Videoblog z Budapešti

Film Iluze studentky dokumentu na pražské FAMU Kateřiny Turečkové měl v Česku distribuční premiéru letos v lednu v rámci projektu Česká radost v českých kinech. Turečková v něm představuje problémy současného Maďarska, jak je poznala během svého desetiměsíčního studijního pobytu v Budapešti. Upozorňuje zejména na podfinancované školství a zdravotnictví, plíživou uměleckou cenzuru, omezování akademických svobod a zmanipulované volby. Pro svůj angažovaný dokument zvolila autorka formu simulace počítačové hry, přičemž diváka usadila do role hráče. K situační recenzi jsme oslovili socioložku Terezu Stöckelovou (TS), novinářku z týdeníku Echo Lucii Sulovskou (LS) a renomovaného překladatele z maďarštiny Roberta Svobodu (RS).

V čem vidíte hlavní přednost filmu Iluze Kateřiny Turečkové? 

TS: Pozitivní je nepochybně to, že když autorka odjela na studia do jiné země, snažila se v té zemi vyznat a zaujmout k ní nějaký postoj. V tomto smyslu oceňuji pozici vepsanou do filmu. Nicméně co se týče filmu samotného, budu vlastně jen velmi kritická a musím říct, že jsem měla velký problém ho dokoukat. 

RS: Mně se líbila forma počítačové hry. I když je třeba dodat, že nejsem žádný fanoušek počítačových her, mám s nimi spíše zkušenost jako otec, který jimi kdysi zásoboval svého syna. Není to tedy vysloveně můj styl. V tom filmu je více věcí, které nejsou můj styl, ale akceptuji, že vyjadřuje určitý názor a druh humoru, akčnosti či ironie, které beru jako jevy, jež patří k dnešnímu životu. 

Odpovídá podle vás tento dokument současné situaci v Maďarsku? Film Iluze sugeruje každodenní situace, v nichž se občané musejí přizpůsobit omezeným pravidlům, podobně jako v počítačové hře...  

RS: Je to individuální záležitost. Prostě jeden pohled jednoho člověka. Ale jinak bych situaci v současném Maďarsku spíš přirovnal k tomu, co ne úplně nejmladší obyvatelé Česka nebo bývalého Československa znají, a to je normalizace, která je plíživější. Pomalu, krok za krokem normalizuje a určuje, co je ten normál. A kdo se mu vymyká, je svým způsobem v ohrožení života. I když to tak samozřejmě není doslova, ale sugeruje to ta forma počítačové hry. Jako by se člověk střetával s nějakým režimem či systémem a všude na něj číhalo nebezpečí. Myslím, že tohle ta forma počítačové hry velmi dobře vystihuje. 

LS: Mně na tom filmu vadí, že vytrhuje věci ze souvislostí. Například problém podfinancovaného zdravotnictví, kde lidé umírají z důvodu zanedbání péče v nemocnici, nebo to, že ve školách není toaletní papír, podle mě nesouvisí tak úplně s formou vlády, kterou Kateřina Turečková chtěla kritizovat. Je pravda, že se finanční prostředky nevyužívají úplně účelně a financuje se z nich například soukromý koníček premiéra. To jsou témata, kterých se autorka správně dotkla a v nichž by s ní většina Maďarů souhlasila. Ale to je vlastně jediná souvislost s tím, jaký systém v Maďarsku opravdu je. Dobře to vystihují v dokumentu dvě po sobě následující scény, a to scéna z nemocnice a hned poté záběr na fotbalistku a výčet Orbánem postavených fotbalových stadionů. Tam je jistá souvislost, kterou ale pochopí jenom ten, kdo má nějaký přehled o současném maďarském kontextu. Jde o profláknutý maďarský vtip o tom, jak se maďarsky řekne nemocnice – totiž fotbalový stadion... Zkrátka peníze tečou jinam, než by měly.

Jak hodnotíte zvolenou formu simulace počítačové hry? 

