DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

DIY Dužan

Rozhovor

DIY Dužan

27. 10. 2017 / AUTOR: Tomáš Poštulka
Rozhovor s Dužanem Duongem (nejen) o jeho novém filmu Bo Hai

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava měl premiéru jeho první film Mat goc už před třemi lety. Nyní se vrací s dokončeným snímkem Bo Hai, další dokumentární fikcí tematizující jeho vietnamský původ a soustředící se na kulturní střet, ve kterém vyrůstal. Mladý režisér Dužan Duong v rozhovoru mluví o svých filmových začátcích a specifikuje formu, se kterou k tvorbě přistupuje. Snaží se však také vymezit proti nálepkám, které na něm již stihly během jeho filmařské kariéry ulpět.

Ze způsobu vaší sebeprezentace v médiích působíte především jako režisér-samouk, který v tvorbě těží ze svého osobního a kulturního základu. Jaká životní zkušenost byla zásadní pro rozhodnutí stát se režisérem a tematizovat ve svých filmech vlastní život?

Bylo to vlastně hrozně trapné, když to řeknu nahlas. Nemohl jsem si najít brigádu, nevzali mě ani do mekáče. Když jsem chodil do prváku na vysokou, říkal jsem si, že už bych měl začít vydělávat. V té době jsem hodně tancoval a chtěl jsem se v tanci zlepšovat, tak jsem si koupil foťák a začal se natáčet. Zároveň jediná práce, kterou jsem tehdy mohl dostat, byly vedlejší role v reklamách. Byla dobře placená, ale nechtěl jsem ji dělat. Pak jsem dostal svou první zakázku – natočit vietnamskou svatbu. Pustil jsem se do toho po hlavě, a než jsem se posunul dál, natočil jsem jich třeba třicet. Potom přicházely i další zakázky a zároveň jsem dělal i své vlastní krátké věci prezentované na Facebooku. Asi půl roku po koupi foťáku jsem si řekl, že se přihlásím na FAMU. Poslal jsem jim strašně kýčovité svatební video předělané do příběhu. Obsadil jsem sebe a svou tehdejší přítelkyni, takže jsem v podstatě reflektoval svůj život. Nevím, proč přijali takový kýč. Přitom jsem nekoukal na filmy a neměl žádné základy. Navíc mě úplně nezajímal ten „super-autorský“ film, na který FAMU klade důraz. Po půl roce jsme se rozloučili a šel jsem si dál vlastní cestou. Ještě před nástupem na FAMU jsem letěl do Vietnamu a začal točit film Mat goc, který jsem po odchodu ze školy dokončil. Tak nějak tedy začal ten DIY Dužan!

I když jste na FAMU strávil poměrně krátký čas, hodnotíte studium pozitivně.

Velmi pozitivně. Především jsem tam trochu načichl tím autorstvím, lépe si uvědomil, jak chci filmy dělat. Našel jsem tam svoje téma. Navíc jsem na škole poznal kameramana Adama Macha a producenta Jana Syručka, díky kterému mohl vzniknout film Bo Hai. S „famáky“ se doteď bavím, chodíme ven. Bo Hai dokonce bude i na FAMUFESTu, i když už čtyři roky na školu nechodím.

O návratu tedy neuvažujete?

Uvažoval jsem, ale pak mi došlo, že to zase tak moc nechci. Poprvé jsem na FAMU chtěl hrozně moc, byla to pro mě velká výzva. Momentálně si ale říkám – „Co bych tam teď dělal?“ Ne, že bych byl na FAMU moc dobrý. Spíš nevím, jestli bych si rozuměl s lidmi, jestli bych chtěl dělat ta jejich cvičení a tak podobně.

V Bo Hai tematizujete, že rodiče občas nechápou směřování svých dětí kvůli odlišným kulturním základům. Jak konkrétně vaši rodiče přijali, že se chcete stát filmařem?

