Ženy o ženách

Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.

Martina Malinová. Foto Dita Pepe

V pondělí 8. února 2016 jsem si začala psát ke svým dokumentárním projektům deník. Potřebovala jsem intimní prostor, kde bych získala možnost z odstupu pohlédnout na dokumentární praxi i dokumentované jedince a v rámci kterého bych mohla formulovat věci, o nichž jsem jako dokumentaristka už nějakou dobu přemýšlela, a kam bych zároveň mohla směrovat emoce, které s dokumentární prací souvisejí. Ten den jsem natáčela rozhovor se ženou, která se sebepoškozovala. Řešila, jak o svém životě mluvit upřímně, ale tak, aby zůstala v anonymitě. Do deníku jsem si tehdy napsala: „Slibuju jí, že může otevřeně mluvit o všem, a potom jí dám výsledek autorizovat.“ Tématem, jak chránit svůj zdroj a zároveň být poctivá k příjemcům dokumentárního obsahu, začalo moje přemýšlení-psaní o praxi a strategiích dokumentární tvorby. Od toho dne jsem se snažila reflektovat každý natáčený rozhovor, zapisovat si k němu poznatky a z nich formulovat otázky, na které jsem hledala odpověď. 

Ve stejné době jsem pracovala na literárním dokumentu, který se věnoval matkám s atypickou životní zkušeností – jedna se skrývala s dítětem v rámci režimu utajení, druhé dítě tragicky zemřelo, třetí tematizovala sexuální identitu potomka. Témata byla citlivá, plná emocí, v jednu chvíli jsem řešila, do jaké míry se mohu jako dokumentaristka sama angažovat v životech lidí, které dokumentuji. Vzájemná blízkost vyjevila svá úskalí, kterými byla často očekávání ze strany dokumentovaných osob – jedna žena se mě například snažila pravidelně úkolovat. Uvědomila jsem si, jak důležitý je v procesu dokumentární práce vzájemný respekt, který je nutné neustále vyvažovat, aby se nezvrtnul na jednu stranu ve vytěžování dokumentovaných lidí, nebo na druhou v manipulaci autorů a autorek dokumentů.

S tím souvisí i to, jak samotný proces dokumentární práce probíhá – tím, jak se pohybuji napříč společenským spektrem a dokumenty vznikají s lidmi aplikujícími odlišné životní strategie a vyznávajícími rozmanité hodnoty, dostávám se nezřídka mimo vlastní komfortní zónu, což však jako dokumentaristka musím umět ustát, abych mohla dokument dokončit. Mnohokrát jsem se ptala sama sebe, jestli mohu dokumentovanou osobu za její názory a chování v průběhu natáčení zkritizovat, jestli se s ní mohu pohádat, nebo ji naopak pochválit, jestli tím nenaruším křehkost rovnováhy nastolené mezi námi. Nechtěla jsem být jen tou dokumentaristkou, která bere. Ale měla jsem dostatek energie na to i stejně dávat?

V téže době jsem natáčela dokument se svojí dnes už třiadevadesátiletou babičkou. A uvědomila jsem si, jak měním svůj dokumentární přístup – jako osobu blízkou jsem měla tendenci ji extrémně chránit a schválně zamlčovat některé věci. Hned jsem začala přemýšlet, jestli blízkost, která na jednu stranu znamená absolutní otevřenost, neznamená také to, že si dokumentarista začne pravdu uzpůsobovat svou ohleduplností. A kde je pak pravda? Jde o ni v dokumentu vůbec?
 

Zuzana Piussi. Foto Dita Pepe
 

I další dokumenty, které jsem ten rok nahrávala, otevíraly zajímavá témata: například téma hranic intimity – na co se jako dokumentaristka mohu zeptat a čím už druhému ublížím, téma etiky – kdy mohu jako autorka zamlčovat pravdu, nebo téma angažování se členů rodiny dokumentované osoby, kteří mají tendenci ovlivňovat výsledné vyznění dokumentu. 

Na jaře 2017 jsem díky UTB ve Zlíně vycestovala na semestrální výzkumný pobyt na University of New South Wales v Sydney, v rámci kterého jsem natočila na třicet rozhovorů s australskými dokumentaristkami. Jejich perspektiva a profesní zkušenosti rozšířily můj set výzkumných otázek, které jsem pokládala dokumentaristkám v Česku. Nastolily témata jako mezigenerační mentoring nebo společenská angažovanost. Zvláště pak setkání s antropoložkou Diane Bell přispělo k posunu mého výzkumu i vedení rozhovorů směrem k aplikování feministických metodologií. Ty spočívají mimo jiné v situování autora do výzkumu nebo ve snaze o nehierarchické vedení rozhovorů.

Otázek nastolených ve výzkumu bylo nakonec na sto padesát a já jsem se rozhodla je položit (samozřejmě dle jejich relevance) literárním a filmovým dokumentaristkám v Česku, abych zjistila, jak to mají ony. Do výzkumu jsem přidala navíc otázky týkající se specificky žen – zajímalo mě například, jestli gender ovlivňuje financování jejich filmů, do jaké míry proměňuje charakter jejich práce mateřství nebo jestli zažily jako dokumentaristky diskriminaci. 

První rozhovor pro výzkum Ženy o ženách jsem natočila 18. listopadu 2016 s Juditou Matyášovou, ten poslední – se socioložkou Marcelou Linkovou, iniciátorkou a spoluautorkou knihy Bytová revolta (2017) – letos v červenci. Ve výsledku vzniklo devadesát tři hodin nahrávek, které jsem pak literárně zpracovávala. V komplexní, autorizované podobě vycházejí rozhovory letos na podzim knižně. Veškeré získané poznání jsem navíc analyzovala a v prosinci 2019 budu výsledky výzkumu prezentovat na FMK UTB v podobě stejnojmenné disertační práce.

