na základě jeho zpráv diskutoval a navrhoval mu, co by bylo dobré vidět. Někdy jsem vyrazil s ním, abych ho instruoval na místě.
Často jsem mu ale důvěřoval, stejně jako mu důvěřovali lidé, které léčil. Ostatně právě proto, že ho lidé přijímali jako doktora, mohl pořídit tolik zajímavých záběrů – bylo nejlepší nechat ho dělat svou práci.

Věděli všichni pacienti, že budou součástí dokumentu?
Všichni, kteří se nějak vyjadřují a jsou prominentně v obraze. Nešlo by to jinak – nikdo nemohl s jistotou říct, jestli pro ně z vystupování před kamerou nevyplyne nějaké nebezpečí. Bylo tedy nutné, aby ti lidé chápali, do čeho jdou. Naštěstí se v důsledku mého dokumentu nikomu nic nestalo.

Dostal Nori za svou účast zaplaceno?
To je složitá otázka. Věc financí v dokumentaristice není černobílá a najde se v ní mnoho eticky sporných bodů. V prvních fázích natáčení, tedy první tři roky, kdy byl součástí filmařského týmu, dostával Nori zaplaceno stejně jako všichni členové štábu – protože jím také byl. To už ale nebylo možné ve chvíli, kdy došlo k onomu posunutí konceptu a stal se z něj protagonista, tedy objekt zájmu – v tu chvíli by bylo neetické mu platit a tím ho ovlivňovat nebo snad nutit, aby se nechal natáčet. Od roku 2013 až do dokončení filmu už tedy peníze nedostával. Po dokončení filmu, když jsme vyhráli několik cen, k nimž se vázala i finanční odměna, jsem mu ale část předal – použil ji na obnovu svého zničeného domu a koupi pozemku.

Přijel na nějaký festival?
Zval jsem ho do Amsterdamu. Do Ameriky nemohl kvůli Trumpovi. Každopádně odmítl. Nechce nechat svou rodinu samotnou ve strachu, že by se už s ní neshledal.

„Dokumentarista musí poznat, kdy pro dobro filmu nezbývá než upozadit vlastní ego.“

Vy jste původem Kurd, ale občanstvím jste Nor. Jaký je váš osobní vztah k tématu? A je pro dokumentaristu dobře, nebo špatně mít k tématu osobní vztah?
Myslím, že osobní vztah by měl být dobrá věc – dokumentarista by měl být schopný ho pozitivně zužitkovat. Skutečně jsem strávil dětství v Kurdistánu a nikdy jsem se od té oblasti úplně neodpoutal. Je mojí součástí, ať už chci, nebo ne. Znám proto tamní historický a kulturní kontext, což jsem mohl pozitivně využít. Mám k tomu prostoru i silné emocionální pouto. Když jsem viděl záběry z bombardování civilistů v Bagdádu, byl jsem v šoku a cítil velkou bolest. A věřím, že mi umožnila natočit silnější dokument.

Chtělo to od vás tedy trochu sebezapření „dát“ ten film Norimu, udělat z něj hrdinu a sám se z něj vymazat? Zvlášť když nešlo o původní plán?
Svým způsobem. Ale každý film, na němž pracujete, by vám měl spíš něco vzít než vám jako filmaři něco dát. Je vždy trochu bolestivé vložit do díla tolik energie a nakonec udělat krok zpět, ustoupit a odevzdat ho světu. Platí to vždy, tady o kus víc.
Někdy je třeba pomyslný mikrofon předat a nechat mluvit někoho jiného – maximálně ho trochu popostrkovat. Dokumentarista musí poznat, kdy pro dobro filmu nezbývá než upozadit vlastní ego. Beztak nejde o žádnou velkou oběť – pokud se film povede, lidé na vás nezapomenou jen proto, že nejste dost vidět v obraze.


 

Co říkáte, může být obzvlášť podnětné pro české dokumentaristy. Máme tu trend silného zpřítomňování režisérů, kteří chtějí být před kamerou, chtějí ve filmu mluvit a jasně říkat svoje názory. Bez ohledu na to, že tím mohou svou práci shodit.
To si umím představit. Jistě existují případy, kdy je namístě dát prostor svému egu, ale na vycítění té chvíle je potřeba instinkt. Věřím, že schopnost upozadit sebe ve prospěch filmu je zásadní dokumentaristická kvalita. Každý dokumentarista by ji měl ovládat a alespoň jednou nebo dvakrát za život natočit film, z něhož se záměrně úplně vymaže, aby ten princip naplno pochopil. Zvlášť když má dokument svědčit o životě jiných lidí, jeho tvůrce se z něj musí stáhnout, nechat mluvit své protagonisty a nezasahovat.
Ptáte se na moje sebezapření, když se stal hrdinou Nori – i když se to tak dá nazvat, zároveň šlo o mou volbu, o rozhodnutí, že ten film bude tím lepší, čím méně v něm budu v prvním plánu přítomen. Samozřejmě tu nemluvím o tom, že coby autor mám kontrolu nad střihem a výslednou podobou, takže v důsledku jsem přítomný stále. Mezi těmito dvěma rovinami je potřeba umět rozlišovat.

