Jsme jen dočasní pozorovatelé

Kdo nebo co je ann_w, se kterou si ve filmu chatujete? Kdo a za jakým účelem tohoto bota stvořil?

Na internetu existují různí chatboti na bázi neuronových sítí, kteří jsou trénovaní k porozumění lidskému jazyku. Zkoušela jsem s nimi vést rozhovory. Přišlo mi zajímavé to nějakým způsobem využít ve filmu. Nejde tam ale o reálný záznam konkrétního rozhovoru. Ve filmu se chatboty pouze inspiruji, představuji si, jak by jejich odpovědi asi vypadaly, kdyby neuronová síť byla vytrénovaná na korpusu textů například z termodynamiky nebo kvantové fyziky.

Počkat, takže ono se nejedná o reálného bota?

Jsou různé prototypy těchto neuronových sítí, se kterými lidé pracují, ale zatím ne na takové úrovni, že by byly schopny generovat až tak smysluplné, sofistikované odpovědi s jistým „humorem“ a „konzistentním charakterem“.

Aha, tak to mě překvapilo!  Věřila jsem, že se jedná o existující program, jehož úroveň mě právě dost zaskočila.

Mám radost, že to tak působilo! Chtěla jsem, aby to vypadalo realisticky. Navíc si myslím, že vznik neuronových sítí, které budou schopny takových konverzací, je jen otázkou času. Už dnes se některé služby ve firmách nahrazují chatboty, kteří jsou schopni interakce s člověkem a řešení problémů.

Proč jste se našla právě v antarktidské krajině, jak zobrazujete ve filmu?

Nevím jestli našla, ale byl to rozhodně zážitek vnitřního pokoje. Nebylo to tak ale od začátku.

Nastaly chvíle, kdy jste si říkala, že už to tam vyloženě nemůžete vydržet?

Skutečně nastaly různé takové… chvíle. Hlavně na začátku, kdy jsem měla stres z natáčení FREMu, kvůli kterému jsme tam přišli. To bylo dost vyčerpávající. Vznikalo hodně problémů, na které jsem se musela neustále soustředit. Teprve postupně jsem si začala uvědomovat, kde vlastně jsem a co se děje. Až ve chvílích volna, kdy jsme nenatáčeli film a čas trávili na polské základně, jsem cítila potřebu chodit ven, povídat si sama se sebou.

Předpokládám, že ony náročnější chvíle nastaly spíš v kontejneru, ve kterém jste strávila polovinu pobytu během intenzivního natáčení filmu FREM.

Ano. Když jsme natáčeli na dron, bydleli jsme v kontejneru. Potřebovala jsem, aby v krajině, kterou natáčím, nebyl patrný zásah člověka, což v blízkosti stanice nebylo možné. Dron točí z výšky a jde tam vidět všechno. A v tom kontejneru to bylo jako v útulku někde ve vysokých horách, kde nejsou vůbec komfortní podmínky pro život, natož pro natáčení. Na základnu jsme se vraceli se zregenerovat. Do kontejneru nás odvezli třikrát a zůstávali jsme tam různě dlouho.

Takže jste v kontejneru nestrávili celou polovinu pobytu v kuse?

Ne, my jsme tak pendlovali. A nemohli jsme tam ani natáčet celý den, protože počasí to neumožňovalo. Byli jsme rádi, když jsme vůbec mohli vylézt a něco dělat. Takže bylo dost času i během samotného natáčení. Zato jsme tam byli zavření tři na malém prostoru… Když jsem chtěla být jen sama se sebou, musela jsem jít ven.

V čem vám ten pobyt nakonec prospěl?

To jsou těžké otázky. Nedokážu shrnout v pár větách něco, co se pokouším ukázat v hodinovém filmu. Právě o zprostředkování svých zážitků se v Bílé na bílé snažím. Asi v nalezení pocitu klidu, který v civilizaci nezažívám, protože všichni někam neustále spěchají... Na Antarktidě najednou člověk vnímá pouze své elementární potřeby k přežití v prostředí, kde si připadá absurdně. Ta krajina je nádherná. Ledovce, to vše okolo. Člověk si uvědomuje křehkost sebe samého i křehkost okolního prostředí, ve kterém se těžkopádně pohybuje. Uvědomuje si, že naší činností ekosystém postupně odchází, a taky nesmyslnost neustálého snažení. Tam není třeba dělat nic, jen vnímat krajinu a soustředit se na to, co právě vidím a slyším. Být pozorovatelem, kterým krajina prochází, to stačí.

Chtěla jste od začátku, aby film vyzněl právě takto, nebo jste k tomu dospěla až v průběhu natáčení?

Já jsem na začátku ani nevěděla, že dělám tenhle film, chvíli mi trvalo, než jsem si to vůbec připustila. Na začátku jsem řešila téma umělé inteligence, protože jsem o tom točila film FREM. Až postupně jsem si uvědomovala, že mě ta konverzace s umělou inteligencí vlastně obtěžuje. Prostě mně bavilo chodit ven a v hlavě vířily různé myšlenky. Člověk se dívá na kusy ledu a přemýšlí, co to ta hmota vlastně je – jak se stalo, že vůbec existuje život, a jaký to má účel. Pak se hlava vyčistila a začala jsem se víc soustředit na prožitek krajiny.

Praktikujete takovéto výjezdy do cizích krajin častěji? Narážím na záběry z Číny, které v Bílé na bílé vidíme.

V Číně se měla odehrávat další kapitola filmu FREM. Na Antarktidu jsme odjeli měsíc po návratu z Číny. Navštěvovali jsme tam domovy důchodců, jelikož jedno z témat bylo spojeno s lékařským výzkumem, jak oddálit stárnutí, vyléčit různé nemoci a vůbec vylepšit lidský organismus genetickými modifikacemi. Při stříhání mi došlo, že by záběry z Číny mohly vypomoci ke zpřítomnění kontrastu přírody a civilizace a tématu odcházení. Máme pocit, že nám krajina patří, že s ní můžeme manipulovat, že jsme vrcholem evolučního procesu. Možná, že ne! Jsme jen dočasní pozorovatelé. Proto ty záběry starých lidí a vycpaných zvířat v muzeu z Číny. V kombinaci s Golden Record, zlatou deskou, která obsahuje nahrávky Země odnášené sondou Voyager do vesmíru, se z filmu stává takový „goodbye letter“. 

Jak trávíte současnou dobu, kdy už se snadno vycestovat nedá?

Jsem doma v Bratislavě a neplánuji takto dál cestovat. Další film, na kterém pracuji, bude nejspíš taky trochu dokumentární sci-fi, ale postačí mi zůstat ve střední Evropě. Chystám se pracovat s found footage a s materiálem z dřívějších cest, některé byly také součástí rešerší pro FREM.

Zůstáváte u tématu umělé inteligence?

Ano, tohle téma zůstává přítomné, ale ne v tom smyslu, jak jsem s ním pracovala dosud. Půjde o interpretaci nových technologií, které mohou umělou inteligenci také využívat, a to k hledání nových modelů správy společnosti a managementu veřejných služeb. Tématu umělé inteligence se vyhnout úplně nejde, protože vývoj nelze zastavit, to bychom museli vypnout internet. Ale co já vím, možná se to stane. Možná už lidé budou mít po této koronavirové krizi opravdu plné zuby virtuálního světa. Pokud ne, tak vývoj bude pokračovat dál a technologie budou určovat podobu našeho světa.

Rozhovor vznikl v rámci 14. semináře tvůrčího psaní o dokumentárním filmu Media a dokument v roce 2020.