Znepokojivá zkušenost cizího

Dánský režisér Michael Madsen patří mezi tvůrce, kteří neúnavně rozšiřují naše představy o podobách, jakých může dokumentární film nabývat. Ve svém posledním filmu Návštěva (The Visit, 2015), který měl na začátku května českou premiéru jak v kinech, tak na internetovém portálu DAFilms.cz, proměňuje tradiční filmový motiv invaze mimozemšťanů ve filozofickou úvahu o setkání s neznámým. V rozhovoru režisér vysvětluje  ústřední motivy nejen svého snímku, ale i své tvorby obecně a jejich souvislost se zvolenými stylistickými prostředky.

Návštěva představuje známé téma mimozemské invaze velmi neotřelým, zcizujícím způsobem. Z jakého důvodu jste si zvolil daný přístup?
Uvědomoval jsem si, že případné setkání s cizí formou života by výrazně proměnilo perspektivu, z jaké nahlížíme na realitu. Návštěva tedy není film o mimozemšťanech, nýbrž o nás. V žádném případě jsem nechtěl ukázat podobu mimozemských bytostí, protože nevíme, jak by vypadaly. Jedinou možností bylo vytvořit jakýsi zrcadlový obraz, v němž bychom spatřili meze lidského uvažování a reflektovali naše předsudky vůči neznámému. Kdyby k podobné události došlo, museli bychom zásadně přehodnotit způsob, jakým uvažujeme o sobě samých. Zkušenost cizího by byla přínosná, ale zároveň i znepokojující, až děsivá, a zvolená forma snímku těmto pocitům odpovídá.

Váš snímek je založený na hypotézách a úvahách o budoucích událostech, což v dokumentárních filmech, zpravidla zaměřených na přítomné či minulé dění, není úplně obvyklé. V čem vidíte přednosti dokumentárního žánru pro svou metodu?
Pokud se zabýváte dokumentární tvorbou, střed vašeho zájmu představuje skutečnost, anebo to, co za skutečnost označujeme. Dokumentarista by se však neměl spokojit s odhalováním známé reality či jejím morálním hodnocením. Důležité je, že skutečnost je vždy výsledkem interpretace, určitého pohledu, který ji strukturuje. Ve svých filmech proto hledám různé možnosti nahlížení – zde jsem měl konkrétní možnost si vyhrát s percepcí nezatíženou znalostí skutečnosti, perspektivou Jiného. Myslím si, že dokumentární forma dokáže navodit bezprostřední vztah k divákovi, neboť jej může přímo konfrontovat s jeho představami o realitě.

Na aktivní roli diváka ve své tvorbě kladete velký důraz. Domníváte se, že dokumentární film může zapojit diváky výrazněji než film hraný?
Nevěřím v jasně oddělené hranice mezi dokumentem a fikcí, nicméně v klasických hraných filmech je zcizování složitější, protože zakládají svůj účinek na identifikaci s postavami. Pokud se snažíte publikum přivést k uvažování nad abstraktními koncepty, musí tyto prvky ustoupit do pozadí. V některých fikčních snímcích však inspiraci pochopitelně nacházím: například Antonioniho tvorba mi ukázala, jak je možné vyjádřit filozofické myšlenky o lidském údělu skrze obraz, nikoli zápletku.

Z jakého důvodu využíváte k oslovení diváků poměrně konvenční dokumentární techniku mluvících hlav?
Problematičnosti mluvících hlav jsem si vědom, v mých filmech však plní specifickou roli. Chtěl jsem vytvořit situaci, v níž by experti promlouvali k divákům, jako by právě oni byli těmi návštěvníky z vesmíru. Mluvící hlavy v tomto směru představovaly užitečný, ale určitě ne ideální prostředek – vnést život do takto strnulého útvaru bylo místy obtížné. Doufám, že ve svých dalších filmech dokážu objevit působivější cesty.

Další výrazný formální prvek Návštěvy tvoří zpomalené záběry. Jakým způsobem souvisejí s daným tématem?
Slow-motion využívám proto, že umožňuje bohatší, detailnější vidění věcí. Mimozemští návštěvníci by měli před očima stejný svět jako my, ovšem vnímali by jej z jiné časové a prostorové perspektivy. Obecně mám vřelý vztah k dlouhým, pomalým záběrům, protože dovolují proniknout do obrazu, všímat si jeho rozmanitých aspektů a překonat tak „příliš lidské“ renesanční hledisko.

Zpomalené tempo se ve snímku snoubí s hypnotickými kamerovými jízdami, jež vynikají zvláště v interiérových sekvencích. Jak vůbec přemýšlíte o vztahu mezi kamerou a prostorem?
Momentálně pracuji na dalším filmovém projektu, v němž se zabývám architekturou, o daném tématu tudíž uvažuji velmi intenzivně. Jak je možné propojit „statickou“ architekturu s filmovým „socháním v čase“, jak by řekl Tarkovskij? Jde o dvě různé formy vyjádření, dvě možné interpretace reality. Je jasné, že kamera v takovém případě nemůže jen pasivně zaznamenávat. Musí být využita tak, aby stavěla na odiv skrytou temporalitu pohyblivých obrazů.

Vaše filmy, kromě Návštěvy také zejména Into Eternity (2010), jsou plné narážek na klasické sci-fi filmy (například Kubrickova 2001: Vesmírná odysea [1968] či Tarkovského Solaris [1972]). Jaký vztah máte k žánru sci-fi obecně?
Vědecko-fantastický žánr mě vždy fascinoval: když jsem začínal pracovat na filmu Into Eternity, který pojednává o budovaném úložišti radioaktivního odpadu ve Finsku a možných scénářích, jak by k tomuto místu mohly přistupovat budoucí generace, představoval jsem jej ostatním jako potenciální sci-fi. Připadá mi pozoruhodné hlavně proto, že pracuje s motivem konceptuálního průlomu. Tato zlomová událost pak vede k poznání, že skutečnost je odlišná, než jak se nám dosud jevila. Kvalitní sci-fi filmy dokážou dané téma využít k filozofickému zkoumání reality a lidské zkušenosti. Na sci-fi mi rovněž imponují možnosti vizuální stylizace. Zároveň si uvědomuji, že tento žánr tvoří součást středního proudu, tudíž uplatnění sci-fi prvků v mých dílech může být prostředkem k oslovení publika, které se o dokumentární film moc nezajímá.

Jak jste již zmínil, Návštěva se zaměřuje na zkušenost setkání s čímsi cizím, neznámým a běžným rozumem neuchopitelným. Lze se na podobnou zkušenost nějakým způsobem připravit?
Nemyslím si, že je možné se na něco tak výjimečného připravit, nicméně můžeme přemýšlet o nuancích a potencialitách tohoto druhu zkušenosti. Od dob renesance žijeme představou, podle níž můžeme na základě vědeckého poznání plně porozumět skutečnosti. Daný zážitek by přinesl především ztrátu kontroly, jež by vyjevila meze našeho poznání. Uvažování o něčem podobném v nás tudíž může vzbudit větší pokoru a sebereflexi, ideálně také myšlenky o alternativních způsobech vnímání.

Může nám v daných úvahách pomoci moderní věda?
I na základě setkání s mnoha špičkovými současnými vědci bych řekl, že ne, protože stále vězí v iluzi, že skutečnost můžeme redukovat na empirická fakta. Mnozí inteligentní badatelé by tuto myšlenku formulovali odlišně, tvrdili by, že si jsou vědomi různorodosti reality, jenže ona různorodost nikdy nepřesáhne limity rozumu. Ale možná jde o příliš romantizující pohled.

Někteří přední vědci v Návštěvě přímo vystupují. Jakou zkušenost pro ně natáčení znamenalo?
Pro většinu z nich to byla skvělá příležitost: mohli si vyzkoušet hypotetickou událost, o které přemýšlejí třeba celý život. Ve snímku se mi, doufám, podařilo zachytit momenty, v nichž hází teorie za hlavu a plně se oddávají pohlcující zkušenosti cizího. Zkušenost tohoto ražení mi připadá v mnoha ohledech typicky lidská, nijak zásadně se neliší například od stavu zamilovanosti. Nemusíte být věřící na to, abyste v sobě objevil touhu po nadsmyslovém zážitku Jiného, a právě tuto touhu se ve svých dílech snažím vyjádřit.

 

Michael Madsen (*1971) je dánský filmový režisér a konceptuální umělec. Mezinárodní věhlas získal snímkem Into Eternity (2010), věnovaným hrozbě uskladňování jaderného odpadu pro budoucí generace, který se objevil na mnoha předních světových festivalech. Snímkem Návštěva na tento úspěch navázal: dokonce za něj získal Velkou cenu poroty za nejlepší světový dokumentární film na festivalu Sundance. Dále se podílel například na 3D dokumentárním cyklu Cathedrals of Culture (2014), jejž inicioval Wim Wenders.