LS: Forma byla sice originální, ale pro mě to ten film zbytečně natahovalo. Úplně mi to nesedlo. Myslím si, že to bylo z velké části nadbytečné. Na druhou stranu se do toho promítl přístup, s nímž do toho autorka šla. Neměla ambici točit z nějakého jiného pohledu než z toho svého. To považuji za férové. Prostě takto vnímala svůj necelý rok v Budapešti a palčivé problémy maďarské společnosti. 

TS: Nikdo z nás evidentně tento film hájit nebude, ani já. Já si myslím, že ani ta forma není nijak originální. Sice je film zasazen do formátu počítačové hry, ale vlastně připomíná kvalitu věcí z většiny facebookových stránek, takové ty fragmentární, dekontextualizované průstřihy sem a tam. Většinou nevíme, kdo a kdy ve filmu mluví, ke komu mluví, pouze to celé apeluje na nějakou emoci, což tedy autorka přiznává. Na monitoru se ukazuje jakási míra zloby, ale ani v tomto případě nevíme, podle čeho je měřená a čí je to vlastně zloba. Je to autorčina zloba? Anebo zloba aktérů těch situací? Ale my ani často nevíme, kdo ti aktéři jsou. Ty situace jsou nesené primárně emocionálně, a to na vlně rozčilení. Ale podle mě to jenom zrcadlí „politiku emocí“, kterou většinou kritizujeme na té „druhé“, neliberální straně.

LS: Je to hra na první signální.

TS: Přesně. 

Nesouvisí ta emocionální vlna s tím, že jde o výrazně angažovaný pohled, u kterého je předem jasné, co chce sdělit a co si o věcech autorka myslí, respektive co cítí?  

TS: Jedna věc je objektivita a angažovanost, o nichž si ale nemyslím, že musejí jít nutně proti sobě. Pro mě jako pro socioložku nestojí objektivita proti nějakému normativnímu alibismu. V souvislosti s Iluzí jsem však mluvila spíše o škále emoce a argumentace. Pro mě tam argumentace či informace, jakkoli nějak vybraná a zasazená do normativních rámců, nebyla prakticky žádná. Vše se neslo na vlně emocí. Ale co z toho?

LS: Mně hlavně celkově v mediálním obrazu Maďarska vadí, že se všichni tváří, že problémy začaly až v roce 2010. A to dělá i tento film. Autorka staví špatné zdravotnictví a nedostatek toaletního papíru do souvislosti s tím, že Viktor Orbán vládne autokraticky. Ale to z toho podle mě nevyplývá. Myslím si, že se to vyskytuje obecně v chudších evropských zemích, bez ohledu na formu vlády.

RS: S tím bych tedy ostře nesouhlasil, protože vláda Viktora Orbána je organizována přísně hierarchicky. Já věřím, že ráno má premiér na stole dotaz: „Můžeme téhle škole dát dvacet balíčků záchodového papíru, nebo nemůžeme?" A Orbán prostě podepíše dvacet balíčků toaletního papíru, a takhle to jde pěkně dolů, až se to nakonec dostane na tu nejnižší úroveň. A tam se za měsíc ohlásí: „Jo, jak jste před měsícem chtěli těch dvacet toaleťáků, tak je budete mít.“ Tohle se zdá být extrémní, ale skutečně to vyjadřuje, že tady jde o vládu jednoho muže, který rozhoduje o všem a všechno se skutečně odvíjí od jeho vůle.

LS: Já ale nevnímám, že by to ze strany režimu byla schválnost. 

