Digitalizace a její kurátorský aspekt
Na 19. MFDF Ji.hlava se jako součást programu pro filmové profesionály uskutečnil i diskuzní panel o kurátorském aspektu digitalizace a zpřístupňování kulturního dědictví. Zástupci několika klíčových českých paměťových institucí debatovali zejména o tom, jak z obrovských sbírek vybrat to, co digitalizovat, kdy to digitalizovat, o technických otázkách a o institucionální kompetenci spojené s digitalizací.
Po příspěvcích od každého ze čtyř účastníků diskuze padla otázka: „Co je podstatou paměti?“ Je to všechno, co je uložené v našich paměťových institucích, nebo jen to, co jsme schopni zpřístupnit, a co je tedy součástí diskurzu?
Lucie Česálková, ředitelka Výzkumného oddělení NFA, odpověděla: „Myslím si, že paměť má dvě roviny a obě tu byly nějakým způsobem zmíněny. Ta, kterou buduje Virtuální národní fonotéka, jejímž cílem je informovat o existenci, o místě uložení a o podobě daného zvukového dokumentu, je ta totální a maximální. Pak je vžitá živá paměť, která je udržována v diskurzu. Zdráhám se říct, která je ta správná, obě je potřeba kultivovat stejně.“
„Použil bych pro to termín acting archive. Ideální je archív, který se chová jako knihovna,“ zdůraznil Michal Krsek z CESNETu, sdružení vysokých škol a Akademie věd České republiky.
„Měli bychom se relevantně starat o všechno, co dokážeme,“ shodli se všichni.
Filip Šír, projektový manažer Virtuální fonotéky, myšlenku uzavřel slovy: „Celé je to o tom, že se instituce musí otevřít, musí nabídnout otevřené dveře.“
Druhá z otázek, které se při diskuzi objevily, zněla: „Jaký je správný a ideální způsob zpřístupňování digitalizovaných filmů?“
„Podle mého je ideálním řešením virtuální galerie, která bude zpřístupňovat filmy i kontexty, které se k nim vztahují,“ vyjádřila se za všechny Lucie Česálková, „Je třeba mít možnost získat co nejvíce informací. DVD je omezující.“
„Řešením je podle mě internetová databáze, video on demand. Podle mého by se však filmy měly vracet i do kin, internet nenahradí ten jedinečný zážitek,“ dodal filmový distributor a člen rady Státního fondu kinematografie Přemysl Martinek.
Do soukromé debaty o způsobu financování, jež se rozpoutala po oficiálním ukončení panelu, se zapojil i Nor Lars Gaustad, vedoucí digitalizačního projektu uchování norského filmového dědictví norské Národní knihovny Nasjonalbiblioteket.. „Je třeba apelovat na politický aparát, aby digitalizaci zafinancoval. Pokud ne, přijdeme o kus vlastní historie,“ dodal.
„Potřebujeme se inspirovat v Norsku, mělo by to fungovat stejně. Je třeba apelovat na politiky, kteří netuší, co tyto instituce vlastní. Potřebujeme člověka, který na ně bude tlačit. Lucie Česálková hovořila o tom, že je to příliš obrovský projekt. Ale na celém světě je to stejné a někde to funguje,“ přitakal Filip Šír.
Lucie Česálková se však proti myšlence o jednotné instituci bránila slovy: „Nemyslím si, že by měla existovat instituce, která to celé zaštítí, ale politika, která by ty instituce řídila.“
„Ministerstvo kultury by digitalizaci mělo podpořit nejen penězi, ale vlastním zájmem,“ přidal se Michal Škopík, ředitel Výzkumného centra informačních technologií při Národním ústavu lidové kultury.
Michal Krsek z CESNETu shrnul celou diskuzi slovy: „Akademická diskuze nic nerozhodne, je třeba apelovat na politiku.“
Z debaty bylo zřejmé, že odborníci ze všech paměťových institucí mají na problematiku digitalizace stejný názor a že celý problém by výrazně pomohl vyřešit zájem ze strany státu, konkrétně Ministerstva kultury. Bez podpory politického aparátu k výrazným změnám nemůže dojít.
