Je ČT2 „kulturní kanál“?

Pověst takzvaného kulturního kanálu předcházela ČT2 už předtím, než došlo k jeho dramaturgické proměně po nástupu nového generálního ředitele Petra Dvořáka a nového ředitele programu Milana Fridricha. Mezi náročnými diváky se už delší čas říkalo, že se v programové skladbě „dvojky“ dá najít pořad, na který se hned tak nezapomene. Pro mě se takovým zážitkem v červnu 2011 stal časosběrný dokument Heleny Třeštíkové Katka. Režisérka a scenáristka nejen potkala a našla svůj námět, ale i námět našel ji: původně neměla v úmyslu sledovat devatenáctiletou narkomanku, nýbrž jinou postavu, ale Katčin osud si řekl o tvůrčí zájem tak silně, že tato báseň „musela býti vybásněna“ (Josef Kainar).

Jak udržet diváky

Letmý a náhodný náhled do současné programové nabídky ČT2 skýtá dojem příznačného kompromisu. Například ve středu 28. května v ní v 15.25 najdete třetí díl pětidílného cyklu Království divočiny, tentokrát „Ze života orangutanů“, v 17.20 pátou část slavného britského dvaadvacetidílného seriálu Jistě, pane ministře, v 19.00 čtvrtý díl ze čtyřiadvacetidílné čtvrté řady amerického komediálního seriálu Bratři a sestry, ve 20.55 cestopisný pořad Na cestě po západní Ugandě a ve 21.25 devátou část dvanáctidílného cyklu Trabantem Jižní Amerikou. Mezi tyto tituly ztělesňující vlídné tóny, které nezaskočí žádnými překvapivými kakofoniemi, je ve 20.00 vklíněn dokument Karel Janeček, svět podle algoritmu, dílo, které se diváka zmocní vážným a neobvyklým pohledem na zvolenou látku a vyžaduje plné soustředění, a dokonce účast a angažmá.

Těžké dramaturgické položky „dvojka“ i po své proměně trvale prokládá lehčími náměty a látkami, případně sahá i k zábavným pořadům, aby si udržela i některé méně náročné diváky. Jejich odliv by se projevil na klesající sledovanosti. O tu sice prý u „dvojky“ nejde v první řadě, ale nedá se říci, že o ni nejde vůbec. Nemíním s touto strategií a taktikou polemizovat, jsem si ostatně vědom toho, že nejde od rána až do pozdní noci nabízet samé ostré drinky. Pro mě však nejpřitažlivější programovou složku  ČT2 představují dokumenty, které obvykle patří právě k tomu ostřejšímu, co „dvojka“ nabízí.

Letos na jaře jsem sledoval šestidílnou sérii pod názvem Pot, slzy a naděje. Námět poskytl kreativní producent Michal Reitler, scénář napsala Lenka Szántó, režisérem byl Jan Reinisch, který spolu s Jiřím Krejčíkem stál za kamerou. Série se věnovala úsilí několika dětských hrdinů o uplatnění v oborech, které se v budoucnu mohou stát jejich dlouhodobou, nebo dokonce celoživotní náplní a slibují většinou i určitou mimořádnou atraktivitu – od krasobruslení a hry na housle, přes modeling až po box. Cyklus svědomitě zobrazuje okolnosti charakterizující vybraný obor. Zastihuje hrdiny a hrdinky v okamžicích, kdy se namáhají zvládnout uloženou činnost a pot a slzy se objevují doslova, předvádí neobyčejně důkladně odměnu, která na úspěšné dříče čeká v podobě ceremonií oslavujících vítěze, zachycuje projevy funkcionářů obklopujících zejména sportovní podniky.

Pot, slzy a naděje

Série Pot, slzy a naděje tedy nepomine žádnou typickou okolnost a plní očekávání naznačené v názvu celého díla. O tom, co si hrdinové skutečně slibují od nastoupené cesty, jaký je jejich vnitřní svět, jak vypadají pot a slzy, které se neprojevují fyzicky, ale mohou být neméně citelné, ba i citelnější než ty, jež jsou patrné navenek, o tom cyklus ovšem nesděluje vlastně nic. Představoval pro mě standardní dokumentaristický výkon, jakého čeští tvůrci dosahují, ale ničím nepřekvapil. Potvrdil, co jsem už věděl nebo aspoň tušil.

Český žurnál

Existuje nemálo diváků, kteří mají takový přístup rádi, ale vznik podobných děl existenci „dvojky“ neobhájí. Její nejvlastnější smysl tkví podle mě v něčem jiném než v dalším ověřování známých pravd nebo pranýřování negativních jevů. Česká dokumentaristická škola honosící se jmény jako Helena Třeštíková nebo Olga Sommerová a opírající se o systematickou výchovu mladé generace, o niž léta na FAMU pečuje Karel Vachek, se dobrala tvůrčích přístupů daleko pronikavějších a plodnějších. Jistě by stálo za pokus srovnat s pracemi „klasických“ reprezentantek oboru metody Vachkových žáků, jejichž učitel, pokud vím, má například na časosběrný dokument Třeštíkové opačný názor než já, ale rozdíly dané částečně i generačně se neprojevují v kvalitě. Po té stránce jsou výsledky obou přístupů souměřitelné a originální.