RS: Tak jestli schválnost, nebo blbost, to je jedno. Já myslím, že určité věci sice schválnost nejsou, ale záměr je třeba v tom, jak se školství organizuje, že se vše musí zastřešit nějakým úřadem jen proto, aby mohlo být víc lidí vedoucím odboru či sekčním šéfem. Musí se centralizovat nejen proto, aby se centralizovalo, ale aby podle Parkinsonových zákonů vznikl odpovídající počet úředníků, kteří tam budou jednak za svoje dřívější zásluhy, třeba že někde organizovali nějakou volební kampaň nebo rozdávali letáky, anebo jsou tam místa, která budou pro někoho jednou potřeba, a tím pádem se vytváří určitá závislost. Čili ta centralizace souvisí s rozbujenou byrokracií a s tím, že se peníze přelévají přes mnohem víc instancí. A tím pádem vždycky někde něco uvízne, a ve výsledku toho není tolik, kolik původně mělo být. 

TS: Podle mě měla ale paní Sulovská spíš na mysli, že není pravda, že by před rokem 2010 bylo Maďarsko v ekonomickém a sociálním rozkvětu a pak přišel Viktor Orbán a věci zašly na úbytě. Naopak řada strukturálních, důležitých problémů, které souvisejí s nějakou formou liberální, ekonomické politiky té země, byla velmi divoká. Ale Orbán byl schopen některé věci konsolidovat a odpovědět na poptávku ze strany společnosti...

RS: A které věci se mu tedy podařilo konsolidovat?

TS: Vycházím z dokumentu Johna Domokose Orbán, my dad and me, který je umístěn na webu The Guardian. Otec a syn v něm spolu projíždějí venkovským Maďarskem. Otec je příznivcem Orbána, byť žil řadu let ve Velké Británii a domů se vrátil na důchod, zatímco syn je britský novinář v The Guardian. Oba mluví na venkově s lidmi, kteří jim říkají: „Podniky, ve kterých jsme v osmdesátých letech pracovali, v devadesátých letech zprivatizoval zahraniční kapitál, pak to zkrachovalo, nebyla práce a není tady nic.“ Ti venkované nejsou fanatičtí příznivci Orbána, ale v zásadě mluvili o tom, že Orbán byl schopný strukturálními investicemi podpořit určitou obnovu zemědělské výroby na venkově. 

RS: S tím nesouhlasím. Tak mluví propaganda, pokusy takové byly, výsledek ovšem není vidět. Orbán zavedl místo dřívější podpory v nezaměstnanosti celý systém veřejně prospěšných prací. Podpora v nezaměstnanosti byla snížena natolik, aby se lidem vyplatilo vykonávat raději veřejné práce, za které sice také není moc peněz, ale je to stále trochu víc, než kdyby pobírali podporu. Rub této mince je, že na to nemá právo každý automaticky, ale samozřejmě o tom rozhoduje obecní úřad dané obce. To znamená, že kdo chce takovou práci mít, měl by být zadobře s konšeli daného města nebo dané vesnice, neměl by mít žádné nevhodné názory a neměl by se projevovat tak, aby se někomu znelíbil, protože pak je málo pravděpodobné, že by takovou práci dostal. Tento systém je tak založen na určitém poutání člověka k jisté politické síle. Ať to bereme z jakékoliv strany. Nevím o žádném podniku, ani průmyslovém, ani zemědělském, který by najednou začal za Orbána vzkvétat. Samozřejmě byl pozván zahraniční investor, třeba značka Audi nebo Mercedes, aby někde postavil fabriku, dostal za to samozřejmě příslušné daňové výhody a vytvořil se určitý počet pracovních míst...
 

„Když jsem se na Iluzi díval, vybavilo se mi rčení, že když je někdo týden v Indii, tak o ní napíše knížku, když tam bude měsíc, napíše dvě stránky, a když tam je deset let, tak raději nepíše nic.“

TS: Měla jsem pocit, že to byla poněkud jiná hospodářská politika než podpora zahraničních investic ze Západu, která v očích lidí nebyla něčím, co se materializovalo v jejich lepší život. Ne že by byli nadšeni z toho, co dovoluje Orbánova vláda, ale rozhodně vypovídali ve smyslu, že to je alespoň něco. Abyste mi rozuměli, já absolutně nehájím Orbána, ani nemám nějakou tvrdou evidenci o tom, jestli to funguje, či nefunguje. Jenom považuji za důležité zdůraznit, že to je sentiment, kterým se Orbánovi podařilo lidi oslovit. Samozřejmě sentiment kombinovaný s polohou kulturního nacionalismu, až šovinismu, který pro nás bude v některých podobách asi nejen velmi těžko přijatelný, ale i pochopitelný. Nicméně já chci říct, že to má i ekonomický rozměr. 

Jak byste porovnali Iluzi Kateřiny Turečkové s dokumentem Johna Domokose Orbán, my dad and me? 

LS: Iluze mi přijde jako demonstrace. Jako takový blog z Budapešti, ve kterém člověk píše věci, jež ho zaujaly. Pro mě celkovou náladu filmu vystihuje scéna, kterou Turečková líčila v jednom rozhovoru. Vešla prý v Budapešti do nějakého obchodu s luxusním papírem a začala peskovat prodavačku, že nebojuje proti Orbánovu režimu. Z toho vyplývá, že autorka se ty lidi nesnaží pochopit, ale pokouší se velmi hlasitě vykřičet svůj osobní pocit. Oproti tomu John Domokos je levicově liberální novinář, žije v Anglii a pracuje pro The Guardian a chtěl natočit ten dokument proto, aby pochopil postoje svého otce i pohled té skupiny, kterou jeho otec nějakým způsobem reprezentuje, nebo k níž přináleží, tedy voličů Viktora Orbána. A myslím si, že to byl přístup, který může ocenit i člověk, který s Viktorem Orbánem nesouhlasí, protože se skutečně dozví něco o motivacích Orbánových voličů a pronikne do toho, jak ho ta společnost vnímá. Většina Maďarů nejsou horliví odpůrci ani příznivci Orbána. Nejvíce lidí je vždy ve středu, mezi těmi dvěma póly. A volí to, co vnímají ne jako největší dobro, ale...

RS: Jako jistotu. Průměrný Maďar prostě chce jít ráno v osm do práce, v pět si vzít kabát a klobouk a jít domů. Řekne se mu, co má dělat, a nezajímá ho moc, co bylo předtím ani co bude potom. 

TS: Co se týče toho srovnání, u Domokosova filmu jsem se něco dověděla o realitě v Maďarsku, ale z dokumentu Kateřiny Turečkové jsem se nedověděla nic nového. Samozřejmě kromě toho, že Kateřina byla v Budapešti a byla naštvaná. A samozřejmě že Orbán je strašný… Navíc Turečková přiznává, že respondenty do svého filmu našla také pomocí Tinderu, takže jde o výběrovou perspektivu uživatelů této seznamky, to znamená o mladé, kosmopolitní, pravděpodobně anglicky mluvící lidi, s nimiž se režisérka byla schopná identifikovat. 

RS: Navíc jedním z respondentů filmu byl student Středoevropské univerzity, která byla v té době v ohrožení života. Od té doby už se stěhuje. A tento student byl naštvaný tuplem, protože k tomu měl své důvody. Tím pádem na Orbána nadával víc, než je stoletý průměr.

Komu si myslíte, že byl dokument Kateřiny Turečkové určen? 

TS: Vlastně nevidím skupinu lidí, která by se mohla něco z tohoto dokumentu dovědět. Možná nejsem zrovna modelový divák nějakého dokumentu, ale tady mi vůbec není jasné, kdo by jím mohl být. 

RS: Souhlasím. Já si sice dovedu představit skupinu lidí, pro kterou byl tento film natočen, ale je to skupina dost malá, vysloveně určitá vrstva publika, ke které nepatřím. Když jsem se na ten film díval, vybavilo se mi rčení, že když je někdo týden v Indii, tak o ní napíše knížku, když tam bude měsíc, napíše dvě stránky, a když tam je deset let, tak raději nepíše nic. 

