Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu

Dokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Vyrůstal jsem v partě kluků na panelovém sídlišti v Uherském Hradišti, mimo jiné s hudbou historicky nejpopulárnější „československé“ kapely Elán, na kterou jsme chodili do narvané sportovní haly v nedalekých Kunovicích, kde se potily i zdi...

S tých istých dvorov v tej istej triede
v tom istom svete aj dobrodružstvá polnočné
Každý je frajer, všetci jak jeden
v bohatstve, biede, my máme všetko spoločné

V prostředí našich paneláků se později odehrávala nejen chlapecká dobrodružství…

Ulica je krásny dom, vstúpme doň
už ti pískam pod oknom
signál známy len nám dvom

Zároveň s tím, jak jsem se vzdálil časoprostoru dětství, tak ochablo moje sepětí s Elánem, které se nečekaně, a o to důsažněji, obnovilo před zhruba patnácti lety v divadelním baru Poslední leč, jenž se stal veřejným obývákem našeho tehdejšího brněnského společenství. Soundtrack k našim filozofickým, tvůrčím i postpubertálním seancím obstarával jukebox. A na něm jsme si v rámci antropologicko-sociologické rozvahy nad důvody nadčasovosti hitů a hvězd pouštěli také písně z dospívání a Elán, řečeno s Rážem, mě překvapil něčím známým…

Tak ma cháp, alebo tráp
Sú rôzne štýly ako sa môžme mýliť
cháp, alebo tráp
Ja veľa znesiem – mýlim sa celkom presne

 

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Žije Ráž tak, jak zpívá?

Z tehdejšího přemítání nad tím, jestli mé stavy rozjitřenosti nejsou jen výrazem retro nostalgie, nakonec vyplynula analýza napětí v Rážově hlasu. V jeho až ontologické matérii se mísí charakter jemného i drsného šmirglu s chórem sboru, z něhož se ozývá chlapská zastřenost i dívčí výšky neboli kluk, holka, chlap i žena: síla i něha, tvrdost i křehkost, úder i dotek, suverenita i otevřenost.

Len kamarát ti prihrávku vráti

Jednou mi kamarád Petr Minařík v Leči sdělil, že nám domluvil s Rážem rozhovor pro kulturní revue Rozrazil. A tak se z tohoto setkání stala příležitost přesvědčit se o tom, že rozevřenosti Rážova hlasu odpovídá i rozevřenost mentální, vyjádřená třeba analogií mezi Rážovou proužkovanou košilí a jeho proužkovanou duší, protkanou řádky světla i tmy. Dotazy jsme s Minaříkem kladli v podobě fragmentů z textů Elánu s leitmotivem otázky, do jaké míry Ráž žije to, o čem zpívá…

Tretím okom vidím ako vidí žena
Hodnota je iná ako býva cena
Tretím okom vidím ako klamú telá
Že je pravda polovičná a tvári sa celá

A právě tento princip vnímání zpěváka prostřednictvím světa písní Elánu Ráže zaujal natolik, že se čas pro naše povídání řádově protáhl a stal se podle mě také zdrojem našeho prvotního přiblížení. A vytváří rovněž kurzivou psaný rámec vámi zde právě čtené intertextuální písně o životě jednoho setkání. Když jsem pak v roce 2009 točil pro slovenskou televizi GEN o Jožu Rážovi, tak jsem si při filmování s ním ověřil, že je schopný a ochotný přistoupit na ambivalentní, performativní a polemickou rovinu zkušeností v duchu otevřených situací osobní i nadosobní povahy…

To bol ten svet krásnych víl a kráľov
kde pravda víťazí
kde pravda víťazí
dnes sa mi to zdá už príliš málo
učím sa znova žiť
učím sa znova žiť

 

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Zviditelnit neviditelné

A poté mě opět v Leči vyzval kamarád a producent Láďa Cmíral, abychom spolu natočili celovečerní portrét a uchopili tak proužky Rážovy vrstevnaté osobnosti v rozměru delším, než v jakém to umožňoval krátký GEN. V Leči ostatně ve stejné konstelaci vznikla nedlouho předtím idea situačního portrétu frontmana Katapultu Oldy Říhy (Rock života, 2011)…

Až zavládne v celém světě blahobyt
Až budem umět skoro všechno vyrobit
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát
Co děti? Mají si kde hrát?

Oba portréty vznikaly právě v režimu hry. Nešlo o bilanční záznam, nýbrž o zachycení aktéra tady a teď, respektive teprve v tom, jak bude reagovat. Tematickým východiskem obou filmů byla pozice civilní metafyziky: oba pánové jsou hvězdy žijící s nohama na zemi a s hlavou ve vesmíru neboli v univerzu, jehož jsme součástí a které nás zároveň přesahuje. Říha nemůže přijít na to, jestli on hraje na kytaru, nebo kytara na něho. Pro něj je hudba Bohem i tváří v tvář smrti jeho spoluhráčů…

Když se ti nechce v noci spát, láhev i lednice je prázdná
Když nemáš chuť se na nic ptát a každá odpověď je zrádná
Když slyšíš jenom svýho srdce puls, tak zpívej blues