Mladí dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda se stali iniciátory a hlavními tvůrci vloni odvysílaného pětidílného cyklu Český žurnál. Inspirovali se událostmi a aférami, které poznamenaly rok 2012. Letošní druhou řadu tohoto cyklu zahájil zjara s neobvykle mohutným ohlasem první z nich, a to dokumentem nazvaným Dělníci bulváru. Sklidil hodně odborných výhrad. Pouze Vladimír Just se za něj v Divadelních novinách č. 10 plně postavil. Jeden z kritiků například pochopil dílo jako politicky zahrocený výpad proti liberálnímu kapitalismu, k jehož doprovodným jevům bulvár patří. Jenže Klusák podle mě neusiloval o zpochybnění, nebo dokonce odsudek kapitalismu. Podal objevný portrét muže a miniportrét ženy, kteří se prací pro bulvár živí: předložil jejich autentické svědectví o sebedevastaci, o rozkladu osobnosti, jež tuto práci koná.

Ani tvůrci dalších částí cyklu se netváří jako reformátoři společnosti a nositelé spásného názoru. O dokumentu Gadžo z dílny Tomáše Kratochvíla platí, že i jeho autora námět potkal, tentokrát jako nepřímý důsledek manželské krize. Tvůrce nejen osobní účast na věci neskrývá, nýbrž naopak otevřeně vysvětluje, jak ke svým hrdinům přišel. Nešlo o volbu diktovanou takzvanou sociální objednávkou, ale o tvůrcův konkrétní zážitek, z něhož povstaly portréty romské dvojice. Na ně se omezil, a tedy vědomě rezignoval na širší a obecnější sondu do společenské problematiky, kterou by ve dvaapadesáti minutách zcela jistě nemohl dovést k vyčerpávajícímu závěru.

Také režisér Filip Remunda se ve svém dokumentu Obnažený národ pohyboval mezi českými rekreanty v Chorvatsku před kamerou, ale při vší ironii odolal pokušení plochého komentáře. Nazíral s nadhledem, ale i s určitým pochopením a nesměřoval k žádné nápravně kritické pointě. Režisér Karel Žalud se vypravil mezi horníky na důl, který ekonomicky neprospívá. Výpověď dokumentu Já, horník! je objektivizovanější, autorova účast není okázalá jako Kratochvílova, ale je zřejmé, co si myslí o hornících, o jejich povolání a jak je zaujat „krajinou“ jejich pracovního prostředí. Výpověď je sugestivní, a tím se liší od pouhé ilustrace obecného poznání.

Český žurnál: Obnažený národ

Režisér Ivo Bystřičan ve svém Zločinu pana Chytila vyšel naproti tomu z pokusu o portrét. Subalterní úředník pan Chytil byl odsouzen v rámci případu Opencard a je z toho zdrcen a zničen, zatímco jeho daleko mocnější nadřízení se rameni spravedlnosti úspěšně vysmekli a žádnou odpovědnost ani vzdáleně necítí. Dokument není nestranný, režisér v něm klade přímé otázky, k panu Chytilovi se vztahuje uznale, i když ho nijak nešetří. Případ podává tak trochu jako příběh s tajemstvím: nic nebylo v úplnosti zjištěno a ani to v současných rozháraných poměrech zjistit nejde. A právě v tom spočívá patos celého díla: vybízí k zamyšlení a k zaujetí vlastního stanoviska, vzrušuje.

Exhibice, ale inovativní

Josef Chuchma ve své obsáhlé a vcelku příznivé recenzi Českého žurnálu v Lidových novinách 24. května poukázal i na sporné důsledky programově subjektivního postoje tvůrců. Má pravdu, když některé tvůrce cyklu usvědčuje z toho, že po celých dvaapadesát minut nevystačili s dechem a pomáhali si dlouhými „výplňovými“ záběry, anebo když se zmiňuje o „úskalí“, které spočívá v efektně antiiluzivním použití dvou kamer, z nichž jednu drží dotazující se režisér a druhou ovládá kameraman. Jako na jevišti, tak i na obrazovce nebo na plátně může nadužívaná antiiluzivnost vést k manýře a osobní angažmá proměnit v prázdné sebezdůraznění, a dokonce v dojem určité exhibice. Nic to nemění na silném diváckém zážitku, který mi Český žurnál přivodil. Jeho novátorství tkví především v konkrétnosti; zatímco prostředí opravdu zajímavých není bezpočet a teze se mohou opakovat stejně jako polemiky s negativními jevy, je portrét a situace portrétovaného vždy jedinečná a neopakovatelná a vybízí tvůrce i diváka k dobrodružné výpravě za touto jedinečností. Kanál ČT2 smí podle mě takový cyklus považovat za svou chloubu.

Český žurnál je tak dalším důkazem toho, že právě dokumenty legitimují existenci „kulturního kanálu“ ČT2. Ve svých nejlepších výsledcích přinášejí vpravdě objevný pohled na zvolený předmět, sondují soudobého člověka a situace provázející jeho činnost a konflikty, přičemž riskují divácký nesouhlas, provokují a narušují názorové stereotypy a plní požadavek, který hodnotící systém britské BBC definuje jako požadavek inovativnosti, a to i pokud jde o myšlenku, ale i pokud jde o tvar.

Ve zkrácené verzi vyšel tento článek v příloze dok.revue v Respektu (30. 6. 2014).