Reálnější než realita

Co si můžeme jako diváci představit, pokud se k nám dostane informace, že ten či onen film, televizní minisérie nebo seriál vznikly na základě skutečných událostí? V zásadě především to, že tvůrci využili nějaký děj, který se skutečně odehrál, k vytvoření fiktivního díla, které není a nemůže být pouhou rekonstrukcí, ale v případě, že se záměr podařil, splňuje vysoké nároky kladené na dramatický útvar.

Teoreticky se to samozřejmě formuluje celkem snadno. Ale jak je to ve skutečnosti? Především asi není náhoda, že televizních i filmových děl, jejichž předlohou jsou skutečné události, v posledních letech výrazně přibývá. Není to jen tím, že by se vyrábělo víc seriálů a minisérií nebo že by byly oblíbenější než čisté fikce. Důvod nárůstu zájmu vysílatelů, producentů, tvůrců, a nakonec i diváků je třeba hledat zejména v nedostatku kvalitních scénářů, které se k reálným událostem nijak nevztahují. Je totiž dost velký rozdíl, pokud si autor má vymyslet příběh od začátku až do konce, stanovit jeho hlavní dějovou linii, koncipovat postavy a přemýšlet, jak vizualizovat to, co vymyslel, než když má alespoň část děje již pevně danou a neměnnou. To je věc v branži obecně známá – stačí se například podívat na množství hraných pořadů spadajících do kategorie označované jako true crime. Jejich počet je podmíněn i obtížným hledáním kvalitních scénářů v žánru krimi. True crime má navíc tu výhodu, že může pracovat se zvědavostí publika – mnoho zločinů, především těch nejvážnějších, v sobě skrývá dodnes řadu otazníků včetně toho, zda dopadení a odsouzení pachatelé byli skutečně vinni. S tím pak také tvůrci účinně pracují.

Příběhy vzniklé na základě skutečných událostí můžeme rozdělit do několika kategorií. Každá z nich vyžaduje odlišný přístup, a pokud by se snad zdálo, že na rozdíl od „čisté fikce“ jde o jednodušší záležitost, není tomu tak. Tvůrci jen narážejí na jiné obtíže dané tím, že některé okolnosti příběhu, který vyprávějí, jsou divákům již známy.

Obraz Černobylu

Populární jsou v poslední době zejména příběhy spojené s významnými či dramatickými událostmi nejnovější historie. Kdybychom měli najít nějakého typického představitele této kategorie, byla by to nejspíš u diváků i kritiky úspěšná minisérie Černobyl. Mimochodem téměř stejný tým nyní natáčí další minisérii o velké katastrofě – zabývá se havárií trajektu Estonia v roce 1984.

Na Černobylu je pozoruhodné, do jaké míry dokázal zkombinovat ty části děje, které jsou dostatečně popsány a jejichž vizualizace se do jisté míry blíží rekonstrukci, a příběhy protagonistů, jež jsou do jisté míry pozměněny. Co je v minisérii jinak než ve skutečnosti? Tak například vidíme mohutná oblaka černého kouře, která vycházela z porouchaného reaktoru elektrárny, ve skutečnosti ale z reaktoru unikaly spíše jemné obláčky bílé páry. Postava komunisty Žarkova, který po havárii reaktoru přesvědčuje úředníky, aby nevyhlašovali poplach, je smyšlená a reálnou postavou není ani Ulana Khomjuková, vědecká pracovnice Běloruského institutu pro jadernou energii. Havárie helikoptéry, která přelétává nad reaktorem, se opravdu v Černobylu stala, ale až v říjnu 1986, tedy několik měsíců po explozi.

Pro diváky, ale ani pro celkové vyznění minisérie tyto odchylky ovšem nejsou podstatné, důležitější je přesvědčivé vykreslení mrazivé atmosféry a okolností události. Dá se totiž předpokládat, že většina diváků si z černobylské havárie bude pamatovat právě tohle.