Existují dvě verze vašeho dokumentu. Dlouhá pro kina a krátká pro televizi. Jak to vnímáte?
Obecně preferuji kino před televizí – pořád je v něm méně přítomný komerční aspekt. Navíc do kina se chodí, kdežto televize jde za vámi, což vede k jinému vnímání oněch médií. Televize musí být zábavnější, plná ústupků sloužících k udržení pozornosti, aby divák nepřepnul. Nemám ji proto v oblibě, ale musím s ní pracovat, proto existuje ona krátká verze, i když je opravdu ošklivá. Bohužel musela vzniknout, protože televize nechtěly vysílat devadesátiminutový dokument. Po všech těch cenách ale nakonec beztak vysílají dlouhou verzi – naštěstí.

Čeho vlastně věříte, že dosáhnete? Čeho může dokumentární film chtít dosáhnout?
Chci podat svědectví, předat informace a zároveň zapůsobit emocionálně – protože informací nás dnes obklopuje tolik, že hodnotu mají jen v případě, že mají zároveň emocionální dopad.
Žijeme v době takového nadbytku informací, až je důsledek stejný, jako kdyby jich byl nedostatek. Nedají se třídit ani vnímat, tak jen prochází bez povšimnutí. Očitý svědek a kamera v jeho rukách je pak působivější než sebelepší esej – protože vzbuzují opravdové emoce a upoutají pozornost.
Samozřejmě je ale nezbytné, aby emoce pramenily z faktů, jinak se situace vymkne kontrole. Stačí se podívat na americké volby, které neměly nic společného s fakty, pouze s pocity, jimiž manipulovali populisté. A z druhé strany si vezměte zmanipulované sebevražedné atentátníky, kteří věří, že konají dobro, i když jejich představy nemají nic společného s realitou.

Pak pro vás muselo být velké dilema, jak kombinovat emoce s fakty.
Jsem si velmi dobře vědom toho, jak špatně může dopadnout, když jsou pocity upřednostňovány před skutečností, a ptal jsem se sám sebe celou dobu: „Jak natočit film, jenž bude emocionálně působivý, a přitom zcela fakticky přesný?“ Moje odpověď je soustředit se na ty emoce, které prožíval Nori a lidé, jež potkával – obyčejní lidé zasažení válkou. Pak jsou ty emoce objektivní a vševýpovědní.

Není úniku

„Každý film, na němž pracujete, by vám měl spíš něco vzít než vám jako filmaři něco dát.“

Během sledování se mi nedařilo vnímat, kdo zrovna bombarduje koho, kdo před kým utíká – šlo o záměr?
Nic z toho nepotřebujete vědět, musíte být zmatený, stejně jako jsou zmatení ti lidé, kteří jsou uprostřed oné vřavy, a stejně jako jsem byl zmatený já, když jsem válku viděl – zmatení je fakt, a nakonec právě tenhle fakt si je důležité uvědomit. Tedy pozici těch nevinných lidí, právě o ně bychom se měli starat.

Zdálo se mi, že usilujete o politickou a názorovou neutralitu. Bylo těžké si ji uchovat?
Byla to pro mě ta největší výzva, která souvisí s oním stažením z filmu, o němž jsme už mluvili. Pokud tedy zazní nějaký názor, jde o názor člověka před kamerou, ne můj. Neutralitu jsem se snažil zachovat i při manipulaci s materiálem – nezapomínejme, že každý střih je záměr a čistá objektivita neexistuje. Snažil jsem se ale odolat a nedávat najevo jakékoliv soudy, aby vynikl humanitární přesah. Což vyžadovalo kus snahy.


Zaradasht Ahmed

Fotograf a režisér kurdsko-norského původu. Natáčí dokumentární filmy v oblasti středního východu, severní Afriky či Asie. Jeho tvorba je příznačná trpělivou prací s lokálními obyvateli oblastí, ve kterých film vzniká. Ty vybavuje nahrávacími zařízeními a nechává je snímat jejich vlastní život. Ahmedova metoda je tak unikátní v tom, že vypráví příběhy skrze pohled lidí, jichž se přímo dotýkají. Mezi jeho nejznámější díla patří, jak Není úniku (2016), jenž porota amsterdamské IDFY označila za: „bezprecedentním vhledem do reálného života poznamenaného válkou a v divácích zanechává hluboký zážitek“, tak i Road to Diyarbakir (2014) nebo snímek z Maroka Fata morgana (2013).




Seminář Hranice filmu – Anatomie zločinu byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.