Portrét totalitní mysli

Sovětský svaz, který zanikl v roce 1991, byl domovem takřka 300 milionů lidí. Sovětských lidí. Existuje stále „homo sovieticus“? A kde všude? Režisér Ivo Briedis popisuje, jak a proč vznikal jeho film Sovětský člověk.

Sovětský člověk

Nedlouho po anexi Krymu mě oslovilo studio Mistrus Media, zda bych neměl zájem natočit příběh o   skupině obyvatel bývalého Sovětského svazu, kteří se účastnili show moskevské televize v předvečer pádu SSSR v roce 1991 a od té doby se přátelí. Moc mě to téma nenadchlo, ale studio mělo videozáznam nedávného setkání těchto lidí ve Vilniusu. Ačkoliv to vizuálně nebyl nijak překvapivý nebo zajímavý materiál, svědčil o dvou protichůdných pocitech – o skutečném strachu z války a návratu sovětského impéria a také o náznaku smíchu z toho, že by tyto absurdní situace mohly nastat. Víra a zároveň nevíra v současnou realitu rezonovala i s mými pocity.
 

Sovětský člověk
 

Spolu s tímto materiálem jsme měli přístup k nahrávce staré televizní show, kde se moderátoři ptali mladých lidí, zda by se Sovětský svaz měl zachovat, nebo rozdělit do mnoha národních států. Odpovědi byly zhruba půl na půl. Mnoho let poté, kdy se tento pořad vysílal, se většina z nás domnívala, že ta polovina lidí, kteří tehdy hlasovali pro zachování SSSR, pomalu vymřela, upadla v zapomnění nebo přinejmenším změnila názor a užívá si nabytých svobod. Nyní se však zdá, že vstali jako fénixové z popela. Ukazuje se, že jich je mnoho, dokonce příliš, a to nejen v Rusku. Jak se to stalo? Jak je možné, že jsme si jich nevšimli dřív?

Tato otázka posloužila jako základ, na němž jsme chtěli společně se scenáristkou Ritou Radušou postavit náš film. Původním záměrem bylo natočit sarkastickou komedii, v níž bychom se pokusili znázornit, jak „sovětský člověk“ vypadá a jak se chová. Chtěli jsme udělat film jako manuál na odhalení tohoto reliktu minulosti jak kolem nás, tak v nás samotných.
 

Ivo Briedis
 

Nabídnul jsem se, že posloužím jako pokusný králík. Na jednu stranu jsem si byl jistý, že s těmito „orky“ nemám nic společného, na druhou jsem byl k smrti vyděšený, že zjistím, že bych mohl být jedním z nich. Narodil jsem se v Sovětském svaze a strávil jsem v něm půlku života. Vystudoval jsem v tehdejším systému a dokonce jsem sloužil v sovětské armádě. Takž jsem k tomu strachu měl důvod. Co když já i Rita díky našim kořenům v sovětské minulosti tajně toužíme po jednoduchosti a neodpovědnosti, které totalitarismus zajišťuje? Co když jsme produktem sociálního inženýrství a ani o tom nevíme? Co když v sobě náhle aktivujeme našeho vnitřního „orka“?

Tento film se tak stal zároveň jistým druhem autoterapie. Cílem bylo použít nás samotné, abychom diváky vyprovokovali k jejich vlastní sebereflexi. Myslím, že to byl Filip Remunda, kdo první popsal žánr našeho filmu – psychologický portrét totalitní mysli.
 

Sovětský člověk

Homo Sovieticus ještě žije

Naši prvotní protagonisté, bývalí mladíci z televizního pořadu, byly první skupinou, jíž jsme položili naše otázky. Nicméně ne všichni chtěli otevřeně sdílet své myšlenky a pocity na kameru, a tak se role nás dvou coby filmařů postupně zvětšovala. Šli jsme hluboko do historie našich vlastních rodin a zjistili jsme, že můj i Ritin děda patřili k těm, kteří tehdy snili o sovětizaci celého světa.

