Nové výjevy z Ameriky
Film Jørgena Letha 66 výjevů z Ameriky (1981) je ve světě uznáván jako zásadní dílo v historii dokumentární tvorby. Když se Leth a Dan Holmberg, který byl tenkrát jeho kameraman, rozhodli, že udělají pokračování, přirozeně zamýšleli vytvořit dílo stejné umělecké úrovně: tvůrčí dokument v pravém smyslu slova.
V lednu 1999 napsal Jørgen Leth ze svého domu v Jacmel na Haiti filmovému poradci DFI Allanovi Bergovi:
„Rádi bychom udělali film, který by se dobře shodl v mezinárodním kontextu s originálem, naše pozorování obnovit tak, aby dobu umístilo do perspektivy, pohled renovovat. Pohráváme si s myšlenkou popsat Západ.
Chceme nashromáždit a uspořádat nový filmový materiál z Ameriky, která nás vizuálně stále inspiruje. Máme chuť se ponořit, zkoumat filmovou ikonografii, úspornost struktury. Hodláme své metody ještě více vytříbit použitím minima prostředků. Budeme točit způsobem neuvěřitelně zjednodušeným, vše bude mobilní. V 66 výjevech z Ameriky jsme si hráli a nechali se vést ikonografickým bohatstvím, které bylo na daném místě k dispozici, pohrávali jsme si se způsobem, jak Západ ohraničuje život.
Všechny tyto obrazy jsou vzorce. Fotografie Roberta Franka a malby Edwarda Hoppera nám byly okamžitými zdroji inspirace. Tříbili jsme to americké, které jsme znali tak dobře od amerických umělců. Jejich vizi rozlehlých prérií, nekonečných cest, snů o svobodě. Hodně jsme se zabývali například mytologickým charizmatem benzinek a bufetů v krajině. Kdybychom nevstřebali umění Edwarda Hoppera, nedokázali bychom tu hru hrát. Do místnosti v New Yorku jsme posadili Andyho Warhola a požádali ho, aby jedl hamburger, což on samozřejmě udělal se svým vlastním vědomím perspektivy prostoru a času. Ikona provede konkrétní, přeci však současně hluboce mytologizovaný čin a zapadá tím tedy, zmonumentalizovaná, do místa ve sledu obrazů.
Plakát Pera Kirkebyho
Chceme jít dále, se zkušenostmi a citlivostí, které máme, ve věku, ve kterém jsme, a s jemností spojenou se střízlivostí, kterou cítíme, že dokážeme přenést na nevyčerpatelný materiál, o kterém víme, že na nás stále čeká.
Máme na mysli hravý, elegantní film. Člověk by se neměl bát toho, že se bude opakovat. Naopak, velcí umělci se vracejí ke stejným tématům. Aniž bychom se k nim chtěli řadit, přebíráme stejný model. Jednoduché prostředky. Černobílý film. Dálnice, motely, Frank, Edward Hopper, a pak Leth a Holmberg. Dnes na přelomu století. Jak vypadá Amerika, když v ní vyhledáme obrazové vzory, které jsou tak výmluvné? Pozorování. Záznamy.
Nejdůležitějším zjednodušením v našem pracovním postupu bude to, že značné množství obrazů natočíme jako statické fotografie. Dan Holmberg se více zabývá možnostmi statické fotografie. V několika filmech jsme experimentovali s juxtapozicí nehybných a pohyblivých obrazů, nejnověji v našem portrétu Sorena Ulrika Thomsena Jsem živý. V Nových výjevech z Ameriky budeme radikálněji přistupovat k možnostem, které nabízí tento kolážový formát. Velká část tohoto filmu bude natočena jako statický obraz, obrazy pohyblivé do něj vpálí pohyb v strategických okamžicích a k tomu vznikne řada prostých nehybných výjevů představujících mytologické postavy.
Tento projekt je naším zbožným přáním. Nějaký čas jsme o něm hovořili. Jsme nadšeni. Líčíme náš projekt tímto způsobem v naději, že někoho přesvědčíme, že by se měl zrealizovat.“
Poradce Dánského filmového institutu Allan Berg Nielsen byl přesvědčen okamžitě.
O DVA ROKY POZDĚJI LETH OPĚT PÍŠE:
25. září 2001
Milý Allane,
píši ti z Los Angeles. Dokončujeme poslední záběry z Nových výjevů z Ameriky. Ten název rozhodně nabyl hlubšího významu.