Ráž se vztahuje k Bohu osobním způsobem jako k někomu, kdo se prostřednictvím lidí zatím marně snaží vyřešit nějaký svůj problém, což je vnímání ustanovující mezi Bohem a člověkem stav až intimní interakce. V rockerovi, jenž je křesťanským buddhistou vyznávajícím komunismus a který tvrdí, že naplnění je možné dosáhnout jen skrze prázdnotu, se potkává popkultura s transcendencí a já vnímám tuto nepravděpodobnou konstelaci jako příležitost ke zpřítomnění toho, že nadosobní rozměr může být přirozenou součástí života každého z nás…

Pane Bože, prosím,
môžeš naznačiť
Kam mám ďalej putovať
a kde mám ďalej byť

 

Jožo Ráž a Jan Gogola ml. Z natáčení filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral
 

U každého snímku se pokouším zviditelnit to více či méně neviditelné. Kontextu filmu odpovídající, ale zároveň vychylující estetikou nebo atakujícími otázkami, impulzy a aranžováním situací se snažím k dění před kamerou přistoupit tak, aby se realita projevila jako svoje určitá možnost. Jde o to, kým protagonista je, ale zároveň o to, kým by mohl být nejen on, ale spolu s ním neoddělitelně také já jako režisér a stejně tak i divák. Díky tomu, jak se aktér postupně zjevuje ve svých různých možných podobách, tak se z něj vlastně stává kolektivní postava: status jednotlivce se rozptyluje do jeho jednotlivých verzí, propojených sítí různorodých motivů...

Hey Hey Zlato pôjdeme do NATO
Kúpime si samopaly bude nám fajn
Hey Hey Zlato máme predsa NATO
Kúpime si starý Phantom Ordung muus sein
Som hlas nášho ľudu
Som synonym údu
Som obhajca pudu
A majster Woodoo

Mezi šmoulou a Gargamelem

Portrét pak obsahuje aspekty eseje, jelikož snímaný člověk představuje ve své nastalé pluralitě vějíř jím ztělesněných témat, a to pokud možno převážně nečekaných až překvapivých. Z tohoto důvodu jsem inicioval natáčení také v prostředích, která Ráž do té doby nenavštívil a do nichž vstupujeme v situačním modu jako na jeviště klasická i sociální s využitím fundusu každodennosti. Jednotlivými etudami procházejí napříč leitmotivy osobní, spirituální i společenské, které se kolikrát i prolínají, jako například když se Ráž po jedné z našich politických různic charakterizuje jako „někdo mezi šmoulou a Gargamelem“…

Som dobrý, dobrý či zlý?

Neviem. Neviem.
Dobrý, dobrý či zlý?
Neviem. Neviem

Přistupuji k němu jako k osobnosti, jež v rámci Elánu oslovila několik českých a slovenských generací a má schopnost svojí tvorbou sjednocovat, ale která zároveň svými veřejnými projevy společnost dlouhodobě rozděluje a její část až odpuzuje. 

Svet sa zbláznil asi hára
z tričiek zúri Che Guevara
Zázrak je že žije Fidel
on svet celkom dobre videl

 

 Z natáčení filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral
 

Jedná se o vztah, který zná v nějaké podobě asi každý: někdo je vám blízký a pak v lecčems o to víc vzdálený. A vy toto napětí můžete pojmout jako výzvu. A aniž bych to původně zamýšlel, tak hybatelem portrétu se postupně stávalo právě naše potkávání se. Během prvních natáčecích dní jsem se ani neocitl v obraze, před kameru jsem vstoupil až ve chvíli, kdy se ukázalo, že nejdůležitější lidé Jožova života se ve filmu neobjeví. Manželka, s níž je Jožo ve vztahu od náctiletého věku a díky níž podle svých slov ještě žije, se dlouhodobě médiím i veřejnosti striktně vyhýbá. Klíčový textař Elánu a Jožův největší přítel Boris Filan (mimo jiné autor výroku, že písně Elánu jsou modlitbami pro nevěřící) odešel z placu před začátkem natáčení, protože neměl čas čekat na to, až vyřešíme problém s mikrofonem. A právě v tento moment jsem si na Filanem uvolněnou židli v bratislavské restauraci UFO dovolil usednout já. Šlo mně o to, aby Jožo vstupoval také do interakcí a aby film neumrtvila monologická struktura. 

A vzápětí se u daného stolu odehrála ve filmu přítomná situace, která se stala akcelerátorem vývoje filmu a našeho vztahu, který bych popsal tak, že když vám na tom druhém záleží, tak se s ním potom i potýkáte. O tomto filmu jsem ostatně vždy uvažoval i ve společensko-politické dimenzi. Jde totiž také o pokus o to, aby se naším prostřednictvím k sobě přiblížily i v něčem vzdálené sociální kontexty. Aby se ukázalo, že veřejný diskurz nemusí mít nutně povahu izolovaně komunikujících společenství. Mám za to, že „proti“ může být cestou k „pro“. 

Veriaci občas neveria
A neveriaci veria
Sú čudní vtáci s perím
A sú Boží bez peria
Moslimi kresťania židia
Tí až keď zavrú oči vidia





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.