Ústa Ramby

Radim Procházka aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce?

Herečka Tereza Ramba v roušce coby příklad mcluhanovského "studeného média". Foto instagram Terezy Ramby

Nedávná smršť obličejů v rouškách, která zaplavila sociální sítě, mi připomněla půlstoletí starou teorii horkých a studených médií Marshalla McLuhana. Uznávám, že se pouštím na tenký led, protože z těch, co si berou pojmy kanadského lingvisty lehkovážně do úst, si dělal legraci už před čtyřiceti lety Woody Allen v Annie Hallové (1977), kde nechal McLuhana osobně ve frontě do kina kritizovat intelektuálního naboba, který žongloval před dámou pojmem „horké médium“. Ale nemohu si pomoci…

McLuhan, jenž pracuje s pojmem médium v nejširším slova smyslu, považuje například dívku ve slunečních brýlích za „studené médium“. K jeho sledování potřebuje divák na rozdíl od horkého média vyvinout vyšší míru participace. Zpráva, kterou přináší, obsahuje méně informací (nevidíme dívce do očí), takže je nutné si je dotvořit ve vlastní fantazii. „Zahřát“ si je. Může to vést k našemu vyššímu zájmu o takové médium, protože tajemství podněcuje fantazii.
 

Slavná scéna z filmu Woodyho Allena Annie Hallová, kde Marshall McLuhan ve frontě do kina kritizuje intelektuálního naboba, který žongloval před dámou pojmem „horké médium“
 

Podobně tajemně tvář působí v roušce. Aniž bych chtěl být považován za nějakého nekorektního burana, upřímně se přiznávám, že včerejší facebooková selfíčka hereček Terezy Ramby, Ani Geislerové či Jany Plodkové mne přiměla při skrolování setrvat na jejich zahalené tváři podstatně déle než obvykle. 

Jinou vlastnost studeného média, jakým je obličej v roušce, na Facebooku intuitivně pojmenoval režisér Jan Látal, který v legraci napsal, že lidé poskytující rozhovor v rouškách mají výhodu, protože není nutné je synchronizovat. (Zvuk se do filmů, na rozdíl třeba od zpravodajství, natáčí odděleně a je potřeba jej nejdříve spojit s obrazem tak, aby pohyb rtů korespondoval s vydávanými zvuky.) Zahalený mluvčí je ale obecně méně věrohodný a pro diváka je obtížnější jej vnímat.
 

Ve filmu V síti nahradili tvůrci tradiční pásky přes oči rozrastrováním obličeje, jen oči a občas ústa ponechali nezměněné
 

Zakrývání obličeje působivě vyřešili tvůrci dokumentárního hitu V síti, kteří museli anonymizovat natočené postavy sexuálních predátorů. Aplikujeme-li na to McLuhanovu teorii, potřebovali z média odebrat informace, které by mohly vést k jeho identifikaci, jinými slovy „ochladit“ ho. Chtěli přitom však udržet co největší množství emocí, což jsou také informace. Nemohli tedy „ochlazovat“ příliš. Tradiční pásky přes oči proto nahradili rozrastrováním všeho okolo a oči naopak ponechali zcela nezměněné. Jejich realistické zobrazení podtrhuje drtivý účinek filmu na diváky. 

Rouška jako médium

Obličej v roušce je sám o sobě zprávou (McLuhan tvrdí, že i médium je zprávou). Člověk se tím hlásí k zodpovědnému chování. V minulých dnech a hodinách, ve vyhrocené atmosféře přechodu země do mimořádného režimu, byla rouška také výrazem politického názoru. Její nositelé patřili zpočátku k demokratické opozici, byli to často představitelé místní samosprávy či šéfové odborů. Vládní koalice se přidala teprve po jistém nátlaku a nešlo ani tak o prevenci samotného viru, jako o pozitivní příklad vyslaný veřejnosti.
 


 

Rouška jako politikum. Vládní koalice u nás začala nosit roušky teprve po jistém nátlaku veřejnosti, do té doby ji nosili především  představitelé demokratické opozice.
 

