Traviata po česku

Dlouho očekávaný dokument Heleny Třeštíkové Anny uvádí festival Jeden svět v české premiéře. Jaké byly okolnosti jeho vzniku?

Z filmu Anny

Před čtyřiceti lety jsem začala točit první časosběrný projekt Manželské etudy. Natáčení mělo trvat pět let. To bylo v té době něco zcela neobvyklého. Byl to krok do neznáma a mnoho kolegů mě od něj zrazovalo. Po šesti letech byl hotov cyklus šesti filmů. Ten způsob sledování příběhů všedních lidí v delším čase mě nadchl a hledala jsem další témata. V roce 1996 jsem začala točit nový cyklus o ženách Ženy na přelomu tisíciletí. Opět na šest let. Jedním z témat byla společnost Rozkoš bez rizika, která pomáhá pražským prostitutkám. Sledovali jsme její šéfku a tři prostitutky, které s organizací spolupracovaly.

Po pěti letech byl projekt ukončen a film Rozkoš bez rizika byl uveden v České televizi. Někdy v té době mě napadlo, že u některých témat by bylo zajímavé sledovat jeho hrdiny dále. Úplně zásadní pro tenhle záměr pro mě bylo navázání spolupráce s produkční společností Negativ, která byla ochotna se mnou do téhle permanentní nejistoty jít a produkovat pokračování některých projektů.

Z filmu Anny

Prostitutkou v šestačtyřiceti

Jednou z hrdinek byla Anny. Byla to zcela bezprostřední a autentická osobnost, kterou natáčení bavilo, byla vstřícná a komunikativní. To je pro dokumentární natáčení velká výhra. Anny bylo v začátku našeho natáčení 47 let, měla tři odrostlé děti a několik vnoučat. Byla dvakrát rozvedená a měla permanentní finanční problémy. Pracovala v Praze jako toaletářka na WC v metru, ale potřebovala finančně pomáhat svým dětem a vnoučatům, a tak se v 46 letech stala pouliční prostitutkou. Při této práci se seznámila s pracovnicemi organizace Rozkoš bez rizika a začala s nimi hrát divadlo. Anny brala vše s humorem a pobaveně komentovala své aktivity. S nadhledem přijímala i svou plicní nemoc, ale nic jí nezabránilo radostně dál kouřit. Stále toužila po opravdové lásce. Ještě jednou se vdala a doufala v nové štěstí. To se ale nevyplnilo a Anny se znovu rozvedla. Umřela v 64 letech, chvíli poté, co na slavnosti Rozkoše bez rizika naposledy zazpívala svou slavnou píseň Předposlední cigareta a zatančila si „valčík na rozloučenou“.

Příběh Anny můžeme nazvat klasickým sociálním dokumentem. Prostřednictvím Anny se přiblížíme k sociálně slabým ženám, které se živí špatně placenou prací, a tak se rozhodnou přilepšit si nejstarším řemeslem – prostitucí. S Anny jsme se dostali „pod povrch“ – na toalety v metru i do nočních ulic. Zajímavým obohacením tohoto příběhu jsou aktivity společnosti Rozkoš bez rizika, která kromě toho, že pouličním prostitutkám pomáhá, tak s nimi hraje divadlo. Divadelní hry jsou svým aktérkám psané na tělo a jsou plné humoru a ironie. Film byl natáčen šestnáct let a časosběrná metoda přináší do filmu příběh – Annino permanentní hledání lásky a pevného vztahu.
 

Z filmu Anny

 

Anny tedy umřela dříve, než měl být projekt podle smlouvy s Českou televizí dokončen. Materiálu jsme měli dost, a proto jsme se rozhodli dokument dokončit s tím, že hlavní postava zemře, čímž její příběh i náš film končí. K jeho dokončení ve střižně jsme se dostali v plánované době, v letech 2019 a 2020. Práce ve střižně je u časosběrných filmů zásadní. Tam se hledá tvar někdy lehce chaoticky natočeného materiálu. Při natáčení nikdy nevíme, co bude dál, co je tedy podstatné pro celkové vyznění příběhu a co lze opustit. To se vyjeví vždy až ve střižně. A je nutné vzdát se třeba i zajímavých situací, záběrů a výpovědí, když nefungují v celkovém příběhu.

Většinou nepoužívám hudbu, ale příběh Anny si o ní přímo řekl. V poslední scéně filmu Anny tančí na slavnosti Rozkoše bez rizika. Použili jsme valčíkovou melodii z předehry Verdiho opery Traviata. V té jde také o příběh prostitutky, a tak jsem cítila zvláštní spříznění hudby s naším tématem. Hudební téma jsme použili ještě několikrát – většinou ve scénách Annina postávání v nočních ulicích. Cítila jsem potřebu nějak vnést do filmu téma důstojnosti lidského života. Každého, i toho zdánlivě nejubožejšího. A měla jsem pocit, že tomu právě hudba hodně pomohla.

Film Anny měl světovou premiéru na festivalu IDFA v Amsterodamu a francouzskou premiéru v rámci retrospektivy mých filmů v Centre Pompidou v Paříži. O film projevily zájem i další světové festivaly. Česká premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.
 





další články tematické přílohy:


Nevypadávej!Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět odstartoval 10. května a trvá až do 6. června. Dok.revue tradičně přichystala ve spolupráci s organizátory Jednoho světa festivalový speciál.


Doufám, že tahle doba pomůže kultivovat celý filmový ekosystém v ČeskuS ředitelem festivalu Jeden svět Ondřejem Kamenickým o přípravě festivalu uprostřed pandemie a o tom, že jsme všichni na jedné lodi.


Jaký je Ruský standard?O programové sekci Jednoho světa, která představuje současné Rusko jako pestrou mozaiku různorodých příběhů, nikoliv jako stereotypně vnímaný monolit.


Guerilla film jako krajní poloha autorského filmuJak vznikal dokument Bydlet proti všem, který získal zvláštní uznání na letošním festivalu Jeden svět?


Jak zní zamrock?O nespoutané éře zambijského psychedelického rocku podává svědectví snímek Pátrání po Jagarim. Režisér dokumentu Gio Arlotta prozrazuje, jak se setkal s legendární zambijskou kapelou WITCH a co to je zamrock.


Důležitost lidské vzájemnostiVe formanovsky laděném dokumentu Na značky! pokračuje slovenská režisérka Mária Pinčíková v mapování ryze českých fenoménů. Zatímco v minulosti ji zaujala tradice chlebíčků, tentokrát ji fascinuje Všesokolský slet. Jak film vznikal a proč ho natáčelo pět režisérů a sedm kameramanů?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem o jeho filmu Nová šichta, který uvádí Jeden svět.


ManželstvíJak vznikal česko-americký dokumentární film Manželství, který uvádí v české soutěži festival Jeden svět?


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Martin Páv v rozhovoru představuje cestu, která ho k tomuto konceptu dovedla.


Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Snímek nyní uvádí festival Jeden svět.


Jak se žije v blízkosti obří ruské továrny„S lidmi v Rusku nemusíte jen tak tlachat. Po pěti minutách můžete mluvit o studiu, smrti, lásce i sexu. Když popravdě řeknete, o co vám jde, pozvou vás domů a ukážou vám všechno,“ říká Gabriel Tejedor, režisér dokumentu Kombinát o každodenním životě v jednom z nejvíce znečištěných měst v Rusku. Snímek uvádí festival Jeden svět.


Portrét totalitní mysliSovětský svaz, který zanikl v roce 1991, byl domovem takřka 300 milionů lidí. Sovětských lidí. Existuje stále „homo sovieticus“? A kde všude? Režisér Ivo Briedis popisuje, jak a proč vznikal jeho film Sovětský člověk.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům.


Jsme jen dočasní pozorovateléRozhovor s režisérkou Vierou Čákanyovou o jejím nejnovějším filmu Bílá na bílé, který zvítězil v české soutěži letošního festivalu Jeden svět. Film vloni zabodoval i v sekci Opus Bonum na MFDF Ji.hlava.


Bílý internetÚvaha o snímku Bílý šum, který obnažuje rozklad demokracie (nejen) ve Spojených státech.