Skandály po anglicku

Podobně je to, i co se týče politických událostí moderní historie – je celkem logické, že v zájmu dramatického spádu děje jsou některé postavy lehce posunuté, jiné smyšlené, ale základ zůstává realistický. To platí například o minisériích Skandál po britsku, z nichž první se věnuje vztahu vysoce postaveného politika – předsedy liberální strany Jeremyho Thorpa – a mladíka z nižší společenské vrstvy v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a druhá manželství Margaret Campbellové a Iana Campbella, jedenáctého vévody z Argyllu, a mediálnímu šílenství obklopujícímu jejich rozvod v roce 1963. Ten se stal notoricky známým a skandálním právním případem, který obsahoval obvinění z cizoložství, padělání, krádeže, násilí, užívání drog a úplatkářství. Série také zkoumá sociální a politické klima poválečné Británie a postoje k ženám v šedesátých letech.

Zlaté Devadesátky

Podobných minisérií a seriálů bychom našli desítky. U nás můžeme do této kategorie zařadit minisérie vytvořené pro streamingovou službu Voyo – Iveta či Roubal. Mimochodem portrétní minisérie a seriály, značně populární v sedmdesátých a osmdesátých letech, byť v jiné podobě, než na jakou jsme zvyklí dnes, patří k velmi častým a natáčejí se po celém světě. Již brzy například budou moci diváci u nás vidět velmi zajímavý srbský seriál Rodina o posledních hodinách před zatčením Slobodana Miloševiče. Loni toto dílo vyhrálo brněnský festival Serial Killer.

Do jaké míry diváky fascinuje tento způsob připomenutí dob nedávno minulých, dobře ukazuje jeden z nejúspěšnějších seriálů České televize v její historii – Devadesátky. Na něm je pozoruhodný nejen způsob připomenutí kriminálních případů z daného desetiletí, ale především společenské a politické klima té doby, nejistoty a potíže proměny společnosti po roce 1989 i podmínky, v nichž pracovali kriminalisté. Jistě, že se některé děje odehrály trochu jinak, že část postav je upravena pro potřeby vyprávění příběhu v šesti více než hodinových epizodách. Současně dokazuje i to, co už bylo výše napsáno – nejde o nějakou lehčí scenáristickou práci, jen je trochu jiná než u běžných krimiseriálů a klade také na tvůrce zcela jiné nároky – například umět vybrat z přemíry dějů a podrobností ty podstatné a nosné pro celkový příběh, soustředit se na atmosféru doby a současně vybrat co nejatraktivnější charaktery. Náročná je samozřejmě i produkce – čím kratší doba uplynula od zachycených dějů, tím více se dá předpokládat, že diváci budou citliví na přesnost dobových reálií.

Lze odsoudit jen na základě Podezření?

Další kategorie by se dala popsat jako využití reálných dějů, ovšem v podobě, kterou ve skutečnosti neměly. Z tuzemských televizních děl je to například Podezření. Třídílná minisérie o zdravotní sestře podezřelé ze smrti pacientky se nevěnuje žádnému konkrétnímu případu, který se skutečně stal. Ale je inspirována reálnými kauzami, ať už domácími, či zahraničními. Divák o nich zcela určitě slyšel, nicméně jeho pozornost nemá přitáhnout umělecký pohled na to, jak to tenkrát vlastně bylo. Dovolím si citovat autora scénáře Štěpána Hulíka, který v rozhovoru pro média popsal základní přístup tvůrců mnohem přesněji, než bych to dokázal já: „Chtěli jsme diváka provést stejným myšlenkovým procesem, jakým procházíte coby konzument novinových zpráv, když slyšíte o takovém případu. Máte paní, která na první pohled nevypadá sympaticky, výpovědi svědků říkají: tvrdá, nesnesitelná ženská. Vychází z toho jasný verdikt. Jenže my přece nemůžeme odsoudit někoho za to, jak vypadá nebo jak se chová, pokud nemáme dostačující důkazy.“

Samozřejmě, že u těchto příběhů vzniká určité riziko, kterého si tvůrci musejí být vědomi. Divák si je totiž může vztáhnout k událostem, které zná a které mu utkvěly v paměti. A protože seriál, minisérie či film nabízejí příběh přehledný, srozumitelný a do jisté míry uzavřený, hrozí, že si jej promítne do reálné události – a ztotožní si jej. Tím se ovšem dostáváme k problému, který se týká všech příběhů vzniklých na základě skutečných událostí či majících nějakou oporu v realitě. Diváci je často považují nikoli za dramatizaci dějů, ale za jejich rekonstrukci – bylo to pro ně tak, jak to viděli na obrazovce nebo monitoru. Odpovědnost tvůrců je tedy značná, a proto i menší odchylky od reality musejí dobře promýšlet a zvažovat. Daleko větším problémem je ovšem chování postav – někde je lepší přidat vymyšlenou, která je nositelkou nějakého postoje či přístupu, než se jej pokoušet „naroubovat“ na někoho, kdo má reálný předobraz.