Z mimořádného stavu se za pár dní stane běžná rutina, podobně jako když si pod stanem zvyknete chodit na záchod přes celý kemp. Teď se ale není kam z „dovolené“ vrátit a podle odhadů to bude trvat minimálně měsíce, možná roky. Rouška se napříště stane trvalou součástí našeho života, podobně jako je tomu v Asii. I když pomine tahle pandemie, bude v našich domácnostech v pohotovosti připravená, až se začne šířit nový vir. A někteří ji budou nadále nosit preventivně.
 

Ve filmu Smrtící epidemie Wolfganga Petersena se postavy chrání speciálními obleky, kde je jim vidět do tváře
 

Obličeje běžných lidí či politiků pohybujících se ve veřejném prostoru v rouškách je nové chladné médium, které začnou brzy „přihřívat“ i filmaři svými filmy. Ve slavném hollywoodském hitu Smrtící epidemie (1995) Wolfganga Petersena se postavy chrání speciálními obleky, kde je jim vidět do tváře. Žádné roušky nebo respirátory, ale průhledný skafandr. Určitě to není náhoda. Cílový divák blockbusteru není zvyklý participovat a raději se nechá unášet „předehřátými“ emocemi. Zato v Nákaze (2011) Stevena Soderbergha vidíme i rukodělné roušky, podobné těm současným na českých sociálních sítích. Zachycení vrstevnaté reality života vyžaduje více divácké participace. Jeho film je bezesporu chladnějším médiem než ten Petersenův, a to nejen kvůli jinému typu ochrany obličeje, který používají jeho postavy. Bude zajímavé sledovat, zda v budoucích filmových dílech kromě nových virů nějak zmutuje i zobrazování ochranných roušek.
 

Ve filmu Nákaza Stevena Soderbergha vidíme i rukodělné roušky, podobné těm současným na českých sociálních sítích
 





další články tematické přílohy:


Filmař v roušce – 10. díl„Už mě tolik neuráží, že politici většinou nepoznají kvalitní umění a nezajímá je zachování kulturních hodnot. Baví mě převádět jim naše zájmy na čísla a statistiky, které ,rezonují’,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se poslední tři měsíce děly historické věci, které jsem se v tomto „deníku z karantény“ snažil zachytit. První řada „seriálu“ je s tímto desátým dílem u konce, ale od konce června se vrátím na dok.revue jednou měsíčně jako Filmař v rozvolnění.“


Filmař v roušce – 9. díl„Zrodil se první český ‚dokumem‘, jak navrhuji napříště označovat popkulturní odkazy pocházející z dokumentárních filmů,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 8. díl„Mezi výzvami Fondu kinematografie se poprvé objeví i televizní tvorba. Tohle je zpráva roku, která promění celou scénu,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 7. díl„Česká kina budou podle časopisu Variety první v Evropě, která znovu otevřou. Nevím, zda se z toho mám radovat, když se současně objevuje zpráva, že se v posledních třech dnech opět zvyšuje počet nakažených,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 6. díl„Už v sobotu zahajuje nedaleko ruzyňského letiště program Kinoauto Praha filmem Samotáři (2000). Vskutku hořký humor dramaturga: film dostává v době povinné sociální distance zcela nový význam,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 5. díl„Jako ústřední ,narativ‛ se prosadilo obecné vnímání filmu a kina jako prostoru pouhé zábavy,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 4. díl„U nás je krize furt, svět nás akorát dohnal,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 3. dílProducent Radim Procházka pokračuje na webu dok.revue se svými deníkovými záznamy z dob karantény, které jednou týdně zveřejňujeme.


Filmař v roušce – 2. dílProducent Radim Procházka pokračuje na webu dok.revue se svými deníkovými záznamy z dob karantény, které jednou týdně zveřejňujeme.


Filmař v roušce – 1. dílUplynulých čtrnáct dní se mi slévají do jednoho. Už nedokážu přesně rozlišit, kdy a co se přesně stalo. Vzpomínky lovím zpětně z paměti, ale chci si tyhle výjimečné okamžiky zaznamenat. Deník jsem si doposud psal jen v době festivalů kvůli doktorskému autobiografickému výzkumu, ke každodenním záznamům jsem se nikdy nedokázal donutit. Teď se ale, nejen s filmováním, dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát pravidelně formou deníkových záznamů a jednou týdně je zveřejním.