Koho jsem nakonec pro rozhovory vybrala? Cíleně jsem se zaměřila na ženy tvořící filmový nebo literární dokumentární obsah, které se alespoň částí své práce věnují ženám. Snažila jsem se při tom zohlednit perspektivu vícero generací (rozdíl mezi nejstarší Dagmar Steinovou a nejmladší Apolenou Rychlíkovou je šedesát sedm let), profesní východisko (oslovila jsem nejenom klasické filmové a literární dokumentaristky, ale i ženy dalších profesí generujících dokumentární obsah, tedy historičky, žurnalistky, vědkyně, socioložku, umělkyně, fotografky a podobně, abych zmapovala rozmanité přístupy k práci vycházející ze specifik různých profesí), také rozmanitá nastolovaná témata o ženách, Billem Nicholsem (2010) zmiňované dokumentární modely (například reportáž, etnografii, deník, biografii a podobně), stejně jako specifickou zkušenost každé dokumentaristky.
 

Helena Třeštíková. Foto Dita Pepe
 

U filmařky Hany Pinkavové mě zajímala její televizní práce i život kolem Zlínských filmových ateliérů, u Marie Dvořákové – držitelky studentského Oscara – její zkušenost se studiem filmu a následnou tvorbou v Americe. U Blanky Kirchnerové jsem zkoumala, jak jako umělkyně pracuje se svými osobními deníky. Mariky Pecháčkové jsem se ptala mimo jiné na to, jak ji jako dokumentaristku ovlivňuje partnerství s jiným dokumentaristou. Orální historička Pavla Frýdlová je spoluautorkou projektu Paměť žen, který mapuje 20. a 21. století výhradně perspektivou žen. U spisovatelky Petry Dvořákové jsem zkoumala míru autobiografičnosti v její literární práci. Se slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi jsme probíraly odvahu dokumentaristky postavit se mocným. Historička Blanka Zubáková vyprávěla o etice práce v archivech a nakládání s osudy zemřelých. Rozhovor s filmovou dokumentaristkou a fotografkou Libuší Rudinskou nejvíce ovlivnila její zkušenost s dokumentem o Pavlu Wonkovi, po kterém následovalo její tříleté filmové embargo. Literátka Alena Wagnerová vypráví o krásné literatuře jako nástroji zpracovávání tabuizovaných dokumentárních témat, Tereza Tara se dívá na film celostním způsobem. U profesorky historie Dany Musilové – označované za matku zakladatelku orální historie v Česku – mě zajímalo, jak s dokumentárním poznáním pracuje věda. Martinu Malinovou jsem přizvala do projektu jakožto feministickou autorku experimentálnějších filmů, Helenu Třeštíkovou jako klíčovou osobnost časosběrné metody. S teoretičkou umění Michaelou Peško Banzetovou jsme diskutovaly, jak gender ovlivňuje příjem sdělení. Filmová dokumentaristka Jana Počtová mě zajímala jako autorka úspěšných celovečerních dokumentů. Dagmar Steinovou jsem si vybrala jako autorku memoárů, Eleanore Rasmussenovou jako etnografku. S filmařkou Lindou Kallistovou Jablonskou jsme se věnovaly aktivismu, po natočení snímku V nejlepším zájmu dítěte (2016) se totiž začala angažovat v neziskové iniciativě Dobrý start snažící se změnit systém péče o ohrožené děti. Podobně společensky orientovaný přístup má filmová dokumentaristka Apolena Rychlíková jakožto autorka úspěšného dokumentu Hranice práce (2017). Olgu Sommerovou jsem do výzkumu zařadila proto, že patří mezi nejsilnější feministické hlasy v českém dokumentu. Filmařku a teoložku Violu Ježkovou mi jako svůj vzor doporučilo hned několik dokumentaristek, bavily jsme se o etice dokumentární práce. Marcela Linková reprezentuje sociologický pohled na dokument. O prolínání dokumentu s hranou tvorbou pojednává Zuzana Kirchnerová – držitelka filmového ocenění z Cannes. Fotografka Gabriela Kontra a filmová animátorka Kateřina Kačerovská vytvořily ke svému dokumentu Porodní plán (2009) rozsáhlou informační platformu, která si začala žít vlastním životem, kritička a kurátorka Zuzana Štefková mě zaujala tím, že dokument využila jako zajímavý nástroj výuky. S novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou se v rozhovoru bavíme o dokumentární práci jako o pátrání, s žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou vycházíme z momentu, kdy se ve válečném Grozném z role osoby dokumentující stala osobou pečující.
 

Olga Sommerová. Foto Dita Pepe
 

Kniha Ženy o ženách se snaží nabídnout unikátní perspektivu třicítky žen, jejichž myšlenky i přístupy vnímám jako obohacující nejenom směrem k tvůrcům dokumentárního obsahu, teoretikům filmu, literatury, historie nebo genderu, ale i pro samotné příjemce dokumentárního sdělení, kterým mohou pohledy dokumentaristek pomoci k tomu, začít o dokumentárním díle smýšlet jiným, otevřenějším způsobem.


Kniha vychází v nakladatelství wo-men ve spolupráci s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně. Díky propojení s platformou www.dafilms.cz bude publikace obsahovat unikátní kód, který umožní čtenářům pustit si filmy, o kterých ženy v rozhovorech hovoří, online. Kniha bude mít menší formát, ale 992 stran, a proto bude svázána v pevném plátně. Více na  WWW.BY-WO-MEN.COM.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.0Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles
6.17Ke klauzurní knize FAMU 2017Skrytý půvab studentských invencíJitka Lanšperková, Kateřina Šardická

starší články

.DOK.REVUE
07. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl