DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Doba lithiová aneb Čas vyhynout

Téma

Doba lithiová aneb Čas vyhynout

28. 10. 2019 / AUTOR: Pavel Bednařík
Jedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.

Seriózně a distingovaně nazvaná sekce letošního ročníku MFDF Ji.hlava Svědectví o přírodě přináší daleko spíše svědectví o vymírání lidského druhu, svědectví o lidské pošetilosti, zpupnosti a marnivosti. Svědectví o přírodě se zdá být v dnešní době spíše svědectvím o přírodě myšlené, tušené, transformované či absentující, vyhynulé.

Jako druh homo sapiens budujeme diskurz absolutního poznání, dohledu a využití přírodního bohatství. Na jednu stranu cizelujeme a obsluhujeme dokonalé pozorovací a záznamové stroje a technologie, které jsou naší extenzí a rozšiřují naše smysly – jak říká v pozitivní konotaci přední host letošního Inspiračního fóra, Jonathan Ledgard, v rozhovoru pro dok.revue. Zároveň však zdokonalujeme stroje na vytěžení všech známých a dostupných zdrojů. Naučili jsme se vytěžit libovolné množství libovolné nerostné suroviny, přetvářet krajinu k našemu obrazu a pro naši potřebu. Civilizační epochy prošly dobou kamennou, železnou, bronzovou, stříbrnou, aby skončily dobou lithiovou. Na lithiu je závislá naše komunikace, mobilita, šoubyznys, akciový trh. Naučili jsme se průmyslově pěstovat plodiny a produkovat živočichy k přímé i nepřímé spotřebě. Jediné, co jsme se odnaučili, je pěstovat soulad s přírodou zmíněnou v názvu letošní programové sekce.

Kořen slova svědectví a jeho užití v kontextu festivalu představují zvláštní paradox. Svědectví jako empirický doklad o stavu celkového souboru přírody či spíše enkláv, ghett divočiny, které z ní zbyly. Svědectví jako důkazní materiál devastujícího a sebedestruktivního zásahu člověka do krajiny, životního prostředí, planety a života. Svědectví jako možnost usvědčit (sebe navzájem) z lhostejnosti, pokrytectví a lenosti, která nás přivedla k současné krizi. Ekologie, kultury, hodnot.
 

Z filmu Země
 

Antropocén vs. Země

Dokumentární koláž Antropocén: Epocha člověka autorské trojice (Jennifer Beichwallová, Nicholas de Pencier, Edward Burtynsky) uváděná na letošním festivalu a připravená k pouti českými kiny díky Asociaci českých filmových klubů je fascinující podívanou. Fascinující v kadenci podmanivých obrazů lidského zasahování do přírodních procesů, drancování zdrojů i průmyslové přípravy masového vyhynutí lidstva. Fascinující a znepokojivá také proto, že dává plnou silou průchod environmentální (klimatické) úzkosti, která provází vědomé prožívání konce jedné epochy.

Hypnotizující obrazy nekonečných odpařovacích lagun na dolování lithia v chilské poušti Atacama, betonových vlnolamů pokrývajících statisíce kilometrů čínského pobřeží nebo bezedných povrchových dolů od Ruska po USA artikulují podvědomé stimuly této úzkosti. Termín antropocén se stává novou definiční konstantou geochronologie, oboru definujícího jednotlivé vývojové fáze naší planety. Podle autora dalšího festivalového snímku Země, Nikolause Geyrhaltera, proměňují přírodní živly dohromady šedesát milionů tun země za den, zatímco denní zásah člověka do zemského povrchu činí sto padesát šest milionů tun.

Environmentální úzkost v obou dokumentech-svědectvích získává nevědeckou, umělecky definovanou podobu hmatatelných, zlověstně surreálných obrazů zkázy, rozkladného procesu vytěžování planety mimo limity možného přežití. Filmové eseje o stavu země nejsou součástí nedávného masového probouzení z civilizační letargie. Dechberoucí umělecké obrazy etnografické Quatsi trilogie Goddfreye Reggia z minulého století dnes vystřídala umělecky precizní, mrazivá férie obrazů a faktů.
 

"Pokud by oceány byly bankami, dávno by byly zachráněny."
 

Geyrhalter jde ve své studii devastace půdy a krajiny ještě dál, než autoři Antropocénu. V sadistickém pohroužení vkládá do precizně komponovaných záběrů zdecimované krajiny aktéry působivého zmaru, dělníky ekologické katastrofy, kteří „jen dělají svou práci“. Horníci, inženýři, bagristé, geodeti, exkavátoři, obsluha strojů v povrchových dolech – všichni přiznávají stopové množství studu, aby velkolepě obhajovali nekonečný růst Růstu. 

„Usekáváme špičky kopců, měníme tvar této krajiny, protože to je naše práce,“ pronášejí vykonavatelé developerských plánů na kameru. „Existují nějaké limity toho, co děláte?,“ ptá se autor nevěřícně. „Nejsou žádné limity,“ lakonicky a sebevědomě odpovídá muž v přilbě a reflexní vestě. Fantasma, které udržuje naši společnost v ideologii nekonečného růstu, zde formuluje majorita, tzv. obyčejný člověk. Frustrace rebelující organizované menšiny Fridays for Future, Extinction Rebellion i ekologických hnutí drtivě podléhá rámcové ideologii nekonečného rozvoje této neorganizované většiny.

Stroje na obrábění krajiny

Hlavní postavou Antropocénu i Země nejsou lidé. Jak poznamenává jedna z kustodek budapešťského muzea přírody provázející štáb sterilní instalací prvohor, je pravděpodobné, že míříme k vyhynutí a jsme pouhým dočasným mihnutím se ve vývoji Země. Dinosauři žili na planetě sto čtyřicet pět milionů let, zatímco člověk byl schopen zpečetit osud vlastní civilizace jen za pár tisíc let.

V hlavní roli obou dokumentů defilují hvězdy pokroku – technologie. Geyerhalter našel své hlavní hrdiny v dramatu přežití v nadměrných těžebních strojích firmy Caterpillar. Těžkopádná žlutočerná monstra podobná ještěrkám, varanům či gigantickým housenkám vytvářejí v režii člověka další tisíce akrů krajiny bez života, krajiny ochuzené, zplundrované po expanzi civilizace a jejích životních standardů.
 

Z filmu Antropocén: Epocha člověka
 

Základní konstantou vztahu člověka ke krajině – oba štáby natáčely na desítkách míst na celém světě – je instrumentálnost. Půda, voda, rostliny a živočichové jsou pouhými nástroji a zdroji našeho blahobytu a ideologií rozvinuté konzumní společnosti, která jako Leviathan hltá sebe sama. Ani jeden z dokumentů nepřináší zcela nové skutečnosti, jakkoliv je kompilující umělecký pohled na zhoubný vliv člověka na jeho životní prostor podnětný.

Šesté vymírání druhů

Stejně jako milovaná a zatracovaná „ikona přežití“ naší civilizace Greta Thunberg na sebe neberou dokumentaristé falešný háv mesiášů, nepředstírají snahu přinášet převratná svědectví či revolučně měnit svět. Pouze důsledně pozorují a naslouchají, někdy s pokorou, jindy s tichým despektem, tlukotu srdce unavené a přežité civilizace. Jejich souzvuk audiovizuálních vrstev je součástí stále hlasitějšího chorálu bláznů, kteří volají na pomoc rozum nikoliv selský (jako pečivo z Penamu), ale rozum navýsost lidský, archetypální, pokorný a naslouchající.

Těch několik faktů, které zaznívají ve většině filmových svědectví o přírodě, můžeme opakovat jako mantru – vliv působení člověka na klima je katastrofický, klimatické změny, odlesňování, drancování půdy, zemědělské a lesnické monokultury, barbarský vztah k vodě, floře i fauně, mikroplasty mohou fatálně poznamenat naše přežití. Jsme na pokraji zkázy, jsme aktivními činiteli šestého globálního vymírání druhů, poprvé způsobeného přičiněním dominantního živočišného druhu. A pouze někteří mají odvahu k sebezapření a ochotu vyzývat k přežití.

Mohli bychom se zastavit nad paradoxy s oblibou citované samozvaným rebelům z hnutí Extinction Rebellion. Vůdcům hnutí odporu proti vyhynutí je nutno přiznat značnou dávku důmyslnosti a smyslu pro černý humor. Jejich slogany, upozorňující na paradoxy pozdního kapitalismu, bychom mohli rýt do mramoru, než jej zcela vytěžíme. Například: „Pokud by oceány byly bankami, dávno by byly zachráněny.“ Stále však sílí hlas směřující k formám utopie či fatalismu, který nepřiměje většinu ke změně, ani globální politické lídry k radikálním rozhodnutím.

Stojí tedy za kritické uvážení, zda neobrátit pozornost k vizionářským myšlenkám vizionářů – třeba spisovatele, scenáristy, pedagoga a bývalého válečného reportéra Jonathana Ledgarda, který je letos hostem Inspiračního fóra v Ji.hlavě. Odpověď na všeobecný pocit zmaru, pošetilost a zpupnost elit i „elit“ může mít podobu nejmocnější lidské zbraně. Zapojme fantazii a pojďme zabránit vlastnímu konci. Klidně i s použitím telefonu s lithiovou baterií, bude-li třeba.