Nikdy jsme je s tím nechtěli úplně konfrontovat, protože jsme žili v domnění, že to nepochopí. S bráchou jsme rodičům říkali, že máme doučování z angličtiny, a přitom jsme chodili tancovat. Když jsem se dostal na FAMU, táta to půl roku nevěděl. Prostě jsem mu to nechtěl říct, bál jsem se, že u něj nenajdu porozumění. Stejně tak jsem mu neřekl, že mě z FAMU vyhodili. Pak jsem si musel dodělat ekonomku, aby měl radost. Ale ve výsledku, když jsme teď všichni vyložili karty na stůl, to porozumění tam je. Rodiče mě podporují, stejně tak bráchu, který taky chodí na FAMU. Takže chyběla hlavně komunikace.

Se členy své rodiny pracujete i ve svých filmech. Jaké to je režírovat svého otce či bratra? Hlásí se o role sami, nebo je do toho musíte trochu tlačit?

Třeba tátu jsem do toho tlačil dost. Chvíli jsem uvažoval, že obsadím nějakého strejdu, ale pak jsem zjistil, že by to nebylo dobré. Kdyby tam nebyla moje nejbližší rodina, chyběl by tam příběh, který to celé obaluje.

Vaši rodinní příslušníci ve filmech de facto hrají sami sebe. Využíváte i nějaké stylizace?

Snažil jsem se zachovat je co nejautentičtější. Chtěl jsem, aby byli takoví, jací jsou ve skutečnosti. Když ve filmu brácha kouří trávu, tak to má nějaké opodstatnění… Když tam táta řve, tak i na nás řve podobně. Takže jsem přišel za tátou a řekl mu – „Pamatuješ si na tuhle a tuhle situaci? Můžeš ji zahrát?“ Zkoušel jsem v něm vyvolat starou emoci a dostat ji z něj před kamerou.

Na principu neherců je postaven celý žánr dokumentární fikce, kterému se věnujete. V čem vám tento formát přijde fascinující a v čem vidíte jeho největší výhody?

Nepovažuji se za dokumentaristu. Výhoda dokufikce je v tom, když to řeknu hloupě, že si to můžete udělat hezký. Můžete to udělat tak, jak to bylo, nějak to přikrášlit, víc zdramatizovat, reálné situace zhustit do jednoho dne. Největší výhoda je, že tvůrce může všechny situace natočit, jak chce, ale zároveň si zachová autenticitu.

Bo Hai (Dužan Duong, 2017)

„Klíčem k režii dokufikce je ubírat nepřirozené věci a dostávat do ní život.“

Jakým způsobem tedy vznikal scénář filmu Bo Hai?

Velmi klasicky. Napsal jsem kostru, námět, pak dialogy, které ale byly spíš pomocné a nechával jsem hlavně na hercích, jakým způsobem je řeknou. Pak jsme je upravovali, když bráchovi třeba neseděla nějaká replika „do huby“, tak jsme mu ji lépe přizpůsobili. Herci totiž mají občas tendenci mluvit před kamerou trochu jinak, než mluví normálně. Afektovaněji, s krkolomnějším slovosledem. Klíčem k režii dokufikce je ubírat nepřirozené věci a dostávat do ní život.

Bo Hai jste financoval i s pomocí crowdfundingu na Hithitu, tedy z příspěvků potenciálních diváků. Jak tento způsob financování zpětně hodnotíte?

Kampaň na Hithitu jsme neodstartovali ani tak za účelem film zaplatit. Bylo nám jasné, že film stojí několikanásobně víc, než kolik jsme schopní vybrat. Producent Honza Syruček ale přišel se strategií, že je dobré kampaň odstartovat, protože aktivně zapojíme potenciální diváky. Když do něj vloží své peníze, začnou se o film víc zajímat. To je největší výhoda crowdfundingu – posunete potenciální diváky na vyšší úroveň. Někdo řekne svým kamarádům, že podporuje nějaký film. Pak se na něj půjdou společně podívat. Tímhle se povědomí o filmu mnohem lépe rozšíří. Zároveň jsme tím prodávali svůj příběh – že nemáme peníze, ale chceme udělat film.