LS: Možná by mohl ten film sloužit jako podnět k diskuzi, třeba o současném Maďarsku. Ale rozhodně bych ho nepustila lidem bez nějakého dalšího rámce. Jsou to výpovědi lidí vytržené z kontextu. Navíc si myslím, že nezasvěcený divák tak úplně nepobere některé souvislosti.

RS: V tom s vámi souhlasím. Například je ve filmu scéna z voleb. Ukazuje obrovskou frontu lidí, kteří čekají, aby mohli v Budapešti odvolit. Fronta ve filmu vypadá samoúčelně, ale v minulých volbách se skutečně děly takovéto scény a hraničilo to s volebním podvodem. Někteří tvrdí, že to bylo úmyslně, jiní si to nemyslí. To nechci rozsoudit. Ale fakt je, že bylo nápadné, že lidé, kteří chtěli volit, se do volební místnosti nemohli dostat. Jednak byly přeorganizované volební obvody, jednak bylo málo místností. Prostě kdo chtěl jít volit, musel mít opravdu výdrž. Takže ta fronta ve filmu měla tohle pravděpodobně vyjadřovat, ale bez kontextu a bez komentáře to nefunguje.

Pro mě byla naopak scéna s volbami jedna z mála, kterou jsem mohla ve filmu vztáhnout k nějakému faktu, nejen k emoci. A to díky skutečným obrazům, které pořizovali jednotliví lidé stojící ve frontě, navíc s časovým určením, jak během dne fronta (ne)ubývala. V té scéně jsme viděli skutečné účastníky nějaké situace, zatímco ve většině ostatních scén jsme účastníky či vypravěče příběhů neviděli, což byl ze strany režisérky záměr, aby dle jejích slov svým aktérům život v Maďarsku ještě víc nezhoršila. Scéna s volbami v Budapešti měla ve filmu určitý komentář, takže jsem ji vnímala přesně v tom kontextu, jak jste o něm teď hovořili. Bohužel podobně funkčních scén film příliš neměl. Když jsme například coby anonymní chodci s kamerou procházeli nemocniční chodbou a do toho zněl příběh jakéhosi muže, který vinou personálu v nemocnici přišel o otce, nedostali jsme ani základní informace o tom, co otci bylo, jaké měl zdravotní komplikace, co na to říkali lékaři a tak podobně. Výsledkem byl anonymní příběh, kterému můžeme, ale také nemusíme, věřit, jenž se mohl stát kdekoliv a jehož důsledkem je pouze nějaká emoce. 

RS: Podle mě je to stejný případ jako s tou frontou. I když tam máte věrohodnější obraz, vždy potřebujete informace, proč tam ten obraz je. V Maďarsku skutečně rapidně přibývá úmrtí v nemocnicích způsobených různými nákazami i nedostatkem hygieny, jenž vyplývá z nedostatku peněz a personálu, který odchází do zahraničí. Mně jen za poslední měsíc dva známí zcela nezávisle na sobě a v různých nemocnicích líčili své zkušenosti, jak tam člověk přijde, někde se tam posadí nebo položí a je tam deset hodin, dvanáct hodin… A příbuzní ho střídavě hlídají, protože musejí chodit do práce. Když člověk ví, o co jde, tak se mu ten obraz spojí. Podobně jako ostatní ale považuji za chybu, že film Iluze vystavěla autorka jen na emocích. 

LS: Dle mého názoru ten film vlastně neví, čím chce být. Na jednu stranu se skutečně pokouší mapovat věci, které pravděpodobně běžný Maďar řeší, a to je právě zdravotnictví či úroveň školství. To zajímá průměrné lidi všude. Ale zároveň neposkytuje hlubší vhled do té problematiky a působí strašně nesourodě. Přitom jsou to témata, která reálně Orbána ohrožují víc než způsob, kterým vládne. Dobře to bylo vidět třeba vloni před Vánocemi během protestů ohledně tak zvaného otrockého zákona. Ten zákon nebyl zas tak drastický, jak byl prezentován, zásadně nevybočoval z evropských standardů, ale skutečně dopadal na lidi. Souběžně s tím byl přijat zákon o zřízení tzv. správních soudů, které mají rozhodovat ve sporech mezi státem a soukromými osobami. A Fidesz tam samozřejmě dosadil své lidi. Tohle je třeba mnohem větší ohrožení demokracie, ale nedostanete kvůli tomu lidi do ulic. A film Kateřiny Turečkové podle mě tyto věci nijak neodlišoval.

