O nevěře jako o zrcadle nás samých

Vizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Snímek bude promítnut dnes ve 22:30 v DKO I.

Hovory o nevěře

O nevěře jako o zrcadle nás samých 

Před sedmi lety jsem začala pracovat na filmu Hovory o nevěře (Talking About Adultery). Podnětů bylo několik. Zásadní byl můj krátký vztah s ženatým mužem. Dalším podnětem byla zkušenost z prvního manželství, které před patnácti lety bohužel ukončilo úmrtí manžela, a také má osobní historie a okolnosti, v nichž jsem vyrůstala – neměla jsem příliš zkušeností s tím, jak vypadá harmonický vztah dvou lidí. Film byl ze začátku mým osobním pátráním po tom, jestli vůbec existuje plnohodnotné manželství, ve kterém i po letech zůstane láska, důvěra, respekt, a ne zakyslost, hněv a zklamání. V mých očích bylo manželství hlavně sociálním konstruktem, povinností a nuceným zlem, kterému je potřeba se vyhnout. Došlo mi, že skrze rozhovory pro film jsem se nejprve podvědomě snažila potvrdit si předsudky, a až s odstupem času jsem si uvědomila, že film je vlastně o něčem mnohem zajímavějším.

Žiji už sedmnáct let v Americe, kde jsou z mého hlediska vztahy vnímány trochu jinak než u nás. Jedním z příkladů je svatba, která je v Americe mnohdy chápána jako životní cíl, kterého je třeba dosáhnout. Často to ale doprovází skoro až infantilní názor na to, co to znamená být v dlouholetém vztahu. Nevěra je tabu a překvapil mě způsob, jakým se lidé k tomuto tématu vyjadřovali, nebo naopak odmítali vyjadřovat. V Americe se nevěra velmi odsuzuje. Podle průzkumu, který jsem nedávno četla, jí opovrhuje asi osmdesát devět procent Američanů. Zároveň je ale všude dost častá, což naznačuje určité pokrytectví v podstatě dost puritánsky založené společnosti. V západní Evropě nebo v Česku toto téma nemá takovou váhu. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nevěra je tu chápána také tak, že má určitou funkci v manželství. V Evropě je pohled na nevěru myslím otevřenější. 

Navazovat s protagonisty dokumentu kontakt skrze téma manželství a nevěry bylo překvapivě jednoduché. Lidé mi důvěřovali asi kvůli mé nefalšované zvědavosti a asi také proto, že jsem je neodsuzovala. Nevěra, manželství, nevydařené vztahy, absence sexu, málo porozumění, únava a zklamání jsou témata, o kterých se lidem těžko mluví a často se i stydí, že něco nemají úplně ideální. Kolikrát jsem sloužila jako neplacený terapeut. Některým lidem se prý ulevilo, když s někým mohli mluvit o svých pocitech.

Hovory o nevěře 

Rozhovory jsem dělala nejen v USA, ale i ve Velké Británii, Itálii, Německu či Holandsku. A myslím, že dalším důvodem, proč se mi lidé snáze svěřovali, byla skutečnost, že i po těch mnoha letech v USA mám silný český přízvuk, nevyrůstala jsem v americké kultuře, tudíž si mě lidé často nemohli jednoduše zařadit do známého kontextu, a bylo asi jednodušší odhodit zábrany. Snažila jsem se naslouchat, neprovokovat a nesoudit. Zajímali mě lidé, kteří nevidí černobíle a jsou schopni zamyslet se nad situací, do níž se dostali. Lidé emocionálně inteligentní, dobří vypravěči se zajímavým, originálním pohledem na svět. Naopak jsem nedělala rozhovory s lidmi, kteří fungují na nějakém autopilotovi. Ze začátku jsem hledala jakési zobecnění, ale po mnoha rozhovorech jsem zjistila, že příběh každého člověka je individuální a nevěra možná slouží jako zrcadlo toho, co často nechceme vidět. Asi nejvíce mě překvapilo, jak často lidé opouštějí partnery a rodiny nikoliv kvůli nespokojenosti s manželstvím, ale se sebou samotnými.

Film je spíše esejí než tradičním dokumentem. Nesnažím se férově obsáhnout všechny socioekonomické vrstvy, rasové původy, náboženská založení a tak podobně. Určitě by to mohlo být zajímavé a třeba někdo takový film jednou udělá. 

Po strukturální stránce byla práce na filmu celkem komplikovaná. Od začátku projektu neexistoval scénář či nějaký jasnější koncept. Film jsem začala dělat z velké části sama. Několik let jsem sbírala rozhovory a natáčela obrazový materiál, vše se začalo pomalu rýsovat. Mnohdy i samotné rozhovory začaly ovlivňovat sběr mého obrazového materiálu.Výslednou podobu jsme z velké části začali koncipovat ve střižně. Od roku 2007 pracuji v New Yorku na dokumentech převážně jako střihačka, tudíž jsem jej začala dávat dohromady sama, až poslední rok jsem přizvala dva geniální střihače ke spolupráci – Davida Barkera a Alyce Ardell Spiegel. Sestříhat vlastní materiál je totiž šílené a téměř nemožné. 