Nebyla taková kampaň do určité míry i kontraproduktivní? Přece jen s sebou nese i finanční nároky z vaší strany.

Neřekl bych, nakonec jsme z toho měli skoro celou částku, kterou jsme vybrali. To bylo přes osmdesát tisíc. Nějaké náklady tam samozřejmě byly, například na bonusy pro přispěvatele, ale stále se nám to vyplatilo.

Myslíte si, že crowdfunding je ideální cesta pro mladé tvůrce k získání divácké pozornosti a navíc peněz na své projekty?

V době, kdy jsme kampaň dělali, běžely třeba čtyři podobné studentské kampaně. Tady pak vyvstává otázka, jestli se to lidem vůbec vyplatí. Návštěvník Hithitu sice má možnost podpořit pět projektů, ale pravděpodobně podpoří jeden nebo žádný. Je třeba zvážit, jestli se vyplatí cpát se mezi takovou konkurenci, protože existují mnohem jednodušší cesty, jak financovat film. Sponzoři, Státní fond, Česká televize a další. My jsme hodně sázeli na naše téma, na jeho unikátnost. Jinak je ale crowdfunding docela obtížná věc.

Bo Hai (Dužan Duong, 2017)

Nesnáším totiž nálepku Vietnamce, který točí vietnamské filmy.

Byli jste z finančního hlediska omezeni, co se týče stopáže filmu? Jsou v něm témata, která by si zasloužila širší rozvedení – motiv české chůvy hlavního hrdiny, potenciální milostná zápletka… Neuvažoval jste o rozšíření na celovečerní stopáž?

Tímhle filmem se naopak s tématem chci rozloučit. Nesnáším totiž nálepku Vietnamce, který točí vietnamské filmy. Je pravda, že ve filmu jsou určité věci jen naťuknuté, nedořečené. Ale od začátku jsme věděli, že chceme točit krátký film. Hlavně jsme nechtěli natočit nějaký čtyřicetiminutový hybrid, takovou stopáž nikdo nechce. Určitá témata se ve filmu objevila, protože jsem měl potřebu je zpracovat, hlavní pro mě ale byl především ústřední vztah otec–syn. Věci okolo jsou hlavně reálie.

Název filmu Bo Hai odkazuje k postavě otce. Proč otec a ne matka? Jak je ve vietnamské kultuře vnímána role jednotlivých rodičů, liší se nějak od našeho chápání role otce a matky?

Ve Vietnamu je zkrátka pozice muže v rodině silnější. Je to táta, kdo dělá velká rozhodnutí. On je vzor, který buď následujete, nebo se proti němu vymezujete. Takhle jsem to vnímal vždycky. Máma byla podporou rodiny, ale otec byl pilíř. Bez něj bychom nedělali žádný byznys. Doma staví skříně a podobné věci, je neuvěřitelně schopný.

Zajímavý je v Bo Hai motiv české „babičky“, která pomáhá s výchovou dětí z vietnamských rodin. Je to běžná praxe vietnamských rodin u nás?

Ano, je to velmi běžná praxe. Za nás zkrátka rodiče pobíhali po tržnici a my jsme čekali u české „babičky“. To je i důvod následného neporozumění mezi rodiči a dětmi, protože ty babičky a dědečkové formují dítě. Učí vás jíst knedlíky, jezdit na chaty a tak. To, čím jsem teď, ze mě udělali moji čeští prarodiče.

S filmem Bboy potraviny jste vyhrál soutěž 7Dayz Film Contest. Už tam jste použil podobnou tematiku jako v Bo Hai a skloubil ji se sportovním zaměřením soutěže. Plánoval jste tohle téma od začátku, nebo jste se jen přizpůsobil zadání soutěže?