TS: Rozhodně. Nabízí se třeba otázka, proč Maďaři znovu zvolili Orbána. Mně prostě nestačí to, jak to Turečková v rozhovoru pro Události, komentáře na ČT shodí výrazem „zmanipulované volby“. A nestačí mi to ani v té scéně volební fronty. Tím nechci říct, že tam neprobíhala manipulace s hranicemi volebních obvodů, tzv. gerrymandering. Ale kde se to nedělá, že? Není náhodou, že je to anglické slovo a pochází z amerického kontextu. Ostatně i v Americe je řada neregistrovaných voličů… Prostě říct zmanipulované volby opravdu nestačí.

Jak vnímáte závěrečnou scénu filmu, v níž autorka některým protagonistům nabízí, aby si střelili do busty Viktora Orbána, a někteří to celkem odůvodněně odmítají?

RS: Pro mě je ta scéna klíčem k filmu. Znovu akcentuje a svým způsobem odůvodňuje formu počítačové hry, a proto se nerozčiluji nebo nepozastavuji nad určitými věcmi, které tu byly mými kolegyněmi kritizovány. Já jsem starší pán a už bych neházel ani vajíčka, ani kyblíky s barvou na veřejné budovy. Nepovažuji to za adekvátní výraz nespokojenosti. 

LS: Pro mě to byla jedna ze dvou scén, které vybočovaly z konceptu toho filmu a byly slibným vykročením někam jinam. První byla převzatý úryvek ze starého dokumentu, kde vystupoval mladý Viktor Orbán a kde se sám svým způsobem odhaluje, když popisuje, jak ho otec v podstatě týral. A druhá je právě závěrečná scéna s bustou, kde někteří vysvětlují, proč střílet nebudou. Obě scény měly potenciál, který se nevyužil. Obě by chtěly mnohem víc rozvést. 

TS: Přesně tak. Místo toho, aby Turečková vzala vážně vysvětlení některých protagonistů, proč po Orbánovi střílet nechtějí, a předělala v tom duchu celý film, tak se až do poslední chvíle držela ústřední linie, která by se dala nazvat: Za vším hledej Orbána, toho hrozného Orbána! Místo toho měla minimálně nějak přestříhat ten materiál a vtělit tam ten závěrečný důležitý a sociologicky i politicky zajímavý postoj k Orbánovi.  Druhá věc je, že si opravdu hluboce myslím, že jezdit někam do cizí země dělat revoluci – tak svou snahu Turečková označila – je nejen trapné, ale i vysoce neproduktivní. 

RS: A vy si myslíte, že to bylo míněné vážně? Myslím, že s tou revolucí šlo o nadsázku. 

TS: Ať tak či onak, domnívám se, že problém s Orbánem si musejí vyřešit Maďaři sami. Nevyřeší je za ně ani Evropská unie, ani Visegrád, ani Turečková… Je velice kontraproduktivní, aby někdo zvenčí chtěl řešit cizí problémy. To povede k ještě větší eskalaci konfliktu. Síťovat se, komunikovat, to ano, ale ne jezdit dělat revoluci do země, jejíž jazyk ani neovládáme. V čem je to podstatně jiné než pokusy o „vývoz demokracie“ ze strany Západu na Blízký východ, které většinou tak tragicky končí? Ale zároveň to neznamená, že to co se děje v Maďarsku, bychom neměli brát jako důležité varování o tom, co se může dít jinde, třeba u nás, jak mohou fungovat plíživé mechanismy moci, kterými se namotává společnost.