Touha po domově. Dokumenty o Ukrajině

Dva roky probíhající války na Ukrajině poskytly prostor pro vznik časosběrných dokumentů, které vyobrazují dlouhodobé dopady válečného konfliktu. Autoterapuetická rodinná kronika Svjatlany Lysičanské Tak trochu cizinka odhaluje po generace děděnou citovou deprivaci, kterou do genů několika pokolení zasely válka a totalitní režim. Rodný kraj Íránky Širín Nafarieh sleduje vztahy mezi ruskými a ukrajinskými spolužáky po vypuknutí války a představuje terapeutické sezení pro xenofobní část české společnosti.

Tak trochu cizinka

Svjatlana Lysčinská dokončila svůj rodinný portrét Tak trochu cizinka dva roky po invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Válka je jen jedním z celé série traumat, která se v její rodině dědí z pokolení na pokolení. Představuje čtyři generace žen, které se narodily na stejném místě, ale v jiné době. Svjatlana zažívá Mariupol jako součást Sovětského svazu, demokratické Ukrajiny i jako Rusy okupovaného území. Rodné město opouští na začátku devadesátých let a stěhuje se za prací do Kyjeva. Na přelomu tisíciletí se k ní přidává její dcera Saša, kterou doposud v rodném městě vychovávala babička. Po letech odloučení tak Svjatlana prozkoumává neschopnost navázat s dcerou blízký vztah.

Po vypuknutí války se k ní z rozbombardovaného Mariupolu stěhuje i její matka, a dcera Saša naopak zemi opouští a utíká před válkou do Londýna. Daleko od domova prochází podobným stavem jako kdysi její matka. Nastává vhodná příležitost, aby režisérka se svou matkou i dcerou otevřela těžká a dlouho přehlížená témata.

„,Dědičný‘ problém projevovat city se Svjatlaně daří artikulovat paradoxně až s příchodem války.”

Lysčinskou její pátrání vede daleko za hranice osobní historie. Zjišťuje, že citová deprivace je symptomatická pro určitou dobu, stav společnosti a vztah systému k jednotlivci. Narodila se do éry, ve které měl nejvyšší společenskou hodnotu kolektivní prospěch, jemuž se podřizovalo vše, včetně rodinného života a mezilidských vztahů. Jednotlivec měl za totalitního režimu hodnotu jen jako součást kolektivu. Individuální cíle a potřeby nebyly podstatné, a tak se účelnost a produktivita přenášely i do rodinných vztahů, láska nebyla třeba.

„Dědičný“ problém projevovat city se Svjatlaně daří artikulovat paradoxně až s příchodem války. V extrémní situaci vyplouvají na světlo podvědomé strachy a násobí se natolik, že je již není možné přehlížet. Režisérka až ve věku, kdy má sama dospělou dceru a vnučku, zjišťuje, jak se pozná láska a jak se dá projevit. Její autoterapeutický snímek však nekončí klišé o tom, že láska je vše nebo že odpovědnost za naše životy nese okolí. Závěrem je sblížení na hluboké úrovni. Symbolem je řetízek, který Svjatlana dostala od svého dědečka. Ten si ho přinesl z fronty, když bojoval v Berlíně proti Hitlerovi. Řetízek ukazuje, jak doba ovlivnila nejen rodinné poměry, ale i vztah ke svobodě, vlasti, nepříteli. Matka Svjatlaně ve snímku vysvětlí, že řetízek nevnímá ani jako památku, ani jako nepřátelskou kořist. Původní majitel řetízku pro ni není nepřítel, ale člověk.

Rodný kraj

Pomyslným pokračováním příběhu dcery ze snímku Tak trochu cizinka může být časosběrný film Rodný kraj, který Jeden svět uvedl v rámci sekce Česká soutěž. Režisérka íránského původu Širín Nafarieh v něm přes rok sledovala osudy pěti mladých přistěhovalců, kteří se setkali na hodinách českého jazyka. V pražské Centru pro integraci cizinců se připravovali na přijímací zkoušky na střední či vysokou školu. Původně osvětový snímek, jehož cílem je šířit povědomí o důležitosti vzdělání pro integraci mladých cizinců do české společnosti, se po začátku války na Ukrajině rozrostl o nový rozměr. Ruští a ukrajinští studenti, ze kterých by v jejich domovinách byli nepřátelé, v zahraničním prostředí fungují jako vrstevníci a spolužáci.

Silnou stránkou Rodného kraje je právě to, že postavy nezapadají do obvyklých narativů o znepřátelených stranách válečného konfliktu ani do stereotypů o imigrantech. Tím, že vystupují jako jednotlivci, upozorňují na xenofobii a předpojatost české společnosti. Výrazným tématem Rodného kraje jsou samota a vykořeněnost. Jeho nositelkou je Ruska Soňa, která přijela do Čech studovat výtvarnou školu. Pocit osamění nepramení ani tak ze vzdálenosti od domova, ale z rodinné historie. Dívka se o sebe od třinácti let stará sama a matku, která odešla za prací do města, vídá jen o víkendech.

„Černov, Lysčinská a Nafarieh postavy svých snímků vysvobozují z anonymní kolektivnosti a vracejí jim jména, příběhy i tváře.“

Během ročního časosběrném natáčení prodělává Soňa zásadní názorovou změnu. Zatímco po vypuknutí války zastávala kritický postoj k Rusům, kteří nedělají dost proto, aby Putin s válkou přestal, na konci snímku je ochotná proputinovské názory demokraticky tolerovat jako projev názorové plurality. Přeroste tím i samotnou režisérku, která se Soni ptá, jestli se nestydí za své krajany. Dívka kolektivní vinu, kterou na ni autorka uvaluje, odmítá. Právě tím posiluje svou identitu jednotlivce osvobozeného od stereotypního myšlení.

Snímky Tak trochu cizinka, Rodný kraj, ale i 20 dní v Mariupolu Mstyslava Černova, kterému se věnuji v separátním textu, spojuje téma domova. Domova, ve kterém se umírá, z něhož se utíká, nebo který se hledá. Domov je zdrojem kolektivního traumatu, předávaného z generace na generaci. Je iluzí, snem i pastí. Výsledný pocit odcizení a vykořeněnosti je ještě posílen, když posuzujeme jednotlivce v rámci skupin, a na základě toho jim přidělujeme charakteristické znaky chování i myšlení. Případně je zbavujeme lidskosti úplně a vnímáme je jen jako těla a čísla. Černov, Lysčinská a Nafarieh postavy svých snímků vysvobozují z anonymní kolektivnosti a vracejí jim jména, příběhy i tváře.