DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Nemocné Filipíny

Rozhovor

Nemocné Filipíny

28. 10. 2018 / AUTOR: Tereza Šplíchalová
Rozhovor s filipínským režisérem Lyricem Dela Cruzem o jeho filmu Zprávy z neznámých nemocí, jenž má svoji evropskou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava v soutěži Opus Bonum.

Filipínský režisér Lyric Dela Cruz ve svém snímku Zprávy z neznámých nemocí zachycuje svou nemocnou babičku, jejíž osud prožívá celá rodina. Přináší tak velmi intimní zpověď nejen o své babičce, ale i filipínské společnosti, kdy poukazuje na fakt, že pro věřící Filipíňany je žena spíše posedlá duchem než Alzheimerem. 

Jak se měnilo vaše vnímání babiččiny nemoci v průběhu vašeho dospívání? 
Je to velmi zvláštní, protože považuji film za nedokončený. Chtěl bych ji pořád natáčet, abych našel správné odpovědi, protože kvůli Alzheimeru postupně začíná zase věci zapomínat. Vyrostl jsem na velmi mystickém místě Mindanao v Jižních Filipínách, kde lidé věří v duchy a nadpřirozené jevy. Moje babička byla silně věřící, takže jsem si jako dospívající myslel, že je posedlá zlým duchem a má schopnost vidět ho v zrcadlech, která byla po celém jejím bytě.
Když jsem ale začal rozumět nemoci a světu kolem sebe, uvědomil jsem si, že její choroba není produktem nadpřirozených sil, ale je to důležitá událost nejenom pro naši rodinu, ale i pro celý národ. Ve filmu jsou úseky, kdy vzpomíná na různé věci, které sice nejsou ve správném chronologickém pořádku, ale odrážejí útržky osobního i celospolečenského utrpení naší temné historie.

Zmínili se vaši rodiče o tom, jaká byla babička před nemocí? 
Můj otec o tom nikdy nemluvil. Ne že by se styděl, ale prostě se o tom nechce bavit. Všechny příběhy o ní jsem slyšel od svých tet a dalších, kteří ji znali. Moje babička byla velmi přísná a inteligentní žena. Je to železná lady, precizní perfekcionistka, která chrání svoji rodinu a její reputaci. To, že v období, kdy to s naší rodinou šlo z kopce, odmítala pravdu a předstírala, že je všechno v pořádku, vyústilo až v její nervové zhroucení. 

Můžete říct, jak filipínská společnost pohlíží na psychicky nemocné lidi? Pohrdá jimi?
Je to hrozné, vůbec se těmto potížím nevěnujeme. Teprve nedávno naše vláda schválila zákon umožňující poskytnout nějakou péči a asistenci psychicky nemocným lidem. Podle mého názoru je to ale také kulturní věc. Lidé, kteří žijí v okrajových částech země, nejsou informováni o duševním zdraví, takže pokud se někdo začne chovat „jinak“, myslí si, že je posedlý nadpřirozenými jevy.
Samozřejmě nemůžeme vinit mysticismus. Lidé nevyhledávají odbornou pomoc, protože někdy bohužel nemají ani možnost najít dostupnou péči.
V naší zemi také odmítáme fakt, že většina takto nemocných lidí je výsledkem extrémního zneužívání, chudoby i korupce, protože pocházejí z velmi chudých oblastí, které jsou zranitelnější.

Zmiňujete chudobu, korupci, silnou spirituální víru. Co dalšího trápí vaši zemi?
Ze všeho nejvíc je to odmítnutí a přijetí naší historie. Pachatelé branného zákona na Filipínách ze 70. let v době diktatury Ferdinanda Marcose velmi tlačí na dnešní miléniály, aby tento fakt odmítli a vymazali z dějin naší historie, jako kdyby se to nikdy nestalo. Toto odmítnutí pravdy a naší historie je velmi nebezpečné tím, že když na ni lidé zapomenou,  mohou se Marcosové znovu dostat k moci a naše vláda pro to nic nedělá. Ve skutečnosti náš prezident Rodrigo Duterte podporuje Marcosyho agendu, aby se opět dostal k moci. To je psychická nemoc naší země, která musí být akcentována, protože jsme v nebezpečí.