DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Mediální dynamika výstavních blockbusterů: filmové hvězdy i metadokumenty

Blog

Mediální dynamika výstavních blockbusterů: filmové hvězdy i metadokumenty

13. 11. 2014 / AUTOR: Lenka Střeláková
Lenka Střeláková se v dok.blogu zaměří na různé formy průniků filmových a výstavních prostorů. Ve svém prvním příspěvku se věnuje fenoménu výstav-hvězd, které pořádají turné po světových galeriích.

Pronikání filmu a pohyblivých obrazů do galerijních struktur s sebou – vedle explicitní obměny témat a formátů prezentace – nese množství méně zřetelných impulsů, které latentně působí na institucionální i divácký způsob uvažování o výstavě: od režimů výstavní recepce až po otázku její mediální transformace. Formátem, v němž se toto působení příkladně projevuje, je výstavní blockbuster (bez ohledu na to, zda se sám konkrétně vztahuje k  pohyblivým obrazům), hybrid limitované, časoprostorově ukotvené události a všeprostupujícího, nekonečného spektáklu.

     Filmový blockbuster je bezdomovcem zkušeně obcházejícím pro něj předpřipravená místa-formáty spočinutí: kromě kinosálů to jsou například tiskové konference, trailery, plakátovací plochy, recenzní plochy, statistické grafy, talkshow, fanouškovské weby, pětihvězdičkové škály, červené koberce, peer-to-peer sítě, artefakty nasáklé omastkem multiplexového menu.
     Výstavnímu blockbusteru – třebaže i ten bývá putovní – se oproti tomu otevírá široké spektrum možností, jak svou existenci institucionálně podtrhnout a svého hostitele chytře prorůst. Jedná se přece jen o symbiotický vztah, jenž se odvolává k dramaturgické linii instituce (výstavním blockbusterem se zde stále ještě rozumí kurátorovaný výstavní projekt v umělecké instituci, nikoli pseudovědecké či pseudohistorické termínované atrakce v indiferentních halách), anebo třeba k širšímu historickému či kulturnímu kontextu místa.
     Efektivním nástrojem, jímž galerie a muzea disponují a který v nich putovní výstavu v tomto smyslu ukotvuje, je institut doprovodných programů. Výstava díky nim také získává příležitost upozadit svůj jinak přirozeně dominující rys rozprostraněnosti a artikulovat se znovu v abstraktnější rovině, tj. skrze vlastní koncept a témata. Nezanedbatelnou část  doprovodných programů tvoří filmové projekce, které přitom opět fungují jako určité protažení výstavního rámce směrem ke kinematografickému bezdomoví.
     Samotná expozice oproti tomu v první řadě přetéká do museum shopu, kde se znovu přeuspořádává a nabízí v mediálních transformacích, kultivovaných zkratkách a znacích (od katalogu až po pohlednici, záložku a těžítko). Na rozdíl od filmu, pro který žádný z dříve zmíněných formátů není konstitutivní, neboť sám o sobě nečelí ani problému jistého zániku, ani problému transpozice a opakování, se tu výstava aktualizuje ve věcných rekonfiguracích. A tak, jako je sama o sobě předmětem proměny, je na druhé straně i jejím iniciátorem: mění například otevírací dobu anebo další organizační a provozní zvyklosti instituce, potažmo se stává symbolem jejích kulturně-politických ambicí.

Právě tímto způsobem se do historie výstavních blockbusterů před deseti lety zapsala Das MoMA in Berlin v berlínské Neue Nationalgalerie. Peter-Klaus Schuster, tehdejší ředitel Neue Nationalgalerie, o Das MoMA in Berlin mimo jiné prohlásil, že nemá být pouze výstavou, nýbrž dílem německo-amerického přátelství a – s odkazem k neblaze proslulému nacistickému indexování umění – triumfálním návratem ztracené moderny.
     V době přestavby newyorského Muzea moderního umění byly do Berlína převezeny více jak dvě stovky děl, převážně klasických médií, obrazů a soch. Přítomnost filmu sice zajišťoval pouze doprovodný program, avšak výstava jako taková byla personifikována a oslavována jako filmová hvězda a teaserová reklamní kampaň hlásala: „Das MoMA ist der Star!“ – „Der Star kommt! Das MoMa in Berlin“.
     Plakát s černobílým záběrem na mrakodrap Chrysler Building navíc představoval srozumitelnou aluzi na proslulý snímek Empire, jímž Andy Warhol přiřkl hvězdný status výškové budově. Avšak tím, že vizuál nepůsobil jako přímá citace, dal se zároveň číst jako obecnější symbol hvězdné slávy, na níž se fronta kolem galerie tvořila celých 24 hodin. Mies van der Rohova architektura navíc – projektována jako by v očekávání takové události – nocujícím poskytovala fotogenické přístřeší, a skrze takto vzniklou sugestivní sebereferenční rovinu zájem o akci paradoxně ještě zvýšila.

David Bowie is (Hamish Hamilton, 2014)

     V letošním roce již Berlín, a posléze i Chicago, stihl opanovat výstavní kolos odlišného typu. Putovní výstavu věnovanou osobnosti a dílu Davida Bowieho připravili kurátoři londýnského Victoria and Albert Museum, kde si také pod titulem David Bowie is odbyla svou premiéru. Pro berlínskou galerii Martin-Gropius-Bau ji pak – coby „multimediální show“ – uspořádala externí agentura příznačně specializovaná na tzv. zážitkový marketing.
     Zážitek patřil ke klíčovým pojmům, jímž oba kurátoři z V&A projekt od samého začátku charakterizovali, přičemž také představili působivé technické řešení. Divák se pohybem mezi vystavenými objekty automaticky napojoval na  odpovídající zvukovou stopu, která mu zněla do sluchátek. Expozici tohoto typu se tím zároveň podařilo dodat to nejdůležitější, totiž soundtrack.
     Ani jedinečná povaha výstavy coby imerzní audiovizuální instalace, jejíž působivost spočívala jak v technickém provedení, tak v bezprostřední blízkosti nejrůznějších typů „ikonických artefaktů“, však nezabránila pokušení zážitek (z tohoto zážitku) zaznamenat prostřednictvím filmu. Výsledkem je dokumentární film, jenž má komentovat a dokumentovat výstavu, která dokumentuje život a tvorbu Davida Bowieho. Zajímavější než toto zacyklení je ale fakt, že snímek se výstavního rámce pokouší držet i v rovině vlastní prezentace.
     Namísto klasické filmové distribuce volí takový distribuční režim, kdy se film a výstava znovu sjednocuje v časoprostorově definovanou, limitovanou a pochopitelně unikátní událost odehrávající se na velkém plátně v rámci sítě participujících kin (ve střední Evropě je možné dokument spatřit právě nyní, v listopadu – ve vybraných rakouských kinech 6. a 9. 11., v Polsku a v Německu se promítá 18., resp. 23. 11.). Což je ostatně již známý a exklusivními divadelními a hudebními přenosy prověřený způsob uvádění, který má ovšem v daných případech jasné opodstatnění.
     Vzhledem k  tomu, že snímek David Bowie is natočil Hamish Hamilton, úspěšný režisér živých televizních přenosů (např. zahajovací a závěrečné ceremonie londýnských olympijských her v  roce 2012), je možná škoda, že se celý dokument do kin nedistribuoval již rovnou během dernisážového večera ve V&A, kdy byl údajně také natočen. Výstava stávající se filmem v přímém přenosu, to by bylo ještě o poznání unikátnější.

Co se týče vztahu mezi kinem a galerijním prostorem, mezi filmem a výstavou, stojí v  centru aktuální pozornosti film jakožto rozpadající se entita, jejíž dějiny a specifika jsou dnes reflektovány prostřednictvím výstavních projektů. Příklady výstavních blockbusterů ale ukazují, že součástí tohoto fenoménu je i proměna samotného média výstavy, která své sebepotvrzení stále častěji hledá právě prostřednictvím filmu a/nebo skrze praktiky s ním spjaté. To by nakonec mohlo být také jedním z důvodů, proč na portálu jinak věnovanému teorii a kritice dokumentárního filmu reflektovat výstavní médium.


Medailon autora


Lenka Střeláková absolvovala filosofická a umělecko-teoretická studia na Fakultě humanitních studií University Karlovy a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je šéfredaktorkou jlbjlt.net [jelibojelito] a stínovou editorkou Artyčok.tv. Kriticky se věnuje především pohyblivému obrazu na pomezí kina, galerie a databáze.