Natáčení v New Yorku jsme dokončili tři dny před tím, než se to peklo rozpoutalo.
Odletěli jsme s Danem Holmbergem do Dallasu v pondělí před tím strašným úterkem a zpravodajství na CNN jsme sledovali to ráno v dallaském letištním motelu.
Marianne Christensenová, Claus Willadsen a můj syn Asger byli stále ještě v New Yorku.
Marianne mě o jejich situaci průběžně informovala.
Bylo to pro ně pro všechny hrozné. Asger byl zrovna v bytě v TriBeCa jen devět bloků od Světového obchodního centra a viděl odtud příliš mnoho — jak druhé letadlo naráží do druhé věže, a — což je nejhorší — jak lidé vyskakují z oken, někteří jako by chtěli letět, jiní hlavou napřed, jiní ruku v ruce, jiní se zoufale mávajícími pažemi. Scény, u kterých se všechny televizní stanice okamžitě shodly, že je nebudou vysílat. Avšak Asger a jeho přítelkyně je všechny viděli na vlastní oči. Byl to strašný pohled a je těžké se s tím vyrovnat.
Marianne a Claus byli právě v bytě uprostřed Manhattanu. Několikrát byli evakuováni, tak jak byly postupně ohroženy Chrysler a Empire State Building. Byla to všechno jedna velká noční můra a všechny je těžce zasáhla. Dobře, že měli jeden druhého.
Naštěstí pro film jsme byli s Danem už pryč. Po počátečním šoku jsme se zvolna opět pustili do práce při cestě Jihozápadem přes Texas, Nové Mexico, Kolorado, Utah, Arizonu a Kalifornii. Zachytili jsem spoustu krásných obrazů a postupujeme tím samým zdrženlivým, nenápadným stylem typickým pro první film, avšak s novým vnímáním, novými přístupy k jednotlivým motivům.
Foto: Dan Holmberg
Film už je v tašce. Zítra točíme scénu s Dennisem Hopperem a jednu možná s Genou Rowlandsovou a s architektem Frankem Gehrym. Hodně jsem však přemýšlel nad skutečností, že bude nutné natočit ještě jednu zásadní scénu. Když si pomyslím, jak jsme před dvěma týdny natáčeli v Jersey City jako fantastický horizont obrys Dolního Manhattanu, rozzářeného odrazem slunce zapadajícího nad řekou Hudson. Ten pohled se změnil tak, jak se ten den změnil svět.
Kvůli zásadní myšlence, které věřím — aby se vše dalo do perspektivy, se to bude muset natočit. Budeme muset jet zpět do New Yorku v listopadu, až se prach usadí, a natočíme z Jersey nový snímek obrysu Dolního Manhattanu. Tento obraz bude asi film uzavírat.
Hodně jsem nad tím přemýšlel. Zpočátku jsem si myslel, že by to byl příliš tvrdý zásah. Dnes jsem přesvědčen, že to tak musí být.
Důvody jsou prosté. Myslím, že bych si nikdy neodpustil, kdybychom to nenatočili. Myslím si, že film tato scéna zásadním způsobem ovlivní.
Foto: Dan Holmberg
Film jsme dělali tak, jak to bylo od začátku naplánováno. Nikdy jsme nekomentovali to, co se dělo. Nikdo se o tom ve filmu jediným slovem nezmiňuje. Udělali jsme však film o Americe určitého časového úseku. Nemůžeme se tomu vyhnout. A tak by to bylo chápáno. Samozřejmě, že velmi silně bude působit scéna, ve které se představuje newyorský hasič slovy: „Jsem newyorský hasič. Žiji a hasím ohně ve městě New York.“ Ale my jsme to natáčeli čtyři dny před teroristickým útokem.
Můžeme tu zamýšlenou scénu natočit velmi decentně, aniž bychom narušovali nezúčastněnou atmosféru filmu. Musíme tam ten záběr mít. Film jsme dělali v časovém úseku, kdy na jeho počátku vypadá Dolní Manhattan tak oslnivě, a pak mu najednou vypadne zub. Zobrazen při západu slunce z New Jersey.
Nakonec, vždyť naším námětem je život. Točím, jak to vypadá v Americe.
Myslím, že bych nesnesl, abych ve filmu nechal jen ten první obraz.
Zdraví tě
Jørgen
New Scenes from America (Nye scener fra Amerika), režie Jørgen Leth, Dánsko 2002, 35 min.
Text byl publikován ve sborníku Do č. 2, 2004.