Jen krátká návštěva potěší

„Třináct dílů? A co tam proboha budete hrát?!“ ptal jsem se před pár měsíci s nevěřícím výrazem producenta docusoap Paterčata Michala Reitlera. Z jeho reakce soudím, že jsem nebyl jediný. Paterčata, fajn, hezké téma, sledovat je dlouhodobě také dobré, ale třináctkrát čtyřicet minut? Ve vysílání jsme právě teď u šestky. Já mám trochu náskok, viděl jsem už devět epizod. Z toho už se něco usoudit dá.

Formálně Paterčata žádnou novinku nepředstavují. Zatímco ve světě je docusoap příležitost zkřížit postupy hraného seriálu a dokumentu, tedy sledovat příběhové linky postav a stavět na zachycených situacích místo výpovědí na kameru, u nás se až na počáteční pokusy na Nově žánr vyvinul ve standardizovaný časosběrný dokument, kde všichni zúčastnění především mluví na dokumentaristu za kamerou.

Kupodivu síla Paterčat (Alena Derzsiová, 2014) je právě v délce a detailnosti. Pořadu by asi prospěla spíše třicetiminutová stopáž, ale jinak je nutné uznat, že ono minuciózní sledování anatomie rodiny, kde se k prvnímu zhruba pětiletému klukovi narodí pět sourozenců, rozhodně smysl má. Nejspíš i pro diváky, protože pravidelný půlmilion pro dokument na ČT1 od půl desáté večer, to je jednoznačný úspěch.

V českém kontextu je samozřejmě zásadní, že Alexandra Kiňová je Romka, s manželem (tedy vlastně druhem, sezdaní nejsou) patří k té asimilované části Romů, kteří se ničím významným neliší od běžných mladých Čechů, zatímco její matka s otcem jsou ještě Romové „staré školy“ – spíš chudí lidé, kteří mluví s akcentem a připadají si na okraji společnosti. Paterčata v téhle rodině jsou kromě jiného mimořádná příležitost sledovat „jak to ti Romové vlastně mají“. (Druhé silné téma je nepřipravenost státu na péči o rodiny s vícerčaty.)

Paterčata jsou zajímavá důslednou nejednoznačností. Saša, mladá holka, která má z ničeho nic šest dětí, totiž na jednu stranu naplňuje některá etnická klišé o romské „kultuře nároků“. Permanentně si stěžuje, že ji stát nepodporuje, že ten či onen by něco měl a že ona by chtěla… A je to osoba čím dál tím protivnější. Jenže na druhou stranu se nedá nevidět, že ona celou tu dobu maká na sto dvacet procent a její neustálé konflikty s pečovatelkami a víceméně všemi, kteří se jí snaží pomáhat, jsou kromě její povahy dané nikdy nekončícím stresem, kdy musí dnem i nocí běhat okolo pěti hladových krků. Občas ji kamera zachytí ve slabé chvilce, kdy si to uvědomí a brečí nad tím, kam se to celé vlastně sune. A jestli někdo je v rozporu s představou líného Roma, pak je to otec dětí Tonda, který pendluje z Milovic do Prahy, kde pracuje v obřím supermarketu v lahůdkách, a vykazuje trpělivost a stálost až skálopevnou.

Podobně zajímavá je i babička Olga, která má také tendenci všechny komandovat a stěžovat si, že ona tu maká za ty pečovatelky a jí že nikdo nezaplatí. Jenže když s ní mimořádně komplikovaně vyjednají, že by mohla tutéž práci dělat v rámci veřejně prospěšných prací za deset tisíc měsíčně, cukne a vlastně nechce, protože napojení na sociální dávky je pro ni výhodnější než malý příjem na omezenou dobu. Je to nevděčnice? Ne tak docela. Díky detailnímu pohledu rozumíme situaci chudého člověka bez kvalifikace, který stále žije na hranici životního průšvihu a hodně žárlivě si hlídá své malé jisté. Najednou před sebou máme velmi plastický obraz romské rodiny, o níž vůbec není snadné vynést nějaký jednoduchý soud, ať už jakýmkoli směrem.

Tenhle klad vynikne ve srovnání s půlhodinovým filmem Apoleny Rychlíkové na stejné téma -- Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva, který bude uveden příští týden na MFDF v Jihlavě. Snímek je založen na prostém principu – v obraze vidíme přičinlivou rodinu, která má plné ruce práce s dětmi, zatímco slyšíme přiblblé rasistické výroky z internetových diskusí na její adresu. Funguje to pět minut, pak se z toho stane nudný politický pamflet, v němž se střetávají dva falešné obrazy reality. Jestli se něco nedá televizním Paterčatům vytknout, tak právě jednostrannost. V tomhle směru je to skvělý veřejnoprávní počin. Zaslouží si pochvalu, i když od nás vyžaduje nadprůměrné množství času a trpělivosti.

Medailon autora