Stejně jako oni jsme ani my nechtěli pracovat pouze s tak zvanými sovětskými a post-sovětskými krajinami a touto historií, chtěli jsme nahlédnout dál. Původní pracovní název filmu Soviet Man se postupně proměnil na titul Homo Sovieticus (Sovětský člověk), což je širší a víc abstraktní pojem. Ruský spisovatel Alexandr Zinověv ve své knize Homo Sovieticus tohoto tvora popisuje takto: „Homo Sovieticus je množství bytostí, není to obyvatel SSSR. Navíc ne každý obyvatel SSSR je Homo Sovieticem. A ne každý Homo Sovieticus je obyvatelem SSSR. Situací, kdy se lidé chovají jako Homo Sovieticus, je řada v různých dobách a různých zemích.“
 

Sovětský člověk
 

Zkrátka a dobře jsme si prošli dlouhou cestu, a to nejen mnoha zeměmi, ale i epochami, a zjistili jsme, že vykreslit Homo Sovietica není možné, protože neustále mění svůj tvar i své chování, mluví mnoha jazyky a má skvělé mimikry. Je to zkrátka velmi mazaný živočišný druh.
 

Z angličtiny přeložila Kamila Boháčková
 





další články tematické přílohy:


Nevypadávej!Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět odstartoval 10. května a trvá až do 6. června. Dok.revue tradičně přichystala ve spolupráci s organizátory Jednoho světa festivalový speciál.


Doufám, že tahle doba pomůže kultivovat celý filmový ekosystém v ČeskuS ředitelem festivalu Jeden svět Ondřejem Kamenickým o přípravě festivalu uprostřed pandemie a o tom, že jsme všichni na jedné lodi.


Jaký je Ruský standard?O programové sekci Jednoho světa, která představuje současné Rusko jako pestrou mozaiku různorodých příběhů, nikoliv jako stereotypně vnímaný monolit.


Guerilla film jako krajní poloha autorského filmuJak vznikal dokument Bydlet proti všem, který získal zvláštní uznání na letošním festivalu Jeden svět?


Traviata po českuDlouho očekávaný dokument Heleny Třeštíkové Anny uvádí festival Jeden svět v české premiéře. Jaké byly okolnosti jeho vzniku?


Jak zní zamrock?O nespoutané éře zambijského psychedelického rocku podává svědectví snímek Pátrání po Jagarim. Režisér dokumentu Gio Arlotta prozrazuje, jak se setkal s legendární zambijskou kapelou WITCH a co to je zamrock.


Důležitost lidské vzájemnostiVe formanovsky laděném dokumentu Na značky! pokračuje slovenská režisérka Mária Pinčíková v mapování ryze českých fenoménů. Zatímco v minulosti ji zaujala tradice chlebíčků, tentokrát ji fascinuje Všesokolský slet. Jak film vznikal a proč ho natáčelo pět režisérů a sedm kameramanů?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem o jeho filmu Nová šichta, který uvádí Jeden svět.


ManželstvíJak vznikal česko-americký dokumentární film Manželství, který uvádí v české soutěži festival Jeden svět?


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Martin Páv v rozhovoru představuje cestu, která ho k tomuto konceptu dovedla.


Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Snímek nyní uvádí festival Jeden svět.


Jak se žije v blízkosti obří ruské továrny„S lidmi v Rusku nemusíte jen tak tlachat. Po pěti minutách můžete mluvit o studiu, smrti, lásce i sexu. Když popravdě řeknete, o co vám jde, pozvou vás domů a ukážou vám všechno,“ říká Gabriel Tejedor, režisér dokumentu Kombinát o každodenním životě v jednom z nejvíce znečištěných měst v Rusku. Snímek uvádí festival Jeden svět.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům.


Jsme jen dočasní pozorovateléRozhovor s režisérkou Vierou Čákanyovou o jejím nejnovějším filmu Bílá na bílé, který zvítězil v české soutěži letošního festivalu Jeden svět. Film vloni zabodoval i v sekci Opus Bonum na MFDF Ji.hlava.


Bílý internetÚvaha o snímku Bílý šum, který obnažuje rozklad demokracie (nejen) ve Spojených státech.