DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Družstvo není sprosté slovo

Blog

Družstvo není sprosté slovo

8. 1. 2015 / AUTOR: Tereza Reichová
Jak zůstat profesionálem bez pomoci velkých institucí? Tereza Reichová se zamýšlí nad rolí družstev (nejen) v aktivistickém dokumentu.

Jsou to již léta, kdy jsem se svým tátou, fotografem sudkovské linie, vedla boj, který se dá zjednodušit jako analog kontra digitál. Fascinována tím, že s miniDV kamerkou může kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv natočit film, který nemusí stát víc než pár stovek, jsem hlásala pravdu o nepotřebě filmové produkce a o novém čase, v němž peníze a známosti nebudou určovat hodnotu kinematografického díla.

Po letech na FAMU a tedy i v praxi jsem zařadila zpátečku. Stále si myslím, že nastala nová doba a kvalitní film lze udělat na koleni, ale jedná se spíš o výjimky. U filmů aspirujících na proměnu statu quo současného systému, které vznikly tímto způsobem, člověk totiž často slyší tu strašnou větu: „Je důležité, že to vzniklo“. Dobré téma, ale prostě to není dobrý film.

Patřím do party, která svépomocně a na koleni filmy dělá, ale bez štábu si netroufnu na více jak desetiminutový tvar. Mnou nasazené mikroporty často nefungují, když film stříhám sama, nemám odstup a stydím se dokola otravovat kamarády s prosbou o dramaturgii.

Myslím, že právě proto většina dokumentaristů sedí na potítku Fondu české kinematografie a automaticky žádá o koprodukci svého solitérního filmu Českou televizi. Nejde o vidinu honoráře za režii, ale o to, že dobrý film potřebuje čas a profesionály. Česká televize letos zamítnutím většiny námětů od autorských filmařů dala jasně najevo, že o solitérní autorské dokumenty – tedy ty, které stojí mimo cykly – zájem nemá. A producenty ochotné věnovat čas, energii a vlastní prostředky filmům, které nečeká kinodistribuce ani záře televizní obrazovky, by člověk na prstech ruky spočítal. Tak co s tím?

V baskické Pamploně je kousek od náměstí malinkatá kancelář, kde sídlí kolektiv Eguzki bideoak. Místnost je plná různých DVD a na všech je jejich logo a licence Creative commons. Nejen že vyrábějí vlastní filmy, ale nabízejí svůj štáb pro potřeby smysluplných projektů, a pokud už film máte a jim se hodí do dramaturgie, tak ho přeloží do dalších jazyků, vydají a starají se o festivalovou agendu. Náklady pokrývají zpětně z distribuce snímku.

Takový kolektiv může mít různé podoby. V českém dokumentaristickém prostředí by běžná praxe půjčování techniky za kamarádské ceny či občasná výpomoc jakékoliv filmařské profese pro projekty bez financování mohla dostat jasnější formu. V takovémto výměnném systému by se například za zapůjčení kamery na kšeft mohlo „platit“ natáčecím dnem pro neufinancovatelný projekt či práce se psaním grantů by mohla být vrácená například pomocí se střihem jiného filmu. A rámcem tu může být třeba filmové družstvo, které pomůže na svět filmům, jež se do „kinematografické politiky“ nehodí, a které bude rovnocenným spoluhráčem jiných filmových produkcí.

Fúzování lidí, kteří mají společný zápal pro nemainstreamový film (a je jedno, zda ten příliš artový či moc aktivistický), bude do budoucna nutností. Propojení a shoda na cílech takové skupiny je základním kamenem. To, jak bude systém fungovat a jak bude taková skupina financována, je až bod číslo dva. Důležité je si uvědomit, že nemusíte chodit jen po prošlapaných cestičkách, kde se pořád třesete, kdo vám zase zabouchne vrátka.