Prolomit ticho

Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.

Sestry s tranzistory

Vztah mezi tvůrcem a protagonistou je pro dokumentární portréty zcela zásadní. Režisérka Beth B nikdy nebyla „odměřeným“ typem autora, který si drží odstup od svých hrdinů. Naopak, pro většinu jejích filmů je příznačná blízkost: od sedmdesátých let v duchu tradice postmoderny a undergroundu vytvářela snímky, v nichž za pomoci svých známých z newyorské scény zobrazovala vyhraněná témata politického teroru, sexuální mánie nebo ostrakizace jedince ve společnosti. Na některých filmech se kromě jejího manžela Scotta B podílela i Lydia Lunch. „Přišli jsme do New Yorku v sedmdesátých letech jako ztracené duše plné zuřivosti. Jedna v druhé jsme záhy spatřily možnost vzájemné komunikace – ani ne skrze slova, ale skrze kreativitu,“ vzpomíná Beth B. Přestože dlouholetý přátelský vztah režisérky a její protagonistky vybízí k pocitu ostražitosti, Beth B vzájemného vztahu využívá ve svůj prospěch: vyhýbá se kýčovité adoraci a Lydii Lunch přibližuje neředěným take-her-as-she-is.

Pro pochopení osobnosti Lydie Lunch je nutné zmínit aspekty „její“ doby. Druhá polovina sedmdesátých let zastihla New York ve zvláštním pohybu. Město zažívalo ekonomickou krizi, movitější majitelé se přesouvali na předměstí a řada newyorských čtvrtí – zejména East Village a Lower East Side – se stala útočištěm nehostinné špíny, kriminality a úpadku. Zároveň však nabízela levné nájmy, čehož využila mladá generace napříč celými Spojenými státy. 

Za hranice vřískotu

Do New Yorku se začal stahovat budoucí kulturní kvas, který se potřeboval vymezit společenskému dědictví předchozí generace. Válka ve Vietnamu, léto lásky potřísněné nožem Charlieho Mansona, rasové nepokoje, Watergate nebo masakr studentů na Kentské státní univerzitě byly výchozí a klíčovou zkušeností, která formovala radikální odpor vůči dobovému establishmentu. Lydii Lunch ale na rozdíl od ostatních netrápila pouze deziluze doby, ale především osobní zkušenost s domácím násilím a sexuálním zneužíváním jejího otce – trauma, které později zúročila jako klíčový motiv své tvorby i jako svoji hlavní zbraň. 

Pachuť doby posílila kontrakulturu a mimo jiné dala vzniknout i hnutí No Wave, které vedle komerčního rocku zavrhlo i „příliš populární“, tříakordový punk. Tvorba předních kapel, jakými byly DNA nebo Mars, byla charakteristická svojí nepříjemností, agonií a šílenstvím generace, pro niž neexistovala ani budoucnost, ani přítomnost. Zatímco pro jiné šlo o celistvé vyjádření, Lydia Lunch využila hnutí No Wave jako terapii, díky které mohla akcentovat vlastní zkušenost a vypustit své osobní emoční zatížení.
 


Lydia Lunch: The War is never over

 

Asi nejradikálnějším příkladem je umělecká zpověď nazvaná Daddy Dearest. „Tvůj jazyk mi klouže mezi nohama: No tak, roztáhni je. Strašně to lechtá a já se svíjím a kroutím. Cítím ten pach, na který si strastiplně zvykám… tvůj smrdutý cigaretový dech, co páchne cibulí a trochou bourbonu.“ Podobnými výstupy pomohla Lunch detabuizovat příběhy obětí mužské agrese. Zároveň tyto příběhy povýšila do formy progresivního autorského vyjádření, v němž už ženy nekřičí o pomoc, ale bojují. 

Královna, která nezapadá 

Dokument Lydia Lunch: The War is never over ale nezůstává pouze u elektrizující a očistné zpovědi. Lydia Lunch se nebojí sebereflexe a otevřeně upozorňuje na vedlejší účinky své očisty: iniciační prožitek z dětství ji pomohl i k absolutní kontrole vlastní sexuality, skrze níž si podmanila velké množství mužů. Tento pohled provokativně narušuje naše vnímání morálky a kontroverze a bez příkras poukazuje na fakt, že některá traumata mohou způsobit začarovaný kruh, ve kterém se oběť očistí jedině tím, že se z ní stane nový predátor. Proč? Protože „odpovědnost je nepřítelem svobody“. 