Ochránce a TBH – zachytit realitu

Třetím základním přístupem k příběhům s nějakým reálným prvkem je využití modelových dějů či situací. Ty se často odkazují k něčemu, s čímž má alespoň část diváků vlastní zkušenost, byť do určité míry odlišnou. V podstatě můžeme říct, že se snaží ukázat komplexnost nějakého prostředí či společenského problému pomocí příkladů, které mají nějakou oporu v realitě. Dobrým příkladem je opět tuzemská produkce – seriál Ochránce. Jeho hlavní postava – populární středoškolský učitel a školský ombudsman zabývající se vyšetřováním kriminálních činů – je samozřejmě čistě fiktivní a deset případů, jimiž se v seriálu zabývá, rovněž. Ovšem vycházejí z událostí, které se ve školách skutečně odehrávají – od šikany přes napadení pedagoga až po potíže se sexuální výchovou. Nemůžeme přitom říct, že tohle se stalo na té či oné škole, ale víme, že obdobné případy se skutečně odehrály, byť nikoli v podobě, kterou jim dali televizní tvůrci. Webový seriál TBH, rovněž z produkce České televize, se také věnuje fiktivnímu příběhu, ale velmi realisticky ukazuje možné reakce mladistvých i jejich okolí na vzniklou situaci. Je nepochybné, že tato forma rovněž vyžaduje obrovskou práci, co se týče rešerší, protože cílem příběhů, byť jsou fiktivní, je do jisté míry zachytit realitu, a tudíž je nelze koncipovat podle libovůle tvůrců, ale je nutné brát v úvahu skutečnost.

Iveta aneb podle skutečných událostí

Zbývá čtvrtá kategorie, která je z hlediska tvůrců nejsnadnější a z hlediska publika ne úplně poctivá. Přilepit na seriál či film nálepku „podle skutečné události“ je celkem jednoduché – zejména u příběhů, které nenašly mediální odraz, a tudíž je možné o nich tvrdit, že se už v nějaké podobě odehrály, aniž by si to byl divák schopen ověřit například rešerší na internetu. Do značné míry jde o snahu přiživit se na velkém zájmu o dramatické podoby reálných událostí.

Zajímavým prvkem je konfrontace ztvárnění určitých událostí z dob minulých s jejich tehdejším obrazem v médiích. Někteří tvůrci dokonce dobové záběry z dokumentů či zpravodajství využívají jako součást děje, jiní je berou jako důležitý prvek při koncipování některých scén, někdy se autentické záběry využívají jako připomínka doby. Je to dvousečná zbraň, postavit vedle sebe herce v seriálu a reálnou postavu na záběru z televizního zpravodajství může být pro diváky velmi atraktivní, ale také to může vyvolat jisté zklamání – vždyť on/ona si není vůbec podobný/podobná. Někdy je podobnost, přinejmenším použití typově stejného protagonisty jako předloha, důležitá (což platí třeba o minisérii Iveta, jejíž druhá řada nyní vzniká), jindy je dramatičnost děje natolik strhující, že se diváci podobností příliš nezabývají.

V každém případě lze konstatovat, že příběhy odrážející nějakým způsobem minulost, byť nedávnou, odkazující se k reálným společenským problémům či zachycující nějakou reálnou postavu v důležité fázi jejího života budou i nadále velmi žádané. Vzhledem k tomu, že proud dramatiky nijak neslábne, dá se předpokládat, že i nadále bude nouze o kvalitní náměty a scénáře, a svoji roli hraje i stále rostoucí tlak na rychlost výroby.

Samozřejmě, že jakýkoli dobový projekt – film, minisérie či série – je většinou dražší a produkčně náročnější než čistá fikce ze současnosti. Ovšem když se podíváme na výsledky – ať už z hlediska sledovanosti, nebo ohlasu v celé branži –, stále se vyplatí to zkoušet.