Spíš jsem se přizpůsobil. Dostali jsme zadání na sportovní film a v té době jsme tancovali. Řekli jsme si – „OK, uděláme taneční film.“ Zároveň ale chci, aby věci, které děláme, měly nějaký smysl. Takže jsme hledali témata a přemýšleli, co vybrat. Aby to bylo zajímavé a zároveň nás výsledný film nějak definoval. Většina filmů v soutěži byla na jedno brdo. Povrchní příběh – někdo vstane, něco se mu stane a pak se probudí. Tak jsme si řekli, že si vezmeme silné téma a předěláme jej do tanečního filmu. Letos jsme opět vyhráli s filmem Redboi. Opět jsme vzali tanec, ale pojali film úplně jinak, protože se nerad vyčerpávám. Momentálně okolo sebe pozoruji, že mnoho mých kamarádů si začíná uvědomovat, že jsou například homosexuálové. A bojí se to říct, protože se bojí té nálepky. Kladli jsme si otázku, jak může většinová společnost přijímat homosexuála, když on sám se bojí říct – „Jsem homosexuál.“ Tohle jsme tematizovali na letošním 7Dayz.

Účastníte se rád podobných soutěží či výzev, nebo vám už vadí, že se u nich vždy musíte přizpůsobovat předem daným tématům?

Teď už si říkám, že nechci vyčerpávat témata na podobných rychloprojektech. Ve fázi, ve které se momentálně nacházíme, už to pro nás nemá moc smysl. Nepotřebujeme být vidět, potřebujeme dělat kvalitní věci. Letošní 7Dayz pro nás byl poslední ročník. Když jsem viděl videa odtamtud, říkal jsem si, že je to pořád stejné, nic si z toho neodnášíte. Takže jsme si řekli, že si nebudeme honit ego a kašleme na to.

Čemu byste se tedy rád věnoval, když chcete opustit stávající téma vietnamské komunity u nás? Chcete dál točit dokufikce, nebo byste chtěl zkusit fikční film?

Stále bych chtěl nějak čerpat ze svého života. Forma dokufikce mi vyhovuje. Něco jsem zažil a můžu si to přetvořit v hlavě tak, aby to fungovalo. Tohle směřování mi asi zůstane, protože na filmech mě nejvíc zajímá autenticita, pravda. Momentálně se snažím dokopat k celovečernímu debutu. Chci napsat námět, který si držím v hlavě skoro rok, ale ještě jsem nebyl schopný se k tomu dokopat. Zajímá mě právě to téma změny smýšlení o lidech ve chvíli, kdy dostanou nějakou nálepku, tak jako v Redboi. Je to hrozně povrchní, protože takoví lidé jsou pořád stejní, ale najednou dostanou značku, že jsou jiní. A vnímání toho člověka se úplně změní. To je jev, který mě teď zajímá. Takže doufám, že jej třeba dostanu do svého celovečerního debutu.


Dužan Duong  

Mladý režisér Dužan Duong, vlastním jménem Duong Viet Duc, se narodil 13. dubna 1991 v hlavním městě Vietnamu, Hanoji. Roku 1994 se ale s rodinou přestěhoval do České republiky, kde žije dodnes. Do Vietnamu se vrací jednou za dva až tři roky. Do jeho čtrnácti let považoval za zdejší domov město Cheb, poté se přestěhoval do Prahy, kde žije dodnes. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, strávil jeden semestr na katedře střihu na pražské FAMU. Ještě před nástupem tam začal točit film Mat goc, který dokončil po svém odchodu ze školy. S dvěma krátkými filmy se sportovní tematikou (Bboy Potraviny, Redboi) vyhrál soutěž 7Dayz Film Contest. Nyní dokončil svůj další krátkometrážní film zaměřený na téma kulturní odcizenosti ve vietnamských rodinách žijících v Česku. Snímek Bo Hai bude uveden v soutěžní sekci Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.