Ačkoliv je dokument vystavěn na relativně tradiční syntéze mluvících hlav, dobových záznamů, animací a sestříhaných vizuálních koláží, Beth B tyto jednotlivé složky umí dávkovat v patřičnosti jejich významu. Lydia Lunch dostává dominantní prostor, protože je schopna ovládnout dav svojí brutální upřímností a přímostí. Mluvící hlavy umělců a uměleckých teoretiků se drží na uzdě, vyhýbají se prvoplánové adoraci. Spíše zasazují Lydii Lunch do kontextu newyorské scény sedmdesátých let a prostřednictvím střípkovitých historek přinášejí úsměvné aktualizace: Thurston Moore (Sonic Youth) vzpomíná na vycházku v East Side, Jim Sclavunos (Nick Cave and the Bad Seeds) otevřeně líčí, jak ho Lydia Lunch připravila o panictví. 
 

Beth B vytvořila autentický příběh těžící z  osobní znalosti jejích respondentů. Zkušeně se vyhýbá žánrovým klišé a nabízí dávku živelné upřímnosti ženy, která ani po čtyřiceti letech neslevuje z potřeby energické konfrontace nutící k zamyšlení. Lydia Lunch zůstává mnohým: živelným guru emancipace, děvkoidní ikonou No Wave nebo královnou, která nikam nezapadá. Asi nejlépe to ale vystihl bubeník Bob Bert – Největším uměním Lydie je ona sama.   

Technologie jako nástroj emancipace 

Celovečerní debut francouzsko-americké režisérky Lisy Rovner nabízí revizionistický pohled na dějiny elektronické hudby. Příznačně nazvaný snímek Sestry s tranzistory propojuje příběhy devíti žen, díky nimž dnes přistupujeme k elektronické hudbě jako ke standardnímu a legitimnímu médiu. Film nabízí také zajímavý úhel pohledu na technologie coby zásadní emancipační prostředek 20. století. 

Příběh začíná portrétem litevské hudebnice Clary Rockmore, která pomohla navrhnout a popularizovat Theremin, jeden z prvních elektronických nástrojů. Postupem děje představuje film dalších osm žen, mezi nimi například Daphne Oram, Pauline Oliveros nebo Laurie Spiegel. Rovner pracuje s velkým množstvím archivního materiálu, pomocí něhož zachycuje technologické a zvukové experimenty dané doby. Právě práce s materiálem je jednou z největších předností filmu, protože Rovner vybírá svůj materiál citlivě a s notnou dávkou empatie k divákovi. Všechny technické invence zachycuje skrze materiály, v nichž ženy nepůsobí nudným a technokratickým dojmem. Naopak vidíme jejich tvůrčí elán, civilnost i jazykové dovednosti, díky kterým jsou schopné vysvětlit podstatu své práce i technicky neznalému divákovi.
 


Mimaroglu: Robinson z ostrova Manhattanu

 

Ilustrativním příkladem může být autorka ústřední – elektronické – melodie kultovní TV série Dr. Who Delia Derbyshire. Rovner v jejím portrétu pracuje s  filozofickými přesahy autorského vyjádření. Ukazuje její první střet s elektronickým zvukem, kterým pro Derbyshire byly válečné sirény během 2. světové války v anglickém Coventry, sleduje komponování slavné melodie pomocí domácího stínidla a přibližuje i některá jiná díla, například elektronické vyjádření osamělosti muže na Měsíci v kontextu přistání Apolla 11.  

Je to hudba, nebo není? 

„Sesterský“ vztah devíti žen ale nesouvisí pouze s jejich vzájemnou inspirací, ale také s emancipačním bojem. Téměř v každém portrétu je nastíněno složité společenské a umělecké klima, které ženám i elektronické hudbě bránilo dosáhnout plnohodnotného uměleckého statusu. Technické části proto doplňují i dobové kaňky: výsměšný hlas britského žurnálu komentující neatraktivitu a „směšnou snahu o mužnost“ žen pracujících v kulisách válečné Británie nebo odpor hudební asociace k filmové hudbě manželů Barronových, jež se musela označit pouze jako „hudební tonality“, nikoliv jako plnohodnotná hudba. 

I přes společenský odpor ale ženy v technologiích objevily klíčový nástroj pro emancipační boj. Právě některé přehlížené technologie jim vytyčily novou cestu seberealizace a v širším slova smyslu i svobody. „Elektronická hudba nás přitahovala zejména v dobách, kdy i pojem ‚ženské komponování‘ byl svým způsobem kontroverzní. Elektronika nám umožnila vytvořit hudbu, kterou mohli slyšet ostatní bez ohledu na to, aby splňovala kritéria přijatelná pro dominantní mužský establishment,“ komentuje jedna z protagonistek, Laurie Spiegel. Její skladba Harmonices Mundi je mimochodem úvodní nahrávkou na zlaté desce vesmírné lodi Voyager 1. Deska je případným poselstvím pro mimozemské civilizace. 

Sestry s tranzistory patří k progresivní vlně dokumentů, které „prolamují“ ticho a objevují jímavé ženské příběhy. Bez potřeby horoucího vzteku, ale zato s nutností revize dějinného vyprávění, jemuž dlouhodobě dominovaly především prototypy silných mužských hrdinů.

 




další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.