Hovory o nevěře

Dát celý film dohromady byl komplikovaný proces. Rozhodla jsem se skrýt identitu lidí. Dotazované neuvidíme, pouze uslyšíme. Tím jsem chtěla dosáhnout větší identifikace diváků s příběhy a snazšího opuštění předsudků. Bylo velmi lákavé vymyslet, jak obrazově pojmout 72 minut filmu, aby byl po kreativní stránce zajímavý, srozumitelný a aby obrazy nesloužily jen jako ilustrace. 

Ve snímku se mísí různé žánry a styly: audio rozhovory se odehrávají v interiérech bytů, kde díky zvukovému designu, jenž zpracoval talentovaný Jun Mizumachi, pouze tušíme přítomnost lidí, ale nikdy nikoho nevidíme. Tyto rozhovory jsou protkané abstraktními obrazovými pasážemi, které zčásti poukazují na konkrétní myšlenky v daných rozhovorech, ale také umožňují divákovi vytvořit si své vlastní souvislosti. Další části filmu jsou koláže, které jsou vytvořené pod kamerou. Na plátně sledujeme ruce, jež vytvářejí příběhy z archivních fotografií mé rodiny a mého dětství. Tato technika mi umožnila vytvořit příběhy, které korespondují přímo s rozhovorem o filozofii zahrad s profesorem Marcellou Di Paolla, který ve filmu zaznívá. Koláže vznikaly až poté, co byl rozhovor sestříhán ve své finální podobě.

Hovory o nevěře

Tyto pasáže vytvářejí vzpomínky a poukazují na element času. Jak sami vnímáme čas, jak vnímáme svůj vlastní příběh, který je samozřejmě ovlivněn historií a místem, kde se odehrává? Jak se náš osobní příběh mění během našeho života a jak si náš příběh zpětně převyprávíme? Technika koláže, kterou divák sleduje, by měla nastínit všechny tyto otázky. Další důležitou roli hraje korespondence mezi dvěma charaktery B a R. První žije v Česku a druhý v New Yorku a z jejich korespondence se dozvídáme více o vzniku a pozadí filmu. Celý snímek vlastně vznikal jako koláž. 2D kolážím se věnuji posledních patnáct let své tvorby. Formování filmu pomohla i spolupráce se skladatelem Brianem Patrickem Saiou, který složil hudbu k celému snímku. Často jsme mluvili o tom, že by měla hudba také něco vyjádřit, ne pouze podbarvovat emoce. Hudebně se podílela také česká skupina Ba:zel a mým poradcem, co se týče konceptuálního ztvárnění, byl český umělec a brilantní myslitel Matěj Smetana.

Doufám, že můj první celovečerní film Hovory o nevěře přesahuje téma nevěry a manželství a poskytne lidem prostor k rozhovoru o morálce a hodnotách. O tom, co jim v životě přijde důležité, nad co jsou schopni se povznést, jak se chovají jeden k druhému, o čem přemýšlejí a čeho se bojí. Pohled na humanitu skrze téma, které zajímá všechny. 


Barbora Jíchová Tyson (1977) pochází z Českých Budějovic. V roce 2002 se odstěhovala do USA. Její první celovečerní dokumentární film Hovory o nevěře měl světovou premiéru na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii a byl nominován v tomtéž roce na Doc/Fest New Talent Award.

Autorka je střihačkou řady krátkých hraných i celovečerních dokumentárních filmů. V roce 2018 se střihem a dramaturgií podílela například na celovečerním filmu Organ Player režírovaném umělkyní Narcissister. Barbora Jíchová Tyson byla také střihačkou celovečerního dokumentu Instructions on Partying, jenž režíroval Amy Jenkins a který byl promítán v MOMA jako součást newyorského festivalu 2018 Doc Fortnight. Její autorský krátký film The Hatch House byl vybrán na festival Architecture and Design Film Festival v New Yorku a Los Angeles 2016 a na festival dokumentárních filmů AmDocs v Palm Springs 2016. 

Vedle filmové tvorby vytváří vlastní volné animace, koláže, kresby a fotografie. Poslední samostatnou výstavu měla před dvěma roky v Salon Ciel v New Yorku. V současné době dokončuje koláže pro galerii Municipal Bonds, které vznikaly paralelně při práci na jejím prvním celovečerním filmu Hovory o nevěře. Bára Jíchová Tyson žije a pracuje v New Yorku.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
F3.0FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.0Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir
4.19Tady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr Jančárek
3.19Rekviem za konec fosilní éryDokumentarista Jindřich Andrš, známý díky svému krátkému filmu Poslední šichta Tomáše Hisema, jenž získal zvláštní uznání na MFDF Ji.hlava v roce 2017, připravuje svůj celovečerní debut Nová šichta. Ten na jeho úspěšný krátký dokument navazuje a sleduje horníka Tomáše, který si po zavření dolu musí jít hledat jinou práci. Uspěje? Andrš popisuje svůj chystaný snímek, kterým by rád vzdal hold již mizející době fosilní.Jindřich Andrš
F4.0Sametová FAMUVizuální umělkyně Lea Petříková píše o filmu Sametová FAMU, jenž nabízí pohled na revoluční události roku 1989 perspektivou FAMU. Snímek uvádí ji.hlavský festival dnes v 10 hodin v Horáckém divadle.Lea Petříková
dok.revueLet vinyRežisérka Tereza Tara představuje svůj nový, osobně laděný celovečerní dokument Let viny, který připravuje už deset let.Tereza Tara
F5.0Dunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský

starší články

F1.0DOK.REVUE
24. 06. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl