Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Děkuji ti, étere

Glosa

Děkuji ti, étere

9. 4. 2020 / AUTOR: Tereza Reichová
Filmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?

Mám druhý pokus. První se moc nepodařil. Má rozhlasová prvotina byla uzavřena do strachu. Do obav z toho, že nesmím mít moc materiálu, že je nutné mít vše předpřipraveno a že vše musí být dořečeno. Zalehla mne obava z toho, pracovat sama, nemít štáb. Nemít nikoho, kdo je zodpovědný za zvuk, nikoho, s kým bych sdílela střihový proces a odpoutávala se od strachu společně. Vzniklo dílo dělené na kapitoly, monotónně přerušované osobním příběhem, vždy krásně „podmáznuté“ hudbou v očekávatelných okamžicích. A tím pádem i pocitově nekonečně dlouhé. 

Proč to tak bylo, když mám letité zkušenosti s filmovým vyprávěním? Obava z hromady práce? Pocit, že u audiovizuálního díla jsou tekuté jen obrazy a zvuk to neumí? Školácký stres z „tenkrát poprvé“? Nevím, ač u druhé šance je výsledek hodně nejistý, mnoho se toho změnilo. Děkuji, Violo

Na začátku mé druhé šance byla představa o filmu o paralelách umírání a rození. O hledání institucionálních i přirozených průniků. A nešlo to. Obrazy nepřicházely, jakékoliv nápady dusila hrůza z natáčení tak citlivé látky se štábem. V tu chvíli mi došlo, že cestou je rozhlas. Intimita tématu, práce se „zvukovými obrazy“ prostředí, lehkost natáčení ve vztahu k etice a možnost s lidmi otevřeně hovořit. To jsem však ještě netušila, co toto rozhodnutí ponese.

Pod křídla mne vzala má dobrá přítelkyně a dramaturgyně Českého rozhlasu Vltava Viola Ježková a po první pracovní schůzce bylo jasno. Žádné cizí postavy, ale ryze vnitřní autorský proces. Asi hlavně důvěra a podpora mé kamarádky způsobily, že jsem tvorbu začala žít. Sama jsem putovala po místech paměti svého příběhu, propadala se do vírů prostoru a času. Nebyla jsem tam sama, byla jsem s nahrávadlem – posluchačem, který mi v tom samém okamžiku ve sluchátkách zrcadlil, co se se mnou během natáčení děje. Režisérka Tereza, která by přemýšlela, zda natočila vše, co chtěla, a měla by pod palcem celý tvůrčí proces, zůstala doma. Nešlo to, aby tam byla. A já, Tereza s nahrávadlem, jsem se z každého natáčení, trvajícího desítky minut, vracela jako z pouti po desetiletích a vždy ho ještě pár dní cítila v každé buňce těla.
 

Dramaturgyně Českého rozhlasu a dokumentaristka Viola Ježková při poslechu vznikajícího radiodokumentu Terezy Reichové. Foto archiv Terezy Reichové
 

No ale měla jsem plán! Ze čtyř míst, která jsem si pečlivě napsala na papír, bylo nakonec míst sedm, protože život a probuzená paměť přinášely nové výzvy. A čas dokončení se protahoval. Byla místa, kam jsem prostě nezvládla jet dřív než za tři měsíce, protože jsem se na to dřív necítila. A když bylo vše hotovo, otřela jsem si s úlevou čelo a přišla další otázka. Co s tak nekonzistentním, pocitovým materiálem? Rozumná filmařka Tereza by řekla, že to provážeme mým dovysvětlujícím komentářem. A to tahle rozumná filmařka také během prvních měsíců tvrdila a rozumná dramaturgyně Viola se tomu usmívala a říkala: „To se ještě uvidí.“ A vidělo se. Zachycený zvukový materiál opravdu nešlo zaplácnout „ratiem“. Pozvaly jsme tedy mou další přítelkyni, průvodkyni a pozornou posluchačku mých životní zvratů. Viola vystoupila z role dramaturgyně, nasadila nám mikroporty, vzala do rukou mikrofon a společně jsme se pustily do Poslechu. Neposlouchaly jsme však jen materiál, který jsem přinesla, ale měly jsme potřebu mu naslouchat na místech, která k tomu vyzývala. A reagovat na ně.

Tento proces ještě neskončil. Racionální filmařka Tereza by ráda napsala, že nás čeká poslední natáčení a pak budeme stříhat. Ale Tereza, která předala režii nejen Viole, ale hlavně procesu, který si vše řídí sám, říká: „Kdo ví, kdy a jak tohle skončí, ale je to krásný. Jako bych dodnes nevěděla, o čem tvorba je…“