DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Mezi samizdatem a veksláctvím

Blog

Mezi samizdatem a veksláctvím

3. 9. 2020 / AUTOR: Tomáš Stejskal
Dokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se s jednohlasým rychlodabingem potkal snad každý. Toto převážně východoevropské specifikum už je dnes maximálně lehce obskurním zdrojem zábavy. Ale dokument Králové videa – původně nadšenecký projekt, jenž to dotáhnul až na celovečerní stopáž a do běžné kinodistribuce – ukazuje tento fenomén jako pozoruhodného chameleona, který bytostně patří k době předrevoluční i k následujícímu bujení divokého kapitalismu.

Parta milovníků a tvůrců amatérských hororů v čele s režisérem Lukášem Bulavou natočila dokument, ke kterému se na první pohled vážou především přízviska poctivý, ale též konvenční. Tvůrci si dali práci a sehnali mnohem víc „králů videa“, než jen ty nejznámější aktéry rychlodabingu, jako byl Ondřej Neff, Ondřej Hejma, František Fuka či Dana Hábová. Vypátrali i mnoho těch, kteří byli známí jen pod přezdívkami jako Niňja a dabovali nedostatkové filmy ze západu v anonymitě svých moravských bytů. A s pomocí hlasu Miroslava Táborského tento dobový úkaz přehledně zmapovali a představili jak pamětníkům, tak těm, pro něž jde o legrační bizár.
 

Z filmu Králové videa. Foto Film Europe
 

Králové videa jsou vtipnou poctou rychlodabingu, která si však zaslouží mnohem větší uznání než jen prostě konstatovat, že z původně fanouškovského projektu vznikl profesionálně natočený a sestříhaný dokumentární film. Hlavní předností snímku je, že ukazuje rychlodabing coby podivuhodnou aktivitu, která jednou nohou stojí poblíž pojmů underground či samizdat a tou druhou se v devadesátých letech zabořila do toho, v co se proměnilo předrevoluční veksláctví.

Napůl veksláctví a napůl  samizdat

„Ty filmy, to byl jedinej záblesk světla zpoza tý opony,“ vzpomíná dabér Hejma. „Jsem najednou poprvé v životě viděl žánry, který sem do té doby nikdo nepustil,“ dodává milovník kinematografie a hudebník Roman Holý. A podobných svědectví jsou ve filmu desítky. Aniž by tvůrci a diváci rychlodabingových videokazet přehnaně romantizovali své aktivity, oprávněně popisují fenomén blízký jakékoli dobové podzemní kultuře. Ať už lidé rozmnožovali verše Ivana Martina Jirouse či akční snímek Komando, šlo v jádru o totožnou aktivitu. Není důležité se přít o to, co je hodnotnější, v obou případech jde o to nesmířit se s tím, že by měl stát dohlížet na to, co do kultury patří a co nikoli.
 

„Možná to zní jako zveličování jedné bizarní a víceméně neumětelské činnosti. Ale právě proto, že jde o záležitost, nad kterou už se dnes většina lidí spíš shovívavě a s mlhavou vzpomínkou pousměje, se díky ní lze zamyslet z více úhlů a bez plamenných emocí nad těmi dobovými tématy, která dnes společnost dělí na nesmiřitelné tábory. Ať už jsou to aktuální spory o Kunderu, či plakáty s Miladou Horákovou.“
 

Ostatně i historky o tom, jak tyto „véháesky“ vznikaly a šířily se, leckdy připomínají vzpomínky disidentů. Jezdilo se do nejbližších videopůjčoven za německými hranicemi, kazety se převážely do pronajatých penzionů na české straně, kde už čekala připravená kopírovací technika. Jen se počáteční „partyzánská“ aktivita dělaná z lásky k filmové zábavě pozvolna měnila v činnost provozovanou také za účelem zisku. A k tancům mezi paragrafy.

V devadesátých letech s příchodem profesionálních distribučních společností policie nepřestávala tvůrce rychlodabingů stíhat, důvodem však nebylo šíření ideologicky závadného materiálu, ale újma těch, kdo dané snímky šířili legálně.
 

Z filmu Králové videa. Foto Film Europe

Dabing s naštvanou manželkou či štěkajícím psem

Králové videa vyprávějí o zvláštním kulturním úkazu. Jedni by se ho zdráhali přiřadit k aktivitám typu samizdatu už proto, že šířit špatně přeloženého a nadabovaného Predátora přece nemá stejnou váhu jako množit neoficiální překlady Orwella či Solženicyna. Mnohem pádnějším důvodem, proč to srovnání není přesné, je navíc fakt, že rychlodabéři o sobě navzájem pořádně nevěděli, šlo o izolované ostrůvky.

Někteří začali dabovat ještě na gymnáziu pro potěšení spolužáků a nyní jsou z nich renomovaní překladatelé. Jiní se do této tvorby pustili navzdory tomu, že jejich slovník zahrnoval zhruba dvacet anglických slov. Vedle slušné práce Hejmy, Fuky či Petra Šarocha tak zní ukázky z dabingů, v nichž si dotyční celý děj kompletně vymýšlejí.
 

Z filmu Králové videa. Foto Film Europe
 

Na kvalitu se mnohdy opravdu nehledělo. Jednou v pozadí štěká pes, jindy do dabingu v nejvypjatější scéně filmu vpadne hlas manželky, která svého muže plísní, že nevynesl koš. Vtipnost podobných situací umocňuje střih, který nechává vzpomínky interagovat s ukázkami. Jindy díky rychlému údernému střihu různorodých, mnohdy protichůdných výpovědí pamětníků vyniknou chameleonské rysy rychlodabingu. Pro jedny to byla trochu romantická aktivita, pro další je to dodnes sběratelský fetiš, jiní už se tomu smějí jako dobou vynucené znouzectnosti.

A kriminalisté vzpomínají, že leckdo si za nelegální zisky z prodejů videokazet postavil barák. Což je ve světle toho, jak se bohatlo v devadesátých letech, stále drobnost. Autoři snímku nehodnotí, pouze pozorují a skládají vedle sebe jednotlivé střípky. Nevzniká z nich ucelený obraz právě proto, že rychlodabing není snadné uchopit a přiřknout mu nějaké znaménko.

Chameleon, který rozděluje společnost

Králové videa tak přinejmenším v jednom ohledu vystupují ze stínu klidného vypravěčského hlasu Miroslava Táborského, ze stínu dobře odvedené televizní práce, jejímž hlavním a jediným cílem je informovat. Na lehce obskurním tématu ukazují komplikovanou povahu doby na přelomu dvou režimů. Rychlodabing lze milovat z mnoha leckdy protichůdných důvodů. A podobně komplikovaně se ho lze i štítit.

Možná to zní jako zveličování jedné bizarní a víceméně neumětelské činnosti. Ale právě proto, že jde o záležitost, nad kterou už se dnes většina lidí spíš shovívavě a s mlhavou vzpomínkou pousměje, se díky ní lze zamyslet z více úhlů a bez plamenných emocí nad těmi dobovými tématy, která dnes společnost dělí na nesmiřitelné tábory. Ať už jsou to aktuální spory o Kunderu, či plakáty s Miladou Horákovou.