Navalnyj: Hrdina, nebo populista?

Sedí, hledí do kamery a usmívá se. Je to ale úsměv hrdiny, nebo muže, který má perfektně pod kontrolou svůj mediální obraz? To je první z otazníků, které se prolínají snímkem Navalnyj, jenž si v lednu odnesl z festivalu Sundance cenu diváků za nejlepší dokument a jenž lze nyní vidět na HBO Max.

Kanadský režisér Daniel Roher má zdánlivě jednoduchou práci. Při portrétování ruského opozičního politika Alexeje Navalného dostává neustále do rukou materiál na hraně uvěřitelnosti. „Kdyby to bylo v hollywoodském filmu, řekli byste, že je to přestřelené,“ zazní v jednu chvíli v televizní reportáži, která rozebírá husarský kousek, jenž Navalnyj provedl těm, kteří se jej pokusili otrávit, když po telefonu předstíral, že je jejich nadřízený. Vymámil z nich tak přiznání včetně mnoha podrobností, jak ke skutku, jenž se odehrál 20. srpna 2020, došlo.

Navalnyj je, tak jak ho snímek od prvních vteřin zobrazuje, opravdu hrdina hollywoodských proporcí. Což je ta vůbec nejpozoruhodnější kvalita Roherova dokumentu. Za precizně sestříhaným a vystavěným portrétem, obratně meandrujícím mezi žánry od strhujícího thrilleru k absurdní komedii a zpět stojí otázka, která přesahuje jeho čistě „technické“ kvality: nakolik je stylizace filmařů i hlavního protagonisty pečlivým výtvorem s cílem zasáhnout publikum a nakolik to je nutnost, která odráží povahu bizarních událostí, jež se v současném Rusku odehrály a odehrávají nejen v souvislosti s aktivitami Alexeje Navalného.

Geroj z vězení

Filmaři nekladou portrétovanému příliš otázek na tělo. Jedinou výjimkou je zmínka o tom, že se na jeho mítincích objevovali lidé s neonacistickým smýšlením a že se od nich nijak nedistancoval. Ale i to je spíš nahrávka „na smeč“, když politik a dlouholetý kritik korupce v Rusku zmiňuje, že v boji s nepřítelem Putinova typu musí sjednocovat všechny, kdo nejsou na Putinově straně.

Ať už mu to věříme, nebo ne, snímek pozvolna odhaluje, jak proti jedné propagandě a PR musí vystupovat podobně kvalitně vedený marketingový boj. Navalnyj má youtubové a tiktokové kanály s milióny zhlédnutí, pečlivě váží každé slovo, tvůrci s ním nevedou polemiku, ale ukazují, jak pečlivě se připravuje na každé vystoupení, ať už před kamerou svých kanálů na sociálních sítích, v televizi či před kamerami dokumentaristů.

Dnes je těžké nevnímat snímek paralelně s napadením Ukrajiny Ruskem. Experti při mapování tamní válečné situace opakovaně upozorňují, že také Ukrajina pochopitelně pečlivě dávkuje informace a vše, co se dostává ven, může být také zkreslené. Ne tak, jak tvrdí konspirace proputinovských sil, a ne tak drasticky, jako v případě ruského ospravedlňování celé situace, a hlavně s pochopitelným cílem podpořit morálku a bojovného ducha.

Podobně se snadno může stát miláčkem publika charismatický lídr opozice Alexej Navalnyj, který by rád nahradil Putina v čele země, obzvlášť když při sledování filmu víme, že za své rozhodnutí vrátit se do Ruska pyká ve vězení, kde by si měl odsedět 11 a půl roku. A navíc ve světle zcela aktuálních zpráv, že Navalnyj zmizel či byl údajně převezen do vězení s přísnější ostrahou.

Tenhle mrazivý podtext, který proměňuje zejména závěrečné vyznění dokumentu, je třeba vnímat pod každým promyšleným tahem, kdy Navalnyj se svými poradci plánuje, která zahraniční média oslovit a jak načasovat zveřejnění informací ze soukromého pátrání po okolnostech pokusu o jeho zavraždění.

Porazit populistické Rusko zase populismem?

Snímek, v němž se objevují až nepravděpodobně dobrosrdeční aktéři přicházející s nabídkou pomoci – jako třeba bulharský specialista na data a investigativní novinář Christo Grozev –, se odvíjí převážně jako špionážní thriller s až neuvěřitelnými postavami i s obtížně odhadnutelným protivníkem. „Novičok, to jako vážně?“ diví se Navalnyj, když se dozví, jakou látkou byl otráven. Vnímá to tak, jako by se pod ten čin podepsal sám Putin. Je za použitím Novičoku, který nakonec nebyl dostatečně smrtící, neschopnost nepřátel? Nebo jde naopak o přehnanou opatrnost a hledání zadních vrátek, když Putin na tiskové konferenci pro zahraniční média bezelstně hovoří o tom, že kdyby chtěl Navalného zabít, použil by spolehlivější a hůře zjistitelné metody?

Scéna, v níž sledujeme jakoby „v přímém přenosu“, jak Navalnyj obtelefonovává pachatele, na něž s pomocí novináře Grozeva přišel, zcela jasně hovoří o neprofesionalitě či rovnou hlouposti přinejmenším jednoho člena ruské bezpečností služby FSB, který vše prozradí. Jenže možná za tím není jen naivita či neschopnost, ale také paranoia člověka, který je součástí takového soukolí. Co kdyby opravdu volal nadřízený a já neuposlechl?

Právě takové detaily skládají obraz atmosféry dnešního Ruska, aniž by snímek potřeboval pochmurně vyprávět o příkořích, jaká se mnohým tamním občanům dějí. Filmaři naopak – i prostřednictvím svého protagonisty – vyprávějí energicky, s pozitivním naladěním, jako by neustále probíhala politická kampaň.

Byť se přesně tohle nepochybně děje, nelze se pohoršovat, že štáb sedl svému protagonistovi „na lep“. Spíše tento portrét podává zprávu o zemi, jejíž politické uspořádání funguje na tak absurdní směsi lží, propagandy, populismu a tvrdé ruky „cara“ Putina, že je v boji proti němu třeba volit všechny prostředky. A pobízet k činu a odvaze, nikoli smutnit nad stavem světa.

Tvůrci nedělají o moc víc, než že to vše mezi řádky svého dynamicky natočeného portrétu přiznávají. Neukazují neproblematického hrdinu, ale to, proč ze sebe podobného, takřka dokonalého „nadpolitika“, nejspíš musí dělat. A kladou tak mimoděk otázku, která může snadno rezonovat i u nás. Je legitimní bojovat proti populismu populismem? A lze proti němu vůbec bojovat bez chytrého a zodpovědnějšího využívání jeho